Dalším krokem bylo vyndání stehů z mého obličeje. Navštívil jsem dvě nemocnice v severní části Zambie, ale ani v jedné jsem se vyndání stehů nedočkal, jelikož k mému překvapení v celé nemocnici neměli ani jedny sterilní nůžky nebo jiný nástroj, kterým by se daly stehy vyndat (taková je prostě Afrika). Doktor v druhé nemocnici, když jsem se ho zeptal, čím bude stehy vyndávat, mi ukázal něco dvakrát tak většího, než je břitva, a velice pochybně čistého. Řekl jsem mu důrazně, že za žádnou cenu si tímto nenechám vyndat ani jeden steh! A tak jsem si zase musel poradit sám. Rozhodl jsem se, že si co nejvíc stehů vyndám sám a cestou budu hledat lépe vybavenou nemocnici. Až nyní jsem si uvědomil, jaké jsem měl vlastně „štěstí”, že se mi nehoda stala v blízkosti jedné z nejlépe vybavených nemocnic v Africe. Bůh ví, jak by to celé dopadlo stát se mi to v Zambii. A tak vybaven lahví desinfekce, zrcátkem a osvědčeným multifunkčním nářadím na kolo jsem se dal do práce. Podařilo se mi dostat ven všechny vnější stehy a pár z mých rtů, ale na ty uvnitř úst jsem si s mým „chirurgickým” nářadím již netroufnul. Těšil jsem se, až se zase vydám na cestu, ale byl jsem varován místními domorodci, že cesta do Malawi, ačkoliv na kole sjízdná, se hemží bandity. Následující dva dny a 350 km jsem strávil na korbě náklaďáku, jehož řidič jel co nejrychleji po cestě, která spíš připomínala tankodrom. Když jsme dojeli na hranice s Malawi, byl jsem zcela vyčerpaný, obličej a jizvy pokryté silnou vrstvou prachu a záda a zadek mě bolely jak nikdy předtím. Už jsem se těšil, až si zase sednu na kolo a šlápnu do pedálů!
Malawi je potěšení v mnoha věcech. Lidé jsou neobvykle přátelští. Ne tak, jak bývá v Africe zvykem, že po krátké zdvořilostní konverzaci tě požádají o nějaké peníze, nebo abys od nich něco koupil, ale jsou prostě rádi, že vás potkali. Často, když jsem stál u kraje silnice, u mě kolemjedoucí zastavili a zeptali se mě, jestli jsem v pořádku. Když jsem odpověděl, že ano, jednoduše řekli „to je dobře, bůh s vámi” a pokračovali dál v cestě. Zhruba po 90 km prašné cesty jsem se dostal na hlavní silnici M1 a druhý den ráno se vydal dál směrem na jih. Tahle cesta byla prostě úžasná. Klikatila se podél břehů jezer skrz malé rybářské vesničky a přes malé kopce nabízející dech beroucí výhledy na jezera a hory v Tanzánii. I druhý den jsem jel po této nádherné cestě, když jsem večer dorazil před obrovskou zeď tvořenou horami rostoucími přímo ze břehu jezera rovnou až do nebe. Pomyslel jsem si, jak se přes tohle můžu vůbec dostat? Další den ráno mě čekalo druhé nejobtížnější stoupání mé cesty. Připadal jsem si jak na etapě Tour de France. Celých 12,5 km prudkého stoupání, které snad vedlo až do nebe. Nakonec jsem ten den ujel za téměř 10 hodin něco přes 170 km a byl to jeden z mých nejlepších dní strávených na kole.
Po nádherném sjezdu, který mě za odměnu čekal na druhé straně hor, jsem se vydal do vnitrozemí do města Lilongwe, odkud jsem se pokračoval buší na východ do Lusaky. Cestou do Lusaky ale kolo přestalo fungovat nadobro. Nevím, jestli to bylo způsobené tou bouračkou nebo extrémní zátěží, kterou muselo za posledních pár měsíců projít, ale zkrátka přestalo fungovat ložisko ve středu u klik a kolo tak vůbec nejelo. Příští den jsem strávil pobíháním po Lusace, hledajíce někoho, kdo by měl tuto součástku, ale marně. Je to přece jen dost specifická součástka a v Zambii zrovna moc moderních kol nejezdí. Nakonec jsem si chytil náklaďák, který mě vzal dolů k Viktoriiným vodopádům, kde jsem několik dní čekal na mého přítele Grega, který se ke mně na posledních šest týdnů přidal, a mohl mi tak přivézt potřebnou součástku.
Od Viktoriiných vodopádů jsme se vydali na jih do Botswany, kde jsme byli překvapeni, jak chudě vypadá zdejší krajina. V Zambii jsme potkali pouze několik aut, ale zato spoustu zvířat jako např. žirafy a slony hned u silnice. Botswana byla pravý opak, co se hojnosti výskytu zvířat týče. I když je kalendářně v Botswaně zima, je tu velice horko a silnice jsou dlouhé, rovné a nudné. Greg měl první týden trochu potíže se svou fyzičkou, ale už se pomalu dostává do tempa. Z Botswany jsme jeli do Jihoafrické republiky, konečné země mé cesty. Severovýchod země je docela podobný hlubokému jihu Spojených států. Krajina je rovná s malým množstvím vegetace a dlouhými nudnými cestami, běloši jsou zde velice nábožensky založeni, docela ignoranti, spousta jich má nadváhu a rasismus je zde také častý. Snažili jsme se proto odtud dostat co nejrychleji, a tak jsme během pár dní urazili pěkný kus cesty i přes protivítr, který foukal skoro celou cestu, a dostali jsme se do Johannesburgu, kde žije má teta a bratranec. Byla příjemná změna spát v posteli, jelikož noční teploty klesaly pod nulu. Zůstali jsme zde pár dní a šli jsme se podívat na fotbalový zápas Anglie – Německo. I když podle nás měla Anglie lepší formu, dopadlo to, jak to dopadlo.
Cestou do Johannesburgu mě začalo zlobit zadní kolo. Zajel jsem tedy do cykloshopu, aby mi srovnali ráfek, a přitom objevili, že uvnitř ráfku je po celé čtvrtině pěkná prasklina. Cílem bylo to pouze nějak provizorně zafixovat s tím, že se v Durbanu pokusím to nechat opravit pořádně. Ale hned druhý den začalo kolo zlobit ještě více. V jedné dílně jsme se pokusili prasklinu svařit, ale vlivem extrémních teplot se celý ráfek zkroutil, že už nešel použít vůbec. Nakonec se mi podařilo v jednom krámu sehnat náhradní ráfek, což byl v tu chvíli ten nejlepší dárek, jelikož jsem měl ten den zrovna narozeniny. Během krátké doby mi ještě odstranili pár drobných nedostatků na kole a nakonec nám i poskytli nocleh. Následující dva dny jsme jeli zhruba 370 km do Durbanu skrz nádhernou krajinu, která mi silně připomněla Skotsko. Dokonce se i během chvilky otevřelo nebe a za okamžik jsme ucítili první déšť po několika měsících. Nádhera! Kousek před Durbanem jsme projížděli údolím 1000 kopců, kde byly nádherné sjezdy, odkud jsme viděli opět Indický oceán. Po dvou nádherných dnech strávených v Unhlanga Rocks s mým bratrancem Jamesem nyní míříme dolů na Jižní pobřeží do zátoky Nelsona Mandely, kde se nám snad podaří stihnout finále mistrovství ve fotbale. Nyní nám do Kapského města zbývá pouze 1639 km, kam bychom podle našeho plánu chtěli dorazit kolem 20. července pokud vše půjde podle plánu. Také mohu oznámit, že zbývá vybrat pouze 151,57 liber, abychom dosáhli celé částky 10 000 liber. Doufám, že se nám to během těch pár zbývajících dní podaří získat. Můj další report můžete očekávat zhruba za tři týdny a tak zůstaňte naladěni! Zatím ujetá vzdálenost: 12 635 km Částka vybraná pro Malaria Konsorcium: 9848,43 liber P. S. Jelikož se mi tentokrát podařilo ztratit telefon, můžete mi posílat vzkazy na nové číslo +27731926892.
Adam Wolley
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT