Bikové Alpy – Reschenský průsmyk

Říká se, že kdysi dávno, ještě před dobou flowtrailovou a elektrobikovou, horská cyklistika byla krásná dřina zavánějící potem, blátem a dobrodružstvím. V tom pravěku se jezdilo přes šutry i kořeny. Prý to dokonce i bavilo. Ale nesmutněte, pokud toužíte ochutnat staré dobré bikování, ještě existují zapomenuté ostrůvky pozitivní deviace. Stačí se začíst do následujícího textu. Umožní vám nasednout do stroje času a vyrazit do Reschenpassu!

Alpy mají jednu skvělou výhodu. Vedle snadnosti plánování, dostupnosti a kvalitní turistické infrastruktury je to téměř nekonečná variabilita výběru lokalit. Zkusili jste někdy spočítat, kolik vlastně Alpy mají atraktivních, kvalitních bikových oblastí? Když už si myslíte, poté co jste projeli obligátní Livigna a Saalbachy, že jste inhalovali všechnu trailovou moudrost světa, vždycky můžete objevit další, novou a neprofláknutou lokalitu, která vás zase nabije originálními zážitky. Takže copak nového tu máme připraveného na letošní dovolenou? Co takhle Reschenský průsmyk?! Nepatří mezi nejvykřičenější mediální hvězdy evropského trailového nebe, o to příjemnější však může být vaše překvapení.

Syrové argumenty pro Reschenský průsmyk

Vyjasníme si to hned na začátku. Potřebujete-li umetené flowtraily, deset klopenek na  sto metrů trailu a večer intenzivní společenskou aktivitu, tady to pro vás nebude. Pokud ale hledáte klidnější lokalitu, kde si užijete poctivé neuhlazené bikování, žhavte pera a otvírejte notýsky. Průsmyk Reschen totiž nabízí zajímavou, po hříchu stále vzácnější kombinaci osobitých vlastností – kvalitní infrastrukturu lanovek se sítí zábavných, starosvětsky syrových technických trailů. Šutry a kořeny všude a pro každého. Vlastně to je takový nefalšovaný návrat v čase do dob, dámy prominou, „chlapského“ bikování.

Zajímavý zeměpis

Za pozornost rozhodně stojí také trocha zeměpisných informací. Oblast se rozkládá na rozmezí hned tří států – Rakouska, Itálie a Švýcarska. Velmi citelný je tu mix jižním sluncem vyhřáté energie tlačící se údolími od moře a drsného horského života v sevření téměř čtyřtisícových masivů Ortleru a Weisskugelu.

Neméně zajímavá je i historie. Průsmykem se klikatila starověká cesta Via Claudia, mimochodem dnes populární dálková cyklotrasa, kterou před dvěma tisíci let nechal postavit císař Claudius jako jeden z pilířů expanze římské říše do zemí za hřebeny Alp. Někdejší význam oblasti dokazuje také početná řada hradů rozsázených po příkrých svazích údolí. A z praktického důvodu se vyplatí vzpomenout i novodobé dějiny – celé Jižní Tyrolsko patřilo až do roku 1919 Rakousku-Uhersku, teprve po první světové válce území anektovala Itálie. Díky tomu má oblast dodnes, nejen jazykově, blíž spíš k rakouské pořádnosti než italské živelnosti. Konec školení, jdeme jezdit!

tip č. 1 – ENDURO PŘES TŘI ZEMĚ

• státy → Itálie, Rakousko, Švýcarsko
• charakteristika → okruh kolem Reschenpassu naplněný mixem technických trailů s maximálním využitím lanovek
• nejlepší okamžiky → zábavnost trailů, výhled z planiny Pian dei Morti
• náročnost → vyšší střední

Vítejte na palubě místní vlajkové lodi – 3-Länder Enduro. Míry a výtlak plavidla hovoří jasně. Tři tisíce sjezdových metrů, dvacet jedna trailů, čtyři lanovky, celkově čtyřicítka kilometrů. O charakteru ostatně dost prozrazuje už název. Nemusíte být drsní televizní detektivové, abyste rozlouskli, že vás čeká ostřejší bikování, kterým se prokličkujete přes hranice tří zemí. To zní věru lákavě. Ale znáte to, ne vždy „reklamština“ odpovídá realitě. Takže? Vyrážíme hned ráno. Mrholí, i  uprostřed prázdnin se teplota motá kolem velmi nevlídné desítky. Ještěže máme lanovku pár metrů od  brány kempu v  San Valentinu, jinak bychom do  toho hnusu snad ani nevyjeli. Moderní kabinka nás briskně vytahuje do dvoutisícové výšky a těžké mraky se nám začínají otírat o hlavy. Náladu se snažíme zachránit kafíčkem na přilehlé horské chatě. Marně. Jdeme na to, co jiného.

Na stezku se odrážíme přes trochu sebezapření. S roztáčejícím se výškoměrem se však začínají dít věci. Černý Heideralm trail se rozmotává ve  svazích pod lanovkou a  tomu také odpovídá jeho syrový, skoro až downhillový charakter. Prudké rozbité pasáže, rolety oslizlých kořenů, šutry a skalky. Bláto. „Kanadské“ počasí pumpuje jízdu nekompromisní voltáží, která nás žene na hranici našich možností. Wow! Jsme dole. Sedm set výškových je doma. Tohle byla teda parádní a dost nečekaná injekce bikového orgazmu!

TIP - Jak na lanovky

Komfort bezplatné karty k ubytování – známý například ze Saalbachu, Davosu nebo Ischglu – 
zde bohužel nedostanete. Znatelně ušetřit můžete ale s 3-Länder Summercard Gold. 
V ceně je pět lanovek, veřejná doprava na všech stranách hranice i další výhody. Třídenní karta 
stála v roce 2017 62 eur, sedm dnů pak 91 eur. Jako ideální se nám ukázala kombinace tří dnů 
s kartou využitých v lokalitě, následující dny jsme přejížděli autem na traily v sousedních 
oblastech.

Naskakujeme podruhé do lanovky Heideralm a za chvíli jsme zase na kopci. Před námi je Platweg trail dlouze traverzující v úbočí nad jezerem Reschensee k další lanovce. Jestli nám na prvním trailu vzpomínka na  kanadské traily párkrát proletěla hlavou, tady je iluze chvílemi téměř hmatatelná. Sytě, až kýčovitě zelený mech posouvá variaci na šutry a kořeny zase o kousek dál. Zábava na sto procent.

Za námi třetí koňská dávka výškových metrů a přímo před námi další lanovka – Schöneben. Jo! Šest set metrů nahoru „zadarmo“, stejná dávka rychlých a neotesaných metrů dolů po trailu Oberer a Unterer Schöneben. Končetiny nám začínají připomínat, že na takovou porci práce nejsou z českých luhů a hájů zvyklé. Kdyby věděly, kolik nás toho ještě čeká, radši by šly domů napřed. My totiž domů zdaleka nejdeme. Bereme zase lanovkového „taxíka“ a zběsilé sjezdové tempo se konečně trochu uklidňuje. Z horního Schöneben trailu se odpojujeme na  výšku dlouze nabírající lesní šotolinu, která nás vede k  chatě Reschner Alm. Kdyby bylo pěkně, tak nás z její terásky s  parádním výhledem na jezero Reschensee neodtáhnou ani párem volů. Jenže není, a tak se jen smutně ohlédneme a rovnou pokračujeme dál. Cesta se po chvíli mění na stezku, křižujeme horské louky, míjíme krávy a salaše. Chodníček nás sice párkrát nechává nahlédnout do Švýcarska, ale nakonec končíme v Rakousku.

Kopec Mutzkopf nad Naudersem je propletený hned několika kombinovatelnými variantami trailů, a  tak není na  co čekat. Menší sedačkovou lanovku využíváme hned několikrát. Stezky tu mají znatelně učesanější styl než úvodní představení dnešní trasy, množství kamenů a kořenů tu nahrazuje rychlost, flow a univerzálnější zábavnost. Hlídejte si ale hodinky. Před námi je ještě jedna lanovka a poslední jízda startuje v 16.00 hod. Nestihnout ji určitě nechcete, pěkně ostrých 800 výškových metrů by na sklonku dne už trošinku bolelo. Uf, my to stihli o fous. Kousek od lanovky se před námi rozjíždí novotou ještě vonící rychlý Alm Trail. Přivádí nás na náhorní plošinu Pian dei Morti (Pláň mrtvých), kde si bikové zážitky doplňujeme i o kus šťavnaté historie. Nejdříve se před námi zjevují výhružné pásy protitankových zátarasů, brzy je následují zákopy a také chodby mizející do podzemních betonových bunkrů. Tyto vojenské objekty byly součástí Alpského valu, který v  utajení budoval ve  čtyřicátých letech minulého století diktátor Mussolini na horské hranici se svým spojencem, tedy s nacistickým Německem. V roce 1943 ale Hitler jihotyrolské území svého kolegy obsadil, útočná operace se obešla bez komplikací, pouze v úseku Pian dei Morti došlo k italskému odporu, což dodnes dokládají šrámy po ostřelování.

Náš příběh tím ale ještě nekončí. Od návrší se střílnami mířícími na rakouské městečko Nauders sjíždíme k nejznámější vyhlídce na Reschensee. Pohled z ostře useknuté skalky je prostě famózní, ostatně najdete ho na všech prospektech oblasti. Naštěstí o zahřátí máme postaráno. Kousek od vyhlídky se totiž připojujeme na kamenný rokenrol hraný duem Bunker a Etsch trail. Při urputné pilotáži se smějeme relativitě značení bikové obtížnosti. Chtěli bychom vidět obličeje rodinky, která si vyrazí na tento červený trail, protože přece červené traily v českých trailových centrech dává levou zadní. Ehm…

A jsme na konci. Zbývá cyklostezka po levém břehu jezera, povinná fotka se zatopenou věží kostela a za chvíli jsme doma. Jak to shrnout? Tahle trasa má všechno – neobvyklou dávku poctivého bikování, k tomu několik špičkových výhledů, a hlavně obrovskou porci trailové zábavy v jednom dni.

tip č. 2 – SOUTĚSKA SMRTI

• státy → Itálie, Rakousko, Švýcarsko
• charakteristika → horská výprava přes legendární soutěsku Val d‘Uina
• nejlepší okamžiky → vysokohorské traily, stezka v soutěsce vysekaná do skály
• náročnost → střední

Počasí se lepší, čas na opravdu pořádnou výpravu. V blízkosti nás neodbytně láká dortík, za který by se nemusel stydět ani Tolkienův Mordor. Soutěska Val d‘Uina – stometrovými skalami sevřená divoká průrva, v jejíž stěně je vytesaná uzounká stezka. Ne, tohle opravdu nemůžeme minout. Vyrážíme opět přímo ze San Valentina. V kapse máme totiž jeden mazaný navigační trik, který v turistických průvodcích nenajdete. S lanovkou Heideralm odškrtáváme pár stovek výškových metrů; pište si, že tenhle manévr se dnes bude hodit. Od horní stanice se po lesní šotolince promotáváme k horskému statku Brugger Alm a  pak nabíráme přímý, vzhůru směřující azimut do sedla La Forcella. Dnes to ani moc nebolí, horská krása všude kolem stoupací kalvárii účinně tlumí. V sedle se sice svalujeme na zem, ale nevydržíme ležet dlouho. Ten trail, který se před námi roztančuje, je jak z podpultového lechtivého časopisu pro bikery.

TIP - Trik do špatného počasí

Oblast leží na hranici dvou klimatických pásů. Od severu se tlačí vlhké, horami umocněné 
kontinentální podnebí, od jihu přes Itálii proudí sušší a teplejší mořské klima. 
Co to znamená v reálu? Může se vám lehce stát, že v průsmyku bude sedět neprůstřelná poklička 
hnusného počasí, plná deště a teplot sotva lezoucích k deseti stupňům. Stačí ale sjet na italskou 
stranu a po pár kilometrech jako mávnutím kouzelného proutku budete mít sluníčko a letní teploty. 
Přesun do oblasti měst Silandro a Merano, v jejichž okolí najdete i bohatou trailovou nabídku, 
vám tak může velmi jednoduše zachránit dovolenou.

Několik velmi šťastných kilometrů nás přivádí k horské chatě Sesvenna Hütte. Tady budu muset někdy, ještě než umřu, zažít východ slunce, jinak půjdu do pekla. Parádní místo. Teď už ale opět stoupáme, vysokohorské kulisy přitom vytrvale hladí naše duše a mysl. Netrvá dlouho a jsme na náhorní plošině, trasa se láme dolů a skotačivou stezkou nás posílá do podivného trychtýře. Stovky metrů vysoké skalnaté stěny se tu sbíhají do uzoučkého hrdla. Tak to je ona – legendární Val d‘Uina. V roce 1905 byla na popud alpského turistického klubu vysekána ve stěně kaňonu metr a půl široká a kilometr dlouhá stezka, která zpřístupnila ze švýcarské strany horské usedlosti na horním toku říčky Uina. Je to tedy více než sto let od jejího vzniku, ale dnes není ani o píď méně fascinující. Podvědomě se tlačíme ke skále. Po levé ruce prázdno, nad hlavou skalnatý mrakodrap, hluboko dole divoce řve vztekle zpěněná říčka. Značka dává jasně najevo, že kolo je soutěskou nutné jen tlačit, není to tak dávno, kdy tu jeden biker při pádu ze stezky zemřel. Tak tlačíme, na pár místech aspoň pózujeme pro fotku. Nezapomenutelné!

Za úsekem vytesaným do skály konečně naskakujeme do pedálů. Trail nabírá rychlost, bez zastávky letíme až do osady Sur En. Tady se napojujeme na už zklidněnou lesní cestu kopírující po pravém břehu řeku Inn a nabíráme směr domů. Od vesnice Martina je to už jen asfalt, navíc s 400metrovým serpentinovým převýšením do městečka Nauders. Škoda, že nemáme víc času. Kdyby se nám podařilo chytit autobus z Martina do Naudersu, odtud lanovkou Bergkastel nahoru a závěr napálit přes Bunker trail, byl by to nepřekonatelný nářez. Takhle v závěru trochu zbytečně proléváme krev na asfaltu. Ale co na tom. Za sebou máme fantastický vysokohorský okruh a prosmýknutí se soutěskou Val d‘Uina se bude ještě dlouho blyštit v síni slávy našich bikových zážitků.

tip č. 3 – Z MEKKY AŽ DO TIBETU

• stát → Itálie
• charakteristika → zdolání legendárního průsmyku Stelvio následované technickým sjezdem
• nejlepší okamžiky → průsmyk Stelvio, náhorní plošina „Tibet“
• náročnost → vysoká

Tohle je taková spirituální cyklistická pouť do svaté země. Jestliže totiž křesťané mají Vatikán a muslimové Mekku, tak cyklisté by mohli mít průsmyk Stelvio. Druhý nejvyšší alpský průsmyk (2758 m n. m.), jen o dvanáct metrů nižší než francouzský Col de l‘Iseran, je tradičním a obávaným vrcholem na  trase Giro d‘Italia. V jubilejním 100. ročníku se do průsmyku peloton podíval dokonce hned dvakrát. Důvodem je nejen nadmořská výška, ale i famózní horská silnička, která se od svého vzniku ve 20. letech 19. století prakticky nezměnila. Nejčastěji se jezdí z italské strany – z městečka Prato allo Stelvio vás čeká poctivých 25 kilometrů, 60 serpentin a průměrný sklon 7,5 %. Což si samozřejmě na našich enduro bikách chceme báječně užít. Jasně, mohli bychom si za nějakých 50 „éček“ vzít shuttle, ale přece se nenecháme okrást o zážitky!

Parkujeme ve vesničce Trafoi u ústí našeho návratového trailu. Jdeme na to. Sklon není nijak vražedný, metry odsýpají celkem příjemně. Navíc tu skvěle funguje sociální stránka cyklistiky. Bezmyšlenkovitě šlapeme, přitom klábosíme s bikery z Německa, pak potkáváme českou výpravu, pak zase vyměňujeme zkušenosti s důchodci z Belgie. S přibývajícím časem v pedálech se ukazuje, že problémem nejsou jen nelítostné výškové metry, ale hlavně číslované serpentiny. Dole startují na čísle 48 a postupně odčítáte až k vrcholové jedničce. Pomalost jejich odškrtávání je pro naši psychiku lehce devastující. Ale každé peklo má svůj konec. Jsme na vrcholu, trochu nevěřícně hledíme na ten překypující „Václavák“ – změť turistů, cyklistů, motorkářů a aut je tu dost lunaparkovitá. I tak nás ale zcela pohlcuje euforie. Sedáme do první restaurace a chlácholíme naše zhuntovaná těla. Snad ještě nikdy v historii pizza a pivo nechutnaly tak božsky.

Druhá, zábavnější půlka našeho dne startuje u nedaleké horské chaty Tibet. Za zmínku určitě stojí její zajímavá historie. Postavil ji v 60. letech 20. století průkopník alpského turizmu Fritz Angerer, kterého fascinovala kniha Sedm let v Tibetu. Spojil se proto s jejím autorem Heinrichem Harrerem a díky jeho inspiraci vznikla chata jedinečného vzhledu i výhledu. Ale i bez této historie by její název měl své opodstatnění. Chata je totiž vstupní branou do nehostinné krajiny rozlehlých, hodně zaledněných svahů masivu Ortles. Prostě takový evropský Tibet. A přesně tudy vede stejnojmenný trail, který nás svede téměř 1400 výškovými metry zpět do údolí.

Hody začínají. Pod koly se nám rozmotává ukázkově uzoučký trail, povrch kamenných polí je záludně sypký, okolní scenérie opojné a velkolepé. Svižné endorfinové sekce následuje prudký svah propletený velmi zavřenými serpentinami. Odhazovat to přes přední kolo nad stometrovým srázem není úplně náš šálek kávy, a tak se nám úvodní flow trochu zadrhává. Jakmile opouštíme náhorní sekci a noříme se do pásu lesa, flow opět nabírá dech a my si užíváme rychlou divočinu. Závěr stezky bohužel díky novému přetrasování nesmyslně šplhá do prudkého svahu, takže kola na záda a začíná oblíbená soutěž o to, kdo ze sebe první vyždímá kýbl potu. A už jsme v Trafoi u auta. Ne, nebyl to nejtechničtější ani nejzábavnější sjezd historie, na to nás předchozí dny příliš rozmazlily, ale v soutěži epických charakterových vlastností to dnes máme za plný počet bodů.

Reschenský průsmyk – MŮŽE SE HODIT

• jak se dopravit – Přesun z Prahy přes Mnichov načte přívětivých 590 km, z Brna přes Vídeň 730 km.
• na čem vyjet – Tady určitě využijete plnotučný allmountainový full se zdvihem 140 mm a víc.
• kdy vyrazit – Alpská klasika. Mimo hlavní letní sezonu nedoporučujeme. V jarní termíny ještě nepojedou lanovky a v horských partiích můžou být sněhová pole, o prázdninách máte největší šanci na dobrou dovolenou, v brzké podzimní termíny můžete trefit ideální počasí i sněhovou vánici.
• jak se orientovat – Vedle standardně doporučované pomoci GPS si tu vystačíte i s velmi dobrými místními mapkami a značením.
• kde se ubytovat – Rozhodně doporučit můžeme Camping Zum See v San Valentinu. Cenově výhodný kemp nabízí výborné zázemí včetně velmi praktické sušárny, součástí je dobrá pizzerie. Lanovka je vzdálená 50 metrů. V hlavní sezoně je hodně zaplněný karavany, vyplatí se včasná rezervace.
• co nezapomenout doma – I v létě vám tu klidně přes noc napadne sníh. My měli třeba kolem deseti stupňů, takže teplé oblečení s sebou! Dále lékárničku. Náhradní brzdové destičky. Opalovací krém a balzám na rty. Dobré pojištění kryjící terénní cyklistiku.
• zajímá mě náročnost – V lokalitě najdete širší škálu obtížnosti stezek, obecně je ale oblast vhodnější spíše pro zkušenější bikery.

praktické odkazy www.vinschgau.net www.nauders.com

Text a foto: Petr Slavík