Jeho cílem prý je zdolat tuto trasu jako první Čech pouze vlastními silami, a to pěšky a během. Pokud i vám prohlášení vyznívá prapodivně, máte pravdu – měl snad Honza Kopka na svém kole namontovaný motor? Každopádně účast dalšího Čecha je zajímavá. Požádali jsme o rozhovor Honzu Kopku, který je v myslích cyklistů téměř synonymem pro Aljašku – zajímalo nás třeba to, jak je náročné projít závod pěšky, ale zabrousili jsme opět i k Honzovým dobrodružstvím.
Rudolf Hronza Foto: archiv Jana Kopky a archiv
obrázek: David KoribskýHonzo, na Aljašku se chystá tvůj následovník, víš o tom? „Jo, David mne kontaktoval už letos někdy na jaře. Byl jsem rád, že se tam někdo z Česka konečně odhodlal vyrazit. Vyměnili jsme si pár mailů, snažil jsem se mu dát užitečné rady a podělit se o těžce nabité zkušenosti. Prostě věci, které nikde nevyčtete. Objevovat vše až tam by už mohlo být pozdě. Jste tam sami a nemůžete počítat s žádnou pomocí. Jen mne asi trochu mrzí, že se David dost prezentuje v médiích, a to včetně zkušeností získaných ode mě, aniž by se o tom zmínil. Navíc má naštěstí trochu ulehčenou cestu. Vyšly mi dvě knihy, v nichž popisuju oba moje starty na Aljašce a najde tam hodně věcí, které může zužitkovat a které mu mohou pomoci. Tak aspoň doufám, že se mu to podaří.”
David chce podle vlastních slov být „prvním Čechem, který zvládne trasu vlastními silami a po vlastní ose. Co ty na to? „Tomuhle prohlášení moc nerozumím. Ten celý závod je prezentován jako ultramaraton vlastní silou. Jestli si k tomu vezmete kolo, lyže, nebo jdete pěšky s hůlkami, to je jen na vás. Nikdo vám neumí říct, která z těchhle tří disciplín je lehčí. Nastanou špatné podmínky, což na Aljašce nastane víceméně vždy, a kolo je vám na přítěž a nejlíp jsou na tom chodci. Já sám jsem se během závodu plahočil s kolem 300 km, aniž bych si na něj sednul, a přál si to kolo nemít, tak ať mi nikdo neříká, že kolo je výhoda nebo že jsem se nepohyboval vlastní silou. To se pohybujete vždy – i když na něm jedete.”
Zdá se, že tam David odjíždí s vysokými ambicemi. Pamatuješ si s čím si odjížděl ty na svůj první start? „Já jsem na tenhle závod vůbec neodjížděl s vidinou vítězství a slávy, chtěl jsem zažít nové dobrodružství a dokázat především sám sobě, že jsem schopný přežít v těch drsných podmínkách. Jel jsem tam kvůli sobě, protože jsem to tak cítil. To, jak na to budou reagovat ostatní nebo dokonce média, a jestli vůbec budou, mi bylo fuk, neměl jsem potřebu to rozkřikovat do světa.”
Napsal jsi ale dvě knihy, to je dost velká medializace. „To je pravda, ale záměr byl jiný, psal jsem je proto, abych mohl ostatním, kteří se tam nikdy nedostanou (což je většina), popsat to obrovské dobrodružství, které jsem tam na trase zažil, tu skvělou čistou komunitu místních indiánů a eskymáků žijící stále podle přírodních zákonů. Prostě mi přišlo, že to stojí za zveřejnění. Šlo o vyjádření mé duše, šlo o sdělení, nešlo o medializaci. Navíc jsem vůbec netušil, jak to lidi přijmou a jestli to vůbec bude k něčemu. To, že knihy jsou hodně úspěšné, mě těší. Je za tím ale hodně práce. Teď nemyslím jen připravit se na všechny ty extrémy a absolvovat je, ale dát to do nějaké formy a předložit případným zájemcům. Vydat knihu je rok práce. Dnešní doba je jiná a dravá. Probíhá mohutná medializace ještě předtím, aniž byste něčeho dosáhli. Jste hrdina a ještě jste nikam neodjeli. Člověk se může chlubit, když chce, ale měl by před tím nejdřív něčeho dosáhnout. Asi jsem ze staré školy…”
Obě dvě publikace, Ve spárech Aljašky i Cesty peklem a sněhem, můžete zakoupit prostřednictvím objednávkové formuláře přímo z www.iVelo.cz
Co vůbec říkáš na to, že se v tvých šlépějích vydává na Aljašku další Čech? Je to vlastně další ze závodů, na nichž jsi otevřel dveře dalším domácím cyklistům i jiným sportovcům. „Jsem rád, že se nacházejí následovníci, kteří jsou ochotní to zkusit. Je to vlastně trochu i můj záměr při medializaci těchto unikátních podniků. Jsem rád, když se o Češích bude ve světě víc vědět, samozřejmě v tom pozitivním smyslu.”
Má podle tebe David šanci tam uspět? „Ten závod je opravdu jiný než všechny ostatní i v jiném směru, je víc o pokoře vůči přírodě, soupeřům, skutečnému životu. Není jen o vysokých ambicích. Tam se nedá odjet s vysokým očekáváním, tam prostě můžeš jen přijet a zkusit to. Je to jen o tobě a Aljašce. Pokud tohle člověk nepochopí, mám pocit, že se mu to nemůže povést.”
Další nové dobrodružství přebije to předchozí, nemrzí tě, že ve vztahu s Aljaškou už se bude hovořit i o jiných? Navíc přece jen je tvé pojetí jiné, opravdu dobrodružné, následovníci většinou přicházejí s ambicemi především na výsledek. „Já jsem sem sice přijel za dobrodružstvím, přesto – nebo právě proto – se mi podařil ten největší výsledek. A až to někdo přebije? S tím člověk musí počítat. Úspěchu si můžete užívat jen do doby, dokud vás nepřekoná někdo jiný. V tomto případě si ale myslím, že než někdo z Čechů tenhle závod znovu vyhraje, bude to chvíli trvat. Navíc znovu opakuji, že jsem na Aljašce závodil sám kvůli sobě a vůbec ne pro zviditelnění se. Ale je pravda, že už jsem si nějak zvykl na spojení Kopka-Aljaška a jestli o tohle přijdu, bude mě to trochu mrzet. Aljaška ale pro mě neznamená jen vítězství v Iditarodu, znamená pro mě daleko víc, je to silně niterní a srdeční záležitost.”
V našem reportážním koutku najdete celkem tři autentická zpravodajství Jana Kopky z akcí Iditarod Trail Invitational 2007, TransRockies 2008 a La Ruta de los Conquistadores 2008.
Jde porovnat trasy 350 mil a 1100 mil? „Když nebudu počítat délku, která je samozřejmě výrazně delší až v těch podmínkách vražedná, tak 350 mil je jen přípravka. Když jsem se dostal do cíle té krátké trasy, myslel jsem si, že to už je na hraně, že nic tvrdšího nemůže existovat. To opravdu tvrdé ale přijde až za cílem krátké trasy. Do cíle trasy 350 mil se už dostalo poměrně dost lidí, do cíle té dlouhé trasy se dostalo od roku 2000, kdy poprvé závod vyrazil přes celou Aljašku, do roku 2007, kdy jsem závod vyhrál, pouze 26 lidí. Počítány jsou všechny kategorie, běžci, chodci, cyklisté. To samo už hovoří o náročnosti celé trasy. Jsem hrdý, že do téhle úzké komunity patřím i já a Česko jen mezi několik málo zemí. Většinou to tu vyhrávají Američané.”
Chceš něco popřát Davidovi? „Určitě! Ať se mu na Aljašce daří. Ať se drží a hlavně ať se v pořádku vrátí. Samotný výsledek je někde až daleko za tím.”
Kolik ještě zůstalo akcí, kde můžeš být objevitelem? „Ještě nějaké jsou. Doufám, že příští rok zas něco vyjde.”
A tvé nejbližší plány? „V roce 2011 bych chtěl spustit s Craftem unikátní závod 1000 mil Trans Czecho-Slovakia. Více zatím neprozradím.”
Stejně tak běží i „zájezdy” na snowbikách, jež pořádáš do Laponska. Pro mne překvapivě je už vše vyprodáno, a to jsi navíc musel přidat jeden termín – překvapivě myslím proto, že to přece jen není procházka, je to náročný výlet už jen pro zvládnutí nízkých teplot. „Není to tak náročné, jak se zdá, je to absolvovatelné a hlavně světově unikátní. Expedice nebo arktické výlety na sněžných kolech nenabízí nikdo na světě. Tam za polárním kruhem je to vyčištění duše, dobrodružství a objevení nové dimenze bikování – snowbikování. Lidi potřebujou utéct tady z toho stresu někam do klidu a to jim právě nabízím.”
Zájemcům půjčuješ vybavení? I oblečení? „Všechny speciality dostanou od mě půjčené – včetně snowbiků, takže se nemusí o nic moc starat.”
Popřál bys něco čtenářům stránek iVelo.cz a časopisu Velo? „Ať se jim prostě daří.”
Honzo, děkuji za rozhovor a přeji podobné: ať se ti daří! Rudolf Hronza
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT