To snad ani není možné, takové ticho. Sedím na dřevěné lavičce v údolí obklopená lesy a mžourám do odpoledního slunce. Pořád to ticho, tak hutné, že začínám mít potřebu ho aspoň trochu narušit. Polknu doušek voňavé kávy a hrníčkem ťuknu o podšálek. Zvuk, který tu zní nebývale hlasitě. Mám zavřené oči a cítím, jak mě tato atmosféra uspává. Usnout ale nechci. Přijela jsem s kolem za zážitky do slovenské Kľakovské doliny v Regionu GRON – Střední Pohroní.
„Dobrý deň, nedali by ste si niečo na jedlo? Mám hovädziu polievku a rezeň so zemiakmi.“ Pozoruji hnědookou blondýnku, později pro mě slečnu Aďku, která převzala rodinnou štafetu chaty Kollárova v historické obci Ostrý Grúň.
Zapichuji vidličku do vepřového řízku, kterému velikostně nestačil ani velký talíř. Aďka s přáním dobré chuti usedá vedle mě a svojí jemnou slovenštinou se se mnou dává do řeči. Stále usměvavá, energická. Svůj elán odevzdala místu, kde ji děda jako malou naučil škrábat brambory a kde jeho pohostinná nátura patřila každému návštěvníkovi, jenž zavítal do jeho druhého domova se čtyřiceti pokoji. Teď mi dělá příjemnou společnost, ale jindy je také uklízečka, kuchařka, údržbářka a servírka.
„Nikdy by ma nenapadlo chatu predať, aj keby bolo najhoršie, a to najhoršie ani v období covidu ešte nebolo…“ Její skrčený ukazováček raději klepe do dřevěného stolu. Plná vzpomínek vykládá a oči se jí začínají zalévat slzami. „Chata je moje dieťa, aj keď už má 52 rokov,“ smích. „Áno, je z tehál, ale má srdce, dušu, štýl, a takto sa i zrodila.“
Vstupujeme do společenských prostor. Právě tady se zastavil čas v osmdesátých letech. Vůně mě vrací zpět do školních výletů a lyžařských kurzů na horských chatách. Do rukou mi vkládá letáček. Mezi množství řádků mi v očích utkví jedna věta: „Chata Kollárová je ideálním místem pro ty, kdo hledají pokojný únik z každodenního života.“ Přijíždějí první návštěvníci. Rodinka vystupuje z auta s mladými teenagery. S rukama nad hlavou, v mobilech září obrazovky, hledají spojení s okolním světem. Usmívám se. Moje hlava se právě opírá o ceduli: „Wi-Fi nemáme, rozprávajte sa spolu.“ Není signál, není internet, množství okolních kilometrů prázdna. Pro někoho konec světa, pro jiného vstupenka do ráje.
Ostrý Grúň, jedna z obcí Kľakovské doliny v okrese Žarnovica v Banskobystrickém kraji, ukrytá pod nejvyšším bodem v okolí. Vtáčnik, výstižný název vrchu, který chrání přes pět set obyvatel. Avšak 21. ledna 1945 ani tato hora s 1356 m n. m. nezabránila nejtragičtější kapitole. Německé komando Edelweiss vypálilo Ostrý Grúň i sousední Kľak. Zahynulo 148 lidí. Pomník matky s novorozenětem v náručí dodnes připomíná tuto tragédii, které se už jinak neřekne než „krvavá neděle.“
Život běží dál, přesto zde budete mít neustále pocit, že s každým vaším krokem se moderní doba od vás vzdaluje. Restaurace či kavárny najdete stěží, stejně jako větší nápor turistů nebo cyklistů. A snad právě proto sem přijíždějí jen ti, kteří si chtějí vychutnat unikátnost zachovalé přírody v jejím nekonečném tichu a klidu.
Přes vzorky režné záclony okna pozoruji z výšky lesy, v jejichž temnotě a hloubce se kdysi ukrývali partyzáni. Kľakovská dolina byla jedním z významných center partyzánského hnutí na Slovensku, ale zaplatila za to tou nejvyšší cenou. Lidé nezapomínají. Dodnes se na svých toulkách tímto krajem potkáte s množstvím cest a objektů vážících se k tomu období.
Je sobotní ráno. Zmateně pobíhám po pokoji a v rychlosti se oblékám do cyklistického. Chtěla jsem vyjet v brzkých ranních hodinách, ale díky nekonečnému tichu člověk ztrácí pojem o čase. Výborná vaječná omeleta od Aďky a rychlým krokem mířím ke kolu. Ranní rosa propůjčuje mým cyklistickým botám svěžest. S úsměvem přemýšlím, že bych ji teď potřebovala i já. Konečně nasedám na bike. Zvuk pneumatik se převaluje po sluncem nasvícené asfaltové cestě. Jen pár metrů a můj dlouhý stín se ztrácí v hustotě stromů.
Úzkou stezku začíná pomalu halit přicházející podzim. Vlhká vůně lesa se mísí s chladným ranním vzduchem. Opět to ticho, které občas naruší jen jemné zurčení Pokútského potoka. Na kmenech stromů se objevuje bílý čtverec se zeleným „C“, značka, která cyklistům prozrazuje, jak náročná cesta se pod jeho barvou schovává. Vybrala jsem si rekreační, nenáročnou, ale už první stoupání mi připomíná, že ani tato barva tady nebude zadarmo. Každé šlápnutí do pedálů mě s přírodou více sbližuje. Otevírá ji přede mnou v její kráse a nabízí místa, která si dokázala po staletí uchovávat. Dnes je ukáže jen těm, kdo se nebojí potu a námahy.
Klikaté serpentiny se se mnou vinou vzhůru. Kdysi se jimi musely prodírat vlaky, doprava, na níž bylo závislé celé lesní hospodářství, ale i obyčejní lidé. Vydávám se po dávných stopách 34 km lesní železnice v Kl’akovské dolině, jež zahájila provoz v roce 1928 v Žarnovici. Sváželo se po ní dřevo z okolních hor a z hustě zalesněných svahů Vtáčniku, ale také množství dalších surovin, lidí a dělníků. Rychlost byla malá, jen kolem 15 km/h, ale proti koňskému povozu po cestách to byl dopravní zázrak. Úzké koleje již zmizely, přesto duch železnice stále žije v mostech, náspech a zarostlých zářezech v krajině.
Na množství informačních tabulí po této naučné stezce se dozvíte mnoho zajímavostí. Jednou z nich je i úsek v okolí Pokút, kde můžete spatřit původní andezitový most, zahalený již v mechovém kabátci. Připomíná sílu tehdejšího inženýrského umění. Jeho klenbu už nezdobí pára z lokomotivy, ale přesto tu pyšně stojí pro nás, další generaci.
Odkládám kolo a vybíhám na jeden z náspů. Prázdno, zůstala jen široká cesta, kde štěrk zasypal kus železniční paměti. Místo plné ticha, v němž jen opodál začtený turista do řádků historie hledá dotek minulosti stejně jako já.
Tiše protékající Pokútský potok náhle přerušuje zvuk, který nezapadá do rázu krajiny. Na okraji lesa se objevuje neobvyklý pramen. Z rezavé silné trubky tryská proud vody vzhůru k nebi. Zastavuji a na okamžik nechávám na sebe působit osvěžující chlad proudící vody i se zemitou vůní vlhkého kamení. Takové prameny byly v minulosti budovány často jako zdroj pitné vody pro lesní dělníky nebo pro potřeby lesní železnice. Chci nabrat vodu do dlaně, napít se, ale silný proud se rozstřikuje všude kolem a nezůstává jen u dlaně. Příjemná osvěžující sprcha.
Vlak si razil cestu dál přes Pavlovu lúčku, nejvyšší bod celé železnice. Jak důmyslně dokázali stavitelé vyřešit prudké stoupání v horském terénu! Zabírám do pedálů a i já se vrhám do dalšího stoupání přede mnou. Začíná mě pohlcovat hluboké, až strašidelné údolí k Pokútskému vodopádu, skrytému mezi skalami. Teď však není ve své plné parádě. Teprve období dešťů a jarní tání mu vdechují sílu, kdy se mění v hukot plný energie a s ním i života kolem. Chvíli tu stojím a koukám do klidné vody, která se ztrácí mezi velkými kameny porostlými mechem. Koleje lesní železnice sem nikdy nedosáhly, tím spíš tu divoká krása přírody stále žije v harmonii s dávnou historií doliny.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Vodní zázrak sice teď nemá svůj hlučný a prudký tok, zato já svůj rychlý sjezd zpět do údolí ano. Neupravená štěrková cesta je jako stvořená k tomu, abych si vychutnala jízdu dolů. Soustředím se na náročný sjezd, až přestávám vnímat okolní krajinu. U rozcestníku se přede mnou otevírá další výzva, odbočka k dominantě tohoto kraje, k vrcholu Vtáčnik ozdobenému ocelovým křížem. Říká se, že za jasného počasí odtud dohlédnete až k hřebeni Malé Fatry. Na kole si tento výstup odpouštím, závěrečné tři kilometry jsou příliš kamenité a kolo promění spíš v překážku než pomocníka. Ale věřím, že ti nejzdatnější bikeři tuto cestu pokoří.
Drápu se k zarostlé chatě Partyzánská opodál. Výstižné jméno, které dostala díky místu. Právě tady měli partyzáni svoji skrýš. Dnes je chata zavřená, ale dříve byla příjemnou zastávkou pro turisty. Usedám na lavičku, pomalu se ztrácející v podzimní trávě. Vytahuji svačinu. Je dobré ji na zdejší toulání mít s sebou, zachrání vás od hladu. Ticho je to, co se tu cení, a tak nečekejte, že tu narazíte na výborné kapučíno se zákuskem – to už spíš potkáte medvědy. Nejsou často vidět, ale zvědavost mladých samců vás může vyvést rychle z omylu. Raději zkracuji svoji svačinkovou přestávku. Popovídat si tu s medvědem, jestli jsem chutnější já nebo svačina, tak to fakt nechci.
Sahám po mobilu, jestli by se přece jen nenašlo aspoň nějaké místo vonící po kávě nebo plné osvěžujícího pití, ale na obrazovce již dva dny žádná změna – bez signálu. Doufám, že při troše štěstí se mi podaří na něco natrefit. Nasedám na kolo a opět se napojuji na bývalou Kľakovskou železnici. Řítím se zpět, aspoň do částečné civilizace. Míjím významný chráněný areál Ivanov salaš – i odtud se sváželo dřevo. Nyní již na svém území chrání ohrožené druhy flory a fauny.
Adrenalin, kamení, voda a rachot brzdových kotoučů při mém prudkém sjezdu zpět do údolí, po stezce, které se jinak neřekne než „partyzánský chodník“. Ano, skutečně, těmito místy chodili partyzáni do svých úkrytů. Takový zážitek z jízdy jsem už dlouho nezažila. Cesta pokrytá kamenným kobercem působí, jako by se sunula i se mnou dolů. O to silnější zážitek tomu přidává i částečně do něho proudící voda z okolních žlebů, přivádějící ji z hor již po desetiletí.
Jsem dole. Zadýchaná a mokrá se dívám na vrch kopce, který musel dát partyzánům pořádně zabrat, když mířili zpět do skal. Já si ho však vychutnala s velkým úsměvem. Zůstal silný zážitek.
Vjíždím do obce Kľak, izolované mezi lesy a kopci a nabízející typický klid zdejších vesnic. V jejím okolí vznikaly odbočky železnice, na kterých byli závislí dřevorubci, dělníci a jejich rodiny. Když byla vesnice v roce 1945 vypálena, železnice postupně pustla a po válce už se její provoz nikdy plně neobnovil.
Konečně živá duše. „Prosím vás, není tu někde hostinec?“ Místo odpovědi dostávám otázku. „No a kdeže si sa tu vzala?“ Usmívám se a jen v krátkosti popisuji postarší dámě část své cesty. „Áno, hostinec je tam pri kostole, vedľa obchodu s potravinami.“ Pletivem oplocenou nákladní rampu s pár kousky dřevěných lavic zdobí česká reklama na pivo. Ano, jsem tu správně. Konečně přísun energie. Stmívá se. V dálce již vidím, do širokého okolí vyzařující světlo chaty. Ještě na chvilku usedám na večerní čaj. Rovnám si záda o zeď a pozoruji bavící se usměvavé hosty. Po dlouhé době vidím tolik lidí bez sklopených hlav nad mobily.
Úsměv a neděle pro mou další jízdu za poznáváním tohoto kraje. Dnes mě čeká 60 kilometrů s převýšením 1700 m směrem k Nové Bani, městu, jemuž těžba drahých kovů určila osud. Opět velká svačina, pití a vyrážím, a jak jinak než do kopců, kterých je tu pro mě, Moravandu z jihu, snad až přebytek.
Spouštím se z Ostrého Grúňa mezi cinkající kravské zvonce, které obci Píla určují její vlastní rytmus života. Na cestě potkávám kluky na gravelech, unavené pod tíhou bikepackingové výbavy. Zdravím a zkouším na ně trochu úsměvu, ale na jejich tvářích je vidět, že je nálada i síla už opustila.
Prudce stoupající lesní cesta mě vede okolo pastvin zdobených jedovatou krásou ocúnů. Projíždím Malou a Veľkou Lehotou, obcemi ležícími ve výšce 650 m n. m. v těsné blízkosti hřebenových tras. Žádný vesnický zvuk, žádní diskutující sousedé před domy, žádný štěkot psů. Opět jen klid a ticho. Ale přesto někdo. Za sebou slyším, že někomu to přece jen lépe šlape než mě. „Dobrý deň,“ pozdraví malý kluk s rozkrokem kalhot u kolenou a na BMX kole mě předjíždí v kopci, jako by jel po rovince. Směju se a nechápu. Prostě mám ještě co trénovat…
Popadám dech a koukám přes nekonečné louky do údolí, v němž již v dálce vidím střechy mého cíle. Po chvilce strávené na hřebeni se mi už dres začíná otřásat pod nápory zpráv a nepřijatých hovorů. Nová Baňa. Malé městečko, jehož minulost dalece přesahuje jeho velikost. Vzniklo jako hornické sídlo, kde se těžila bohatá ložiska především stříbra a olova. Dnes jsou pozůstatky těžby k vidění na Bánském naučném chodníku, který nabízí několik tras.
Zvědavost mi nedala a projela jsem si alespoň jednu z těch kratších. Na čtyřech kilometrech uvidíte množství uzavřených šachet, zarostlých a zasypaných odvalem rudy. V některých chodbách se dá projít v polodřepu, ale většina cest nikam nevede. No, žádný vzácný kov jsem při svém bádání nenašla, a tak výborný oběd ve zdejší pizzerii si musím holt opět zaplatit ze svého.
Lemuji na biku okrajové části města. Sbírám pár popadaných jablek, malé suvenýry dnešní cesty. Opouštím hluk ulic směrem k uměle vybudované vodní nádrži Tajch, jejíž hladina odráží klid do okolí. Plavky bohužel nemám a ta druhá varianta koupele, jak mě příroda stvořila, není možná. Procházky po obvodu jezera jsou tady v plném proudu.
Za mnou se pomalu uzavírají cesty v civilizaci a já se znovu ztrácím v lese mezi nespočtem výhledů, kterých se nedá nabažit. Slunce tu rychle mizí za vrcholy, ale to, co vám za den ve svých paprscích ukáže, je nepopsatelné.
Konečně potkávám i partu cyklistů, úsměvy a spojenost jsou na obou stranách. Ještě patnáct kilometrů do cíle, ale zároveň i do konce mého dvoudenního toulání.
Obec Župkov. Opírám se o vojenský transportér, fotka s dominantou obce nesmí chybět. Původní dělo, nalezené kdysi v těchto místech, nahradil tento obr, aby víc zdůraznil odkaz Slovenského národního povstání. Tak jak Župkov, i nedaleký Hrabičov, v kterém stále naleznete původní část kolejí s plně naloženou vlečkou dříví, jsou taktéž stálou připomínkou lesní železnice.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Koukám do zapadajícího slunce, lyžařský se svah zabarvuje do zlata. Silné protisvětlo z paprsků mění barvu pasoucích se koní do černých siluet. Opírám kolo u hostince Ranč Blanc, stojícího v blízkém sousedství mé chaty Kollárova. Fotím kolem sebe vše, co mě okouzluje, včetně vodní hladiny.
„Vy nás chcete kúpiť, že tak cvakáte? To tu moc nevídať,“ ozve se za mými zády mužský hlas. Pan Lubo přináší voňavou kávu a povídáme si o kraji, kde sníh naposledy kraloval před deseti lety a kdy musel proto změnit svoji živnost, aby i nadále mohl vítat návštěvníky na tomto místě. Dnes si již u něho lístek na vlek nekoupíte, ale chuťově výborného pstruha ano. Začal je chovat vedle svého hostince.
Nakládám kolo do auta. Přibíhá ke mně pes Aďky, celou mě olizuje a jeho ťapky mi dělají na oblečení vzpomínku. Hladím ho, a i když mi nerozumí, přesto mu slíbím, že se určitě vrátím zpět, za ním, ale i za touto klidnou pohodou.
Loučím se s tímto krajem ticha bez moderních vymožeností, kde každý kopec, každý potok a každá lesní stezka vyprávějí svůj příběh. Kľakovská dolina v Regionu GRON – Střední Pohroní nabízí víc než jen nádhernou přírodu, cyklistické a pěší trasy nebo historii. Odnesete si pocit, který se jen těžko najde jinde. Stačí vyrazit a nechat se unést tímto kouskem středního Slovenska, kde čas plyne pomaleji a klid je skutečně opravdový.
Text a foto: Iveta Juchelková
Zde najdete GPX záznam tras, pokud byste se nás rozhodli následovat
Další zajímavé tipy na výlety v Regionu Gron – Střední Pohroní najdete na stránce www.regiongron.sk a na sociálních sítích Facebook a Instagram
Realizováno s finanční podporou Ministerstva cestovního ruchu a sportu SR
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT