Bum, bác, sezona je tu. Čekání na jaro, jaro, rychlý zlom a najednou je v plném proudu. Poslední roky se bavím na vlastní účet tím, jak neschopný jsem zvládat tenhle přechod z pohledu oblečení. Nedaří se mi poznat (respektive rád bych měl jistotu, ale chybí mi), který den už je na krátké a který ještě není. Možná to znáte taky, možná jsem jen zbytečně opatrný, ale to bude tím, že pamatuji roky, kdy jsem s prvním sluncem vklouzl do krátkého a následujících deset dnů se na slunce koukal zpoza okna. Protože jak říkala babička, jsem chabrus na průdušky. A když jsem to slunce úplně vykoukal a uzdravil se a mohl jít ven, někdo ho zhasl a zase měsíc pršelo. Taková bývala a jsou jara. Takže co rok, to čekám déle, než nasadím krátké rukávy i nohavice. Při tomto vývoji se bojím, aby se mi zanedlouho to čekání na krátké nespojilo s – z podobných důvodů – včasným nasazením dlouhého a já v něm nestrávil celý rok.
Jenže ono mi samo oblečení hází klacky pod nohy, když o tom tak přemýšlím. Životní fázi pod nadvládou těsné lycry, aerodynamicky obepínající a trochu exhibicionisticky odhalující tělesné křivky (všechny!) a podrobně popisující proporce toho kterého těla, mám za sebou. Bum, bác, přišel zlom. Strávil jsem v těsných kompletech značnou část života, nejen na kole, ale i při občasné oslavné párty po vyjížďce – a bylo mi jedno, že jsem se pohyboval mezi mnoha civily. A najednou jsem si v Harapesově šatu přišel nahý a nepatřičný nejen do normální společnosti, třeba v restauraci u oběda nebo při procházce hradním nádvořím při vyjížďce, ale i mezi hochy a holkami na biku. Bum, bác, bez volných kraťasů a dresu pomalu nevyjedu, vyjma silničky.
A to je ta nástraha. Můj (tedy nejen můj, ostatní pánové to jistě znají také) docela citlivý indikátor nebezpečně nízké teploty byl najednou skryt nejen pod tenkou lycrou, ale i pod vrstvou volných kraťasů. A tím omezen ve funkci. A tak na spodek je mi většinou teplo i v hodně nízké teplotě, jenže vršek, to je opak. Volný dres nemá stojáček, ale většinou výstřih, nemá rukávy paži obepínající, ale volnost jí přinášející. Zafukuje do nich. Bývá také ze vzdušnějšího materiálu, takže hlavně zjara dole hřeju a nahoře prochládám. A víte, co babička soudila o mých průduškách… Ještěže záda většinou kryje batoh a pod ním nádherné mikroklima.
Také konečky prstů kdysi poukázaly na to, že je chlad, a najednou tak nečiní, protože jejich majitel v mé osobě si oblíbil dlouhoprsté rukavice, které se dají použít od konce zimy do jejího začátku. Důsledkem toho jsou moje zimní rukavice ušetřeny námahy, a jak jsem nedávno zjistil, ve velmi dobrém stavu se dožily už nějakých 16 let a zdaleka nevypadají, že by se loučily.
Bum, bác, sezona je tu a já už mám letošní první vyjížďku v krátkém za sebou. Tedy nejednu. Najednou bylo jaro, rychlý zlom, který zase na chvíli odnesl pryč mou rostoucí neschopnost zvládat tahle přechodová období, ale také čapáky, bundy, čepice, návleky. Je to za mnou a přede mnou visí popsaný list plný přání. Chtěl bych letos zvládnout tohle, tamto i ono. Je to dlouhý list, a proto si přeju a doufám, že dlouhý rukáv budu řešit opravdu za dlouho. A když se začnu otužovat, bude to ještě za delší čas. Ale abyste mne špatně nepochopili, nejsem letní jezdec, jsem celoročák, jen mi ta cyklistika v krátkém chutná víc.
A nyní mi odpusťte. Bum, bác, sezona je tu. Je nejvyšší čas do ní naplno vlítnout. Jakkoliv totiž budu otužilý, nikdy není čas ztrácet čas.
Krátký rukáv i vám – a skvělou sezonu!
Rudolf Hronza
PS: Dovolte mi upozornit vás na drobnou změnu v harmonogramu Vela. Vzhledem k mistrovství světa v Novém Městě na Moravě jsme se rozhodli posunout uzávěrku prázdninového vydání, abychom všechen materiál, který na MS v plném redakčním složení získáme, mohli ještě čerstvý předložit vám, našim čtenářům. Prázdninové vydání bude v prodeji od 11. července. Do té doby na viděnou v Novém Městě. Do toho!