KRÁL VRCHAŘŮ, Štastný kominík

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2008-08-06T23:03:34 --><p><strong>KDYŽ SE PODÍVÁME NA TOUR DE FRANCE POSLEDNÍCH SEZON A STUDUJEME PODROBNĚ VÝKONY JEDINCŮ, ANALYZUJEME, PROČ SE JIM NEDAŘILO A ZNÁME DO DETAILU SKLADBU JEJICH ZÁVODNÍ SEZONY I CÍLE, S NIMIŽ K VRCHOLU ROKU NASTUPUJÍ, VLASTNĚ NIC NENÍ NÁHODNÉ, ZARÁŽEJÍCÍ ČI SNAD DOKONCE ŠOKUJÍCÍ NEBO SENZAČNÍ. TAK SILNÁ SLOVA DO DNEŠNÍ CYKLISTIKY JEDNODUŠE NEPATŘÍ. OBJEVNÉ, PŘEKVAPIVÉ, NEČEKANÉ, TO ANO. PŘESNĚ DO TÉHLE KATEGORIE ZAPADÁ I SKUTEČNÝ OBJEV LETOŠNÍ TOUR DE FRANCE BERNHARD KOHL.</strong></p>

Možná o šoku se dalo hovořit před dvěma lety, když drobného Rakušana opravdu nikdo neznal a coby čtyřiadvacetiletý mladíček přijel na Dauphiné Libéré, generálku Tour de France, aby v konkurenci Menčova, Leipheimera, Valverdeho i o pár týdnů později na TdF triumfujícího Pereira skončil celkově třetí v závodě, který se tradičně rozhoduje právě v kopcích včetně mýtického Mont Ventoux. Že je tedy původním povoláním kominík z Wolkersdorfu u Vídně především vynikající vrchař, se vědělo už při jeho loňské premiéře na Tour. O rok dříve neměl šanci se propracovat do devítky T-Mobilu pro „Grande Boucle", tehdy se vše točilo kolem „kaisera" Jana a jeho pobočníka Andyho Klödena, ale jak víme, Ullrich ani Sevilla nebyli pořadateli kvůli svému podílu v aféře Puerto na start Tour připuštěni. O to více muselo Bernharda mrzet, že nedostal šanci.

V rámci následné palácové revoluce v T-Mobile se stěhoval do jiné německé stáje Gerolsteiner a dobře udělal. Jednak se objevil na Tour a jednak se s ním v týmu, který po odchodu Leipheimera neměl příliš mnoho jezdeckých variant pro celkové pořadí tak těžkého etapáku, výhledově počítalo pro pozici lídra. To výhledově nakonec znamenalo už letos.

Kdo s Kohlem v širším okruhu favoritů nepočítal, toho lze ještě omluvit, ale kdo ho přehlížel i po Pyrenejích, je ignorant. Tam totiž na nejlepší neztratil vůbec nic a málokdo si v té chvíli uvědomil, že to měl být on, kdo si po nebojácném výkonu na Prato Nevoso zasloužil obléci žlutý trikot. Chybělo mu k němu sedm vteřin, ovšem jenom proto, že při hloupém pádu Schumachera o deset dní dříve na Super Besse bohužel jel hned za Němcem…

Bernhard Kohl

  • osobní údaje
    — narozen 4. 6. 1982
  • profi týmy
    — Elk Haus (2002)
    — Rabobank Espoirs (2003-04)
    — T-Mobile (2005-06)
    — Gerolsteiner (2007-08)
  • největší úspěchy
    — zisk trikotu nejlepšího vrchaře a 3. místo celkově na Tour de France 2008 (31. 2007)
    — 3. na Dauphiné Libéré 2006
    — mistr Rakouska 2006
    — 5. Kolem Rakouska 2006

Po vyčerpávající, takřka dvouhodinové tiskové konferenci a desítkách televizních a rozhlasových rozhovorů si během „volného" dne v Cuneu našel Bernhard pár minut i na exkluzivní interview pro 53×11.

Když jste nastupoval na start své druhé Tour de France, počítal jste s tím, že byste mohl dojít až tak daleko?
„To vůbec ne. Věřil jsem, že by to při souhře všech důležitých okolností mohlo vyjít do první desítky. Ale umístění na podiu, dres krále vrchařů a sedm vteřin od žlutého trikotu, to je jako sen."

A mohl jste ho snít ve žlutých barvách. Stačilo, kdybyste neměl takovou nehoráznou smůlu a v dojezdu šesté etapy na Super Besse nebyl zrovna, což vám ovšem velela týmová povinnost, po boku tehdy vedoucího muže závodu a vašeho stájového kolegy Schumachera. Kolizi se nešlo vyhnout a ta půlminutka vás stála žlutou ozdobu.
„Je to tak. Tehdy mi to tak nepřišlo, bylo mi líto hlavně Schumiho a ani mě nenapadlo, že tak nicotný pád nás o žluťáka připraví naráz oba. Když jsem pak v patnácté etapě na Prato Nevoso odjel, hypnotizoval jsem v cíli časomíru. Evans zůstal průběžně vteřinu za mnou, ale Frank Schleck mě o sedm vteřinek skočil. Třeba se taková příležitost už nebude opakovat, ale to se nedá nic dělat. Já se za to na Schumiho rozhodně zlobit nemůžu."

Nezdá se vám, že vás před alpskými etapami ostatní soupeři trochu podcenili?
„To je spíš otázka pro ně, ale ti, co mě viděli před dvěma roky v horách na Dauphiné Libéré, do téhle skupiny rozhodně nepatří. Možná to byla pro mě trochu výhoda, že mě nechali na Prato Nevoso uniknout, tedy kromě Menčova, na něhož se právě z předloňského Dauphiné pamatuju, Sastreho a Valverdeho. Teď už ale se mnou všichni počítají."

Po tolik slibném třetím místě na Dauphiné jste loni na Tour zrovna nezářil…
„První start na Tour je vždy složitý. Byla to maturita a já jsem těch zkušeností letos určitě vrchovatě využil. Také nesmíte zapomínat, že se nám tady daří jako týmu. Všichni víme, že stále nemáme sponzora na příští sezonu. To nás semklo a nějak se to tak všechno potkalo, že si užíváme skvělou Tour. Tým pracuje na mě a to je vždy pozice, která závodníka ještě víc motivuje."

Změnil jste nějak přípravu nebo skladbu závodů?
„Vrátil jsem se k modelu z před dvou let a jak je vidět, funguje to. Na Dauphiné jsem sice spadl a závod nedokončil, ale zůstal jsem ve Francii ještě další týden a najel si všech šest horských etap Tour. Vyplatilo se."

Váš příběh přípomíná tak trochu ten krajana Luttenbergera, který na Tour skončil před dvanácti lety pátý. Sledoval jste ho tehdy?
„Matně si na to vzpomínám, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem to tehdy nějak intenzivně prožíval. Mým hrdinou byl Miguel Indurain, s nímž mám také spojeny své první vzpomínky na Tour de France. Že budu někdy sám bojovat o žlutý dres, to mě tedy vůbec nenapadlo."

Pocházíte z předměstí Vídně. Jak se tam může narodit král vrchařů Tour de France?
„Vyrůstal jsem a začal s cyklistikou ve Wolkersdorfu u Vídně, ale dnes žiju v Korutanech, v Klagenfurtu, takže trénuji ve Vysokých Taurech, na Gross Glockneru a v ostatních dlouhých kopcích v okolí. Hory miluji, dnes se tam cítím doma a maximálně šťastný. Já nemám příliš v lásce ta dlouhá zimní soustředění na Mallorce. Najíždění kilometrů, silnice plné cyklistů. To si radši vezmu běžky a ponořím se do toho nádherného ticha v horách, i když vím, že speciální přípravě na kole i v tomto období se pochopitelně nevyhnu. Ale když můžu, utíkám do hor."

Kamil Hofman
Foto: Markéta Navrátilová a Rudolf Hronza

Menu