Počasí na startu vypadalo skutečně nevábně, skoro jako by Honza Kopka startovní pistolí rozstřelil mraky a byl spouštěčem trvalého deště, který závodníky trápil prvních pár dnů po startu. Vždyť se také říká, co nevymyslí sám Honza, v tom ho bezvadně zastoupí příroda.
Po odstartování směřovala cesta na Trojmezí, kde měl proběhnout tzv. ostrý start. Někteří závodníci ovšem začali závodit hned po výjezdu zpod oblouku, nasadili velice ostré tempo již od začátku a někteří si ho dokonce dokázali udržet až do cíle. „Jelo se mi moc dobře, oproti prvnímu ročníku, kdy jsem hodně trpěl. Prostě s otevřeným svědomím říkám, že jsem si to užil, restartovalo to moji hlavu i tělo a zároveň naplnilo novými podněty, které mám za úkol teď zužitkovat,“ říká jeden z vítězů, Štěpán Stránský.
Naopak vítězka ženské kategorie Markéta Marvanová si na začátku trasy užila své. „První tři dny se mi jelo opravdu špatně. Byla jsem ještě z nervozity před závodem nevyspalá, a ačkoli jsem celý rok nemyslela na nic jiného než na Míle, tak jsem na trati nemohla přijít na důvod, proč jedu a znovu dobrovolně trpím. Trvalo mi celé tři dny, než jsem přehodnotila řeči, které se na mě valily ze všech stran. Docela dost lidí mě totiž vnímalo jako favoritku a říkalo mi, že jedu vyhrát. Do chvíle, co jsem myslela na ně a jela ‚vyhrát’, se mi jelo zle. Po třech dnech jsem se zas přepnula do starého dobrého režimu Mílí a uvědomila si, že nejedu nikoho porážet a nad někým vítězit… ‚Jedu přežít, a zvítězit sama nad sebou,’ to jsem si od třetího dne opakovala dokola jako nějaké zaklínadlo a v klidu si šlapala bez krizí. Ty mě potkaly pak až poslední dva dny, kdy byl cíl sice na kilometry už dost blízko, ale časově stále hodně daleko. A protože spánku už bylo málo, tak tělo už dost skuhralo,“ říká Markéta.
Trasa závodu byla vedena přes veškerá pohoří podél severní hranice naší vlasti. Krušné hory byly tento rok opravdu krušné, naštěstí však extrémně deštivé počasí nemělo dlouhého trvání a během dvou dnů ukázalo závodníkům i vlídnější tvář. Letošek se vyznačoval především rychlostí a lámáním rekordů. Závod postupoval velice rychle, obzvlášť jeho čelo, kde se po celou dobu prostřídával Štěpán Stránský s Martinem Vítem. Mezi těmito závodníky zpočátku hořel tuhý boj, ale praxe je taková, že Míle spojují.
„Martin mi řekl, že můžeme zkusit uniknout Radkovi Musilovi, ale že se musí svlíknout, ale to by nás Radek dojel. Ten byl 50 m za námi a psychologicky je i těch 50 m strašně důležitých. Martinovi jsem navrhnul, že těch pár vteřin mu kolo do kopce potlačím (stejně jako svoje) a on se mezitím svlékne a pak pojedeme dál. Toto byl moment, kdy jsme se dohodli, že má smysl spolupracovat a pravděpodobně dojet do cíle i společně. Po této akci jsme se sice ještě rozdělili a sjeli, stejně jsme si nic nedarovali a kotlili to dál až do toho posledního dne, kdy mě Martin vytáhl z krize,“ říká Štěpán. Oni dva nakonec dorazili do Nové Sedlice společně a ruku v ruce projeli pod finisherským obloukem po osmi dnech boje. Jejich celkový čas byl 8 dnů a 58 minut.
Závod se vyznačuje tím, že je zde zakázaná také jakákoliv cílená podpora zvenčí. O to příjemnější je pro závodníky fakt, že mají záchytné body (checkpointy, CP), kde potkají živáčka, mohou zrelaxovat a připravit se na další cestu. „Lidičky příjemný a to bylo na tom to nej. Kdo nic nečeká, může být jen mile překvapen! Často zde potkáš lidi, co už Míle jeli a ti jsou takoví CP-čkoví poloprofesionálové. Ví, jak ti asi je, a dokážou povzbudit. Díky jim za jejich obětavost,“ říká Richard Štěpánek – jeden z nejvýraznějších závodníků na trase. Checkpointy jsou pro závodníky velice důležitá místa, kde mohou přespat, případně využít prostoru pro nutný servis kola. Ještě důležitější jsou ale pro organizátora, který zde kontroluje jejich čas a aktuální stav. Trasa byla letos navržena tak, že neminula technicky velice obtížné úseky a i ty nejnepříjemnější pasáže. Příkladem může být vrchol Magura, na který byly velmi rozporuplné reakce. „‚Přechod Magury považuji za jeden z nejtěžších úseků závodu. Pokud bylo pro traséra zadání nalézt úsek, který by cíleně s postupnou gradací v řádu mnoha útrpných hodin ničil sebevědomí závodníků, aby i ten nejzarytější cyklista litoval, že zvolil pro tento závod jízdní kolo, pak splnil svůj úkol na jedničku. Magura mě srazila na kolena, ale i vnitřně posílila poté, co se stala minulostí,“ zaznělo z úst Jiřího Kašpara, který se umístil jako třetí na stupních vítězů. Ačkoliv pro bikery byla trasa přesně stanovená, takoví chodci měli rozšířené možnosti. Museli jen dodržet povinné průchozí body, způsob jejich zdolání nebyl přesně stanoven. Na dlouhou trasu se vydal jediný chodec, který setrval, Petr Ozogán, a podle jeho slov byl odhodlaný dojít do konce, ať to stojí, co to stojí: „Cítil jsem, že těch několik let dřiny za to rozhodně stálo. Dokázal jsem si splnit svůj cíl, o kterém jsem si kdysi myslel, že je nemožné jej dosáhnout. A myslím si, že právě to bylo pro mě v závodě nejdůležitější. Překonat se a dojít až do konce“.
Petr se nakonec do cíle dostal, poslední dny téměř nespal, neskutečně trpěl, ale zdolal jako jediný zástupce kategorie Běžec/Chodec dlouhou trasu s časem 20 dní 8 hodin 37 minut. Tento ročník byl opravdu jedinečný. Počasí bylo nevyzpytatelné, trasa velmi náročná, ale závodníci se opět projevili jako srdcaři, kteří se neženou za výsledkem a prestiží. Ukázali, že tento závod milují pro jeho myšlenku, že mohou na chvíli odejít z uspěchaných všedních dní a urovnat si priority, vyčistit hlavu, spoléhat jen sami na sebe a vzbudit v sobě odolnost a odhodlání dosáhnout cíle i přes dlouhotrvající bolest. Protože o tom všem Craft 1000 Miles Adventure je.
(tz)
foto: A. Kopková, J. Kopka, T. Zamec, V. Huspenina
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT