Velmi nerad slýchávám slova o tom, jak je naše cyklistika příliš malá, bezvýznamná, provinční, nezajímavá a české prostředí vůbec zatuchlé, neprogresivní.Pokaždé se nadýmám pýchou a dojímá mě, když v jakémkoliv oboru uspěje našinec, když tuzemský výrobek je konkurenceschopný s těmi zahraničními, když české hlavy něco vymyslí a uznale nad tím pokyvuje celý svět. Když prostě můžu být hrdý na to, odkud jsem vzešel. Není v tom ani špetka nacionalizmu, jen národní identifi kace, vědomí příslušnosti.
Pohybovat se v prostředí velkých cyklistických závodů je atraktivní, stejně jako být pozván na světové premiéry novinek prestižních značek. Poznali to už kolegové a mě také nedá, abych se o tom nezmínil. Není nic uspokojivějšího, než když mezi zahraničními kolegy ukážete vizitku své práce, tedy časopis, a jim, pohříchu těm z vyspělejší části Evropy, obvykle překvapením spadne čelist. Vy že jste z Československa, tedy Česka? Hm, hezký časopis, nabitý, moderní, evropský. A já se v duchu ptám – a proč by vlastně neměl být?
Můžete namítnout, že v mnohých oblastech našeho života to tak samozřejmé není, ale to není důvod k zoufání a smíření s malostí, polovičatostí a průměrností. Reakce na první číslo magazínu 53×11 a vůbec celkový zájem o něj nás až zaskočil. Pravda, nechtěli jsme vytvořit polotovar, měl to být od počátku vyzrálý časopis, z něhož je cítit jasné zaměření, filozofie, pohled na cyklistiku jako fenomén. Pokud se to povedlo, je to skvělé. Zavánělo by sebechválou tu prezentovat všechna pozitivní, mnohdy až nekritická hodnocení, ale obzvláště ta zdůrazňující fakt, že si nový časopis v ničem nezadá s těmi italskými nebo francouzskými, že se před světem nemusíme stydět a že jsme přes letitá tvrzení o zbytečnosti takového periodika dokázali, že to jde a že to jde smysluplně, hřejí na srdci.
Také už jsem zaslechl názory, že jsme si stanovili vysokou laťku, zda jsme schopni ji udržet a jestli druhé číslo bude tomu premiérovému stačit. Mám rád výzvy a pokud jistá nedůvěra v silničářský projekt byla ohromnou motivací při zrodu prvotní myšlenky, pak pochybnosti o tom, zda je magazín životaschopný dlouhodobě a zda jsme se jenom „nevystříleli" v jediném, vyšperkovaném čísle, jsou ještě větší výzvou.
Pevně věřím, že jednou budeme psát reportáž z Paříž-Roubaix, Gira nebo Tour v hlavní roli s českým nebo slovenským závodníkem. Věřím, že to není utopie, jsem přesvědčený, že neexistují nesplnitelné sny, jen malověrnost.
Přeji vám, ať i vy objevíte ty správné výzvy.