velká cesta s dětmi
text Monika Vacková, foto autorka a Jiří Vacek
Kam to bude letošní zimu? Dlouho jsme váhali, přičemž jsem stále v hlavě měla jen a jen Austrálii. „Tam letos znovu určitě ne,“ zavrhl Jirka mé návratové plány. Nápady díky nesplněnému cíli nepřicházely. „A co Mexiko, Yucatán?! Vedle je Belize s korálovými ostrůvky…,“ zkusila jsem jednoho podzimního večera.
Z prvotních plánů projet si Mexiko z Mexiko City do Cancúnu jsme kvůli vysokým cenám letenek upustili a nakonec jsme pořídili akční letenky do San Salvadoru. Střední Amerika nebyla pro Jirku neznámým pojmem a na El Salvador moc rád vzpomínal. Mexiko jsme ale oželet nemínili. Vyklubal se hrubý plán: Salvador–Guatemala–Belize–Mexiko–Guatemala–Salvador, kde otočným bodem cesty bude dovolenkáři oblíbený Cancún.
Příprava cesty
Pár desítek hodin po nákupu letenek nám ulehla Barunka s neštovicemi. Zděsili jsme se, ale zároveň uklidnili, že je dostatek času, aby si je případně stačil odstonat i Péťa. Když se začátkem prosince synek pral s posledními pupínky, lehla jsem já. Masivní streptokoková spálová angína mě položila do postele na 20 dní. Po týdnu se přidala Bára a po Novém roce znovu trápil streptokok mě a nově i Péťu. Jak je to možné? Ze zdravého tatínka se vyklubal bacilonosič. Kmeny měl rovnou dva. Příprava cesty se nekonala. Do letadla jsme 10. ledna 2018 vcházeli všichni čtyři s antibiotiky.
Obavy o bezpečnost
„Vy jste blázni, do Mexika s dětmi!“ slyšeli jsme od rodiny a ostatních, kterým jsme sdělili cíl naší cesty. Nepříjemná informace o častých únosech dětí v Mexiku se ke mně dostala jen pár hodin před odletem.
Věděli jsme, že míříme do drsnějších zemí, než které jsme s dětmi zatím projížděli. Že budeme muset být neustále ostražití, obezřetní, děti nespouštět z očí, nepohybovat se nikde zbytečně za tmy a nepřivolávat nebezpečné situace. Spát ve stanu jen nutně a v údajně nejnebezpečnější zemi na cestě, v Belize, pobývat jedině v hotelech.
Přesto jsme cítili, že aktuální cíl není naprosto šílený nápad a kladný vztah Latinoameričanů k dětem by nám mohl cestování ulehčit a případné problémy eliminovat. Vždyť Yucatánský poloostrov je i přes občasné bezpečnostní problémy stále oblíbeným turistickým cílem.
Největší starost před odletem mi proto nakonec dělali toulaví a neuvázaní psi. „Není to s nimi tak strašné,“ hlásily kolegyně cyklocestovatelky Alis s Magdou z Mexika aktuální situaci.
Přesun do El Salvadoru
Lety děti zvládají na výbornou a dokážou se zabavit. Synek v letadle sleduje motory a dcerka sjíždí pohádky a písničky na monitoru. Oba do padnutí. Vzbudit je pak nelze ani na jídlo. „Jé, ony tu byly také malé děti?“ divila se Američanka sedící pět řad za námi při výstupu v Atlantě.
Povinná vstupní kontrola na území USA a shánění zavazadel zabralo více než dvě a půl hodiny. Na přestup jsme měli 19 hodin a noc strávili v předem objednaném hotelu se snídaní.
Krabice s koly tentokrát Jirka přebalil i smršťovací fólií, což se ukázalo jako dobrý nápad, když jsme je druhý den viděli z oken terminálu stojící několik hodin v dešti u našeho posledního letadla.
Na přistávání v Salvadoru nezapomeneme. Letiště je blízko moře a pod vysokými sopkami dělá vítr s letadlem divy. Takové klepání a houpání neznáme ani z velkých turbulencí, a i když netrpíme s dětmi žaludečními problémy, tady jsme měli namále.
Na pás v San Salvadoru přijely jen dětské sedačky. Další tři krabice zůstaly v USA. Bez zavazadel jsme se přesunuli za 25 centů místním autobusem do 4 km vzdáleného vytipovaného hotelu. Nebrali jsme to tak tragicky, stejně jsme kvůli antibiotikům potřebovali odpočívat.
Druhý den Jirka s Barunkou vyrazili na letiště a při převzetí zavazadel se seznámili se zaměstnancem aerolinek, s Valym. „Až poletíte domů, uvidíme se!“
Tentokrát utrpěla všechna zavazadla nějakou újmu. Krabice s koly přiletěly rozříznuté a ledabyle přelepené páskou po inspekční kontrole, navíc celé rozmočené, roztrhané a promáčknuté ze všech stran. U mého kola se musela narovnat koncovka přední vidlice a Jirkovi při inspekci vytrhli kabel u cyklocomputeru. S námi přiletěvší sedačky přišly také značně pobouchané a sedřené. Poškození jsme časem odhalili i na dětských helmách.
El Salvador
Už v letadle jsme se mezi místními cítili velice dobře. Naše ryšavé děti se mezi havraními vlasy staly velkou atrakcí. Všichni se na nás i mezi sebou usmívali, zdravili a příjemnou atmosféru doplňoval starší usměvavý personál. Mile překvapil vedoucí kabiny. Při výstupu z letadla si se všemi cestujícími potřásl rukou a popřál příjemný pobyt či návrat domů.
Šok jsme ve vyprahlém Salvadoru zažili jen jeden, ten teplotní, hned po výstupu z letiště. Přes den tu snad nikdy teploty neklesly pod 35 °C. Pravda, od prvních chvil koukat na všechny ty střelné zbraně nebylo příjemné. Kolt měl za opaskem pod košilí skoro každý chlap, řidiče zásobovacích aut vždy doprovázela ostraha s pořádnou flintou a tu měl i každý hlídač jakéhokoliv areálu. Ale na to mě Jirka doma pečlivě připravil. Po pár dnech jsem vše přestala vnímat a cítili jsme se tu v rámci možností bezpečně.
Třetí den v Salvadoru jsme sedli na kola. Začali jsme zlehka, po rovinkách, kolem černého sopečného pacifického pobřeží s pozvolnými plážemi, které lákaly děti kdekoliv a kdykoliv do teplé mořské vody. Očekávaná změna přišla, když se nám do cesty přimotalo 77 km v kopcích po pobřeží. Za poslední měsíc a půl jsem si užila 30 dní s penicilinem a zde pod rozpáleným sluncem navždy pochopila, proč po léčbě antibiotiky nakazoval v dětství lékař následujících 14 dní bez hodin tělesné výchovy. Jenže – nešlo to jinak.
Ve městě Acajutla jsme se plánovaně setkali s naším kamarádem, cyklocestovatelem Petrem Macourkem, který si na kole pořízeném v prvním mexickém supermarketu již pár týdnů doplňoval svoji cestu kolem světa bez motoru. Přesněji tu část cesty, kterou naposledy projel autobusem. Strávit jsme spolu měli týden.
Před hranicemi s Guatemalou doplnil na dva dny náš peloton další expediční cyklista, Angličan Tim s čerstvou jizvou na čele à la Harry Potter. „Na východě Salvadoru mě sestřelilo auto na křižovatce. Neměl jsem helmu na hlavě, zato sluchátka v uších ano. Helmu si už budu nasazovat na hlavu vždy! Nejen z kopce! A sluchátka omezím! Jsem opravdu rád, že žiju! Před pár dny mě po deseti dnech pustili z nemocnice. Zdravotní péče byla výborná, ale nemám potřebu osobně zjišťovat, jak je to v dalších státech.“ To my také ne. Díky němu jsme zjistili, že je v Salvadoru zdravotní péče zdarma.
Původně krátká společná přestávka u malého rodinného obchůdku se nečekaně protáhla na více než dvě hodiny. Opravovalo se několik duší, a protože rodina z obchodu právě usedala k obědu, dostaly tradiční pupusu a porci kuřete i naše děti.
Petr vozí helmu nejčastěji na řídítkách. Tim na něj zapůsobil. Chvíli ji nasazoval, než ho to opět přešlo. My bez helmy nedáme ani kilometr, děti ji vždy samy vyžadují. Bez ní si všichni připadáme, jako když nám něco chybí.
Vjezd do Guatemaly
V Guatemale se zhoršila kvalita silnic, prořídly rodinné restaurace a přibylo džípů s plně ozbrojenými šesti až osmi vojáky a kulometem na střeše. Než jsem to s dětmi přijala jako místní fakt, chvilku mi to trvalo. A přišly další „zajímavosti“. Mořské želvy jsou tu chráněné, vykrádání snůšek želvích vajec na plážích zakázané. Ani to nebrání místním nabízet syrová želví vajíčka s čerstvým pomerančovým džusem.
Naše jízda Guatemalou vedla ze západu na východ a poté na sever. Čekal nás hned třikrát přejezd masivů a horských oblastí a my si záměrně vybrali „nejlehčí“ variantu. Silnice se záhy zvedala, síly stále chyběly a rychlost se nezvyšovala. U Jirky přibrzdila kamioneta, kterou odmávnutím poslal dál. S Petrem to málem šlehlo: „Co děláš!? Tady je zvykem, že naberou cyklisty na korbu a vyvezou je na kopec!“ Druhý den jsme pomoc rádi využili.
Přejezd horských oblastí byl ve znamení známé guatemalské kávy. Kávovníky rostly skoro všude. Sušáren kávy a pytlů plných vysušených kávových zrnek jsme viděli nepočítaně a děti se názorně seznamovaly, jak roste a jak se chystá černý nápoj, který zde běžně pijí i malé děti.
Přehřátý synek
Od vulkánu Ipala ubývala nadmořská výška a citelně stoupala teplota. Synek odmítal odhazovat svršky a v kombinaci s nečekaně dlouhým setkáním s jedním krajanem pod rozpáleným sluncem v Chiquimule se nám ten den přehřál. Následující dvě noci jsem ve studené sprše krotila jeho vysoké teploty. Po čtvrté noci si stěžoval na zátylek. Zamířili jsme tedy raději do nejbližšího zdravotnického zařízení, do města Gualán.
Kubánský doktor ze státní polikliniky nás poslal na odběry krve do soukromé laboratoře. Ty odhalily nízký obsah železa v krvi a pár hodnot lehce mimo normy. Odcházeli jsme se dvěma lahvičkami železa a cárem papíru s názvem antibiotik. „Co jsme dlužní?“ „Nic.“ Už v Salvadoru se volně dostupná antibiotika používala na vše a zde je situace obdobná. Lékaři jsem moc nedůvěřovala a nafocené výsledky testů poslala e-mailem naší dětské lékařce.
Oblast kolem Chiquimiuly je vyhlášená burskými oříšky. Neodolali jsme a pár jich po cestě koupili. Večer v Gualánu se na ně Jirka s Petrem vrhli a na mě s dětmi skoro žádné nezbyly. Po dvou hodinách spánku vyskočil Jirka jako střela z postele a obsah jeho žaludku svištěl zvláštní trajektorií před mou postel. K ránu lítalo vše horem dolem z Barunky. Petr se v posteli léčil dva dny a mně se břicho vařilo dalších pár dní. Jen malý Péťa byl toho rána v naprostém pořádku! Horečky a bolesti zmizely a přišlo posvěcení lékařky, že testy nejsou zlé!
Počasí nám překopalo plány
Pokračovali jsme ze zaplaveného Rio Dulce krásnou klikatou cestou kolem belizské hranice do Peténu. Deštivé počasí v posledních dnech nás donutilo nasměrovat se nejdříve do Mexika a přes Belize se až vracet.
S Bárou jsme si vyjely mikrobusem ze Santa Eleny na dívčí výlet do Tikalu. Jirka i Petr v tomto historickém parku už kdysi byli a ani jeden neměl potřebu si kazit nezapomenutelný zážitek novou návštěvou s davy turistů. Péťa jako chlap s nimi držel ve městě basu. Pět hodin v areálu i s pětiletou dcerkou bylo skoro málo. Viděly jsme nejznámější stavby, na několik z nich se po dřevěných schodech vyškrábaly, chvilku se schovávaly před silnou průtrží, pozorně sledovaly nad hlavami v korunách stromů zavěšené chápany, kteří své výkaly nemilosrdně spouštěli mezi turisty, a se zatajeným dechem jsme poslouchaly hlasitý řev vřešťanů kdesi kolem v džungli. S očekáváním jsme vyhlížely tukany. Jenže ti byli na důkladné prohlédnutí moc daleko. Výlet se vydařil a Barča pár dní za mnou v sedačce měla o čem vyprávět.
19 dní se spolucestovatelem
Obavy, že to s dalším člověkem v týmu nebude klapat, byly zbytečné. Petr je parťák tělem i duší a ke všemu tu a tam usměrňoval mého muže: „Proč jí necháváš tolik nákladu v brašnách? Vždyť se ti to tam vejde! To nestačí, že se v těch kopcích tahá s Bárou?“ Musela jsem se smát a spokojeně vypadat, když se plná toaletní taška, brašna s nářadím a s půlkou stanu stěhovala záhy do Jirkových brašen. Mně přibyl jen lehčí spacák. Při zastávkách a pauzách Petr přiskočil a pomáhal mi s Barčou dolů a poté zase nahoru do sedačky. Když jsme stoupali do kopců, na jeho supermarketovém kole to v sedle moc nešlo, tak hlídal radostně jdoucí dcerku na krajnici vedle něho.
A největší bonus? Petr mluví plynně španělsky a Latinoameričany miluje. Neustále klábosí s místními a zastaví se v každém malém obchůdku. Tím pádem první dny byly jízdou pomalejší, což blahodárně prospívalo našemu zdravotnímu stavu. Latinoameričané milují děti, těmi jsme disponovali my. Tvořili jsme tedy ideálně poskládaný tým pro tuto oblast. Z původně plánovaného týdne jsme společně cestovali 19 dní. Déle už to nešlo. Petra čekal návrat domů z hlavního města Guatemaly.
Jen nás opustil, těžký náklad se pomalu přesouval nenápadně ke mně a se španělštinou jsme se museli poprat sami.
Varování
Jediný náznak strachu z místních lidí na celé cestě jsem měla na trase z městav La Libertad do hraničního El Ceiba. Silnice míří do mexického státu Tabasco. Obávaný a nebezpečný Chiapas je jen kousek za humny. Provoz na této silnici byl minimální, tu a tam se objevila malá či větší vesnice. Příroda lahodila oku. Dalo by se říci – ospalá jízda krásným guatemalským venkovem do Mexika.
Jenže u mě zastavilo auto. Urostlý týpek na mě přes okénko řval: „Co tu děláte, a ještě k tomu s dětmi?! Nezbláznili jste se?! Vždyť až na hranici s Mexikem nejsou žádné hotely a někdo vás tu zastřelí! Lidé tu jsou zlí! Otočte to a jeďte okamžitě pryč!“ Jirka mě s Péťou dojel, když chlápek končil svůj monolog. „Já jsem vás varoval!“ ozvalo se místo pozdravu a zmizel naším směrem. Stála jsem jak zařezaná. Dobře mi jeho nečekaná návštěva neudělala. S Jirkou jsme ještě chvíli rozebírali situaci. Že se blížíme k Mexiku, do míst, kde nějaké problémy můžou být, nám samozřejmě bylo jasné, ale tenhle chlápek byl první, z kterého bych měla obavy, i kdybych ho potkala někde jinde a on na mě zrovna tohle neřval. „Vždyť tou samou cestou v protisměru jely před pár týdny Magda s Alis a ty se tu taky zrovna nebezpečně necítily, určitě by něco řekly,“ uklidňovala jsem se. Průjezd následujícími vesnicemi byl ve znamení obav a očekávání. Asi jsem ta místa viděla v horším světle, než bych je viděla bez „důrazného varování“.
Noc jsme strávili u indiánské rodiny. Chudá rodina kromě střechy nad hlavou a tří dcerek neměla skoro nic – na dvoře pár slepic a kachen, na záchod se chodilo za plot a voda se používala ta, která stekla do barelu ze střechy. Ihned nám z ní uvařili čtyři hrnky kávy. Abychom neurazili, Jirka svou kávu vypil. U dětí jsem měla obavy a vybruslila s tím, že u nás děti a ani já kávu nepijeme. I tak mi bylo hloupé, že o to málo, co mají, se s námi rozdělí – a my to nevypijeme. Následující den jsme cestou na hranice potkali dva fungující hotely.
Celý článek najdete v tištěné verzi nebo v elektronické verzi na https://www.alza.cz/media/cykloturistika-2-2020-d5812920.htm
Přidat komentář