Dokážete si představit, že byste za pouho pouhých 24 hodin ujeli na svém kole 1 256 km, tedy, že byste v průměru jeli rychlostí 52,3 km/h a to po celý den? Překonat za den takovou vzdálenost je v provozu na hraně možností běžného řidiče, a přitom je to možné na kole. Ano, máte pravdu, není to běžné silniční kolo, na jaké jste zvyklí, ale tzv. velomobil. Tedy celokapotovaná tříkolka s minimálním aerodynamickým odporem a výbornou stabilitou, která navíc svého jezdce chrání před nepřízní počasí. A právě škaredé počasí hrálo svou roli na konci června, kdy se třem jezdcům podařilo překonat čtyři ultra maratónské rekordy dle pravidel WUCA (World Ultracycling Association) a to i přesto, že silný déšť poznamenal několik hodin celé této výjimečné akce.
I díky několika reportážím britského Youtube kanálu GCN o velomobilech, jsou už tyto stroje mezi běžnými cyklisty alespoň trochu známé, byť jen málokdo má představu, čeho jsou opravdu schopny. Mohli bychom je zahrnout mezi tzv. lehokola, která také nejsou na silnicích tak častá, byť jejich aerodynamická výhoda a pohodlí je předurčují nejen ke komfortnímu cyklocestování, ale také k výjimečným výkonům ve vybraných cyklistických disciplínách. Jenže UCI v roce 1934 po sérii vítězství neznámých jezdců, kteří závodili na ležatých kolech, upravila pravidla pro konstrukci závodního kola tak, že je žádné lehokolo není schopno splnit, a tím tento typ kola vymazala ze startovních listin. Přesto se v 80. letech minulého století na obou stranách Atlantiku ležatá kola a s nimi i velomobily začaly opět rozvíjet, začali mezi sebou závodit a postupně mohli startovat alespoň pod hlavičkou WUCA. Dnes se objevují také na startu závodů jako je RAAM, nebo některých ultra maratónských závodů bez podpory, jako je třeba 6 800 km dlouhý Trans Am Bike Race napříč Spojenými státy.
Pojďme se ale společně vrátit na konec června na testovací dráhu ATC v Aldenhovenu na západě Německa. Setkalo se tam 9 jezdců, kteří se chtěli pokusit překonat 4 světové rekordy. Jednalo se o 6h, 12h a 24h rekordy v kategorii velomobilů a 6h rekord v kategorii ležatých kol bez kapotáže. Jména lidí, kteří se této akce účastnila sice fanouškům cyklistiky mnoho neřeknou, ale v lehokolové komunitě jsou známá a slibovala, že se dočkáme zajímavých výsledků.
Hlavním organizátorem byl Holger Seidel, který se minulý rok proslavil svou rekordní jízdou z jihu na sever Německa, během které zvládl ujet 1 055 km za 29 hodin a 57 minut s průměrnou rychlostí 35,167 km/h. A to vše v plném provozu a na běžných silnicích. Na letošek si tak stanovil neméně ambiciózní cíl, a to překonat 14 let starý 24h rekord Christiana Ascheberga, který činil 1 219 km. A to na uzavřeném okruhu a špičkovém asfaltu. A protože zajistit podobný okruh a vše zorganizovat, je nejen finančně a časově dosti náročné, pozval k účasti i další jezdce, kteří by mohli využít připravených podmínek.
Mezi nejvýznamnější jezdce patřil Matthias König se svým velomobilem Snoek, jehož cílem bylo překonat 6 h rekord. Oficiálně měl tento rekord hodnotu 376,05 km, ale maximální hodnota zaznamenaná v Austrálii činila 429,917, kterou dokázal zajet Axel Fehlau. Dále se na ATC objevila Nici Walde, světová držitelka 24 hodinového ženského rekordu s hodnotou 1 130 km, která chtěla překonat 12 h ženský rekord s hodnotou 601,05 km. Její partner a věhlasný designér velomobilů Daniel Fenn přivezl ukázat svůj nový výtvor s názven Pippi, o kterém tvrdil, že je mnohem rychlejší, než jeho předchozí rekordní velomobil, ve kterém jezdí Nici. Daniel chtěl potenciálně překonat všechny 6h, 12h i 24 h rekordy. Melchior Poppe se chystal překonat 12 h rekord pro lehokolo bez kapotáže s modelem M5 CarbonHighRacer. Aktuální rekord dle pravidel WRRA (World Recumbent Racing Association, tedy Závodní lehokolová asociace) z 18. 2. 2006 byl 432 km. A nesmíme zapomenout nadějného mladého jezdce Rubena Schütze s velomobilem Milan RO SL MK7 jehož cílem bylo překonat 24 h rekord. Nutno podotknout, že žádný z těchto jezdců není profesionálem, většina nemá ani svého osobního trenéra a často ani reálný tréninkový plán.
Organizátor Holger Seidel řekl: “Rekordní jízda na uzavřených závodních tratích je vlastně vrcholným uměním lidského pohybu na dvou, třech či čtyřech kolech. Proč? Jednoduše proto, že při každém závodě na běžných silnicích, při každém pokusu o rekord, je na trati nespočet vlivů, jako jsou nenadálé situace v závodě, nehody, provoz, jízda v háku, či její zákaz. Při rekordních jízdách na uzavřených tratích se ale počítá pouze boj s časem po dobu 6, 12 nebo 24 hodin. Neexistuje žádná jízda v háku, každý bojuje sám za sebe, překážky ze strany dopravy jsou vyloučeny a obvykle jde o tratě s “rychlým” asfaltem. Tyto podmínky umožňují dosažení nejvyšších rychlostí a vzdáleností. Když se o podobné rekordy pokouší lidé na ležatých kolech či ve velomobilech, je velká pravděpodobnost, že bude dosaženo možných hranic, na které je schopen se člověk dostat.”
Závodníci startovali dle svých potřeb, protože nezávodili proti sobě, ale jen s časem. Prvních šest hodin celé akce však panovalo velmi nepříznivé počasí se silným deštěm. Všichni startujícící se i za takových podmínek vydali na start, a mnozí z tohoto času vytěžili maximum. Někteří však museli své jízdy předčasně ukončit. Daniel Fenn, Wulf Kraneis a Heinrich Neumann nebyli schopni na mezičasech dosáhnout výsledků, které by odpovídali jejich cílům. Danielova “Pippi” bohužel nebyla dostatečně odladěna, protože vznikala těsně před závodem. Heinrich Neumann zastavil, protože ho jízda přestala bavit a další měli zdravotní problémy. Silné lijáky navíc nebezpečně snižovaly viditelnost na trati. Holger i Ruben však absolvovali první zastávku v boxech a na to, co měli za sebou vypadali oba velmi svěže a plně zásobeni byli posláni zpět na trať.
Matthias König se po trati pohyboval rychlostí často převyšující 70 km/h a byl suverénně nejrychlejší. Bylo však třeba vzít v potaz, že jeho cílem byl “pouze” šestihodinový rekord, zatímco ostatní na trati měli před sebou daleko větší porci kilometrů. Nakonec se mu podařilo stanovit nový světový rekord s délkou 388,2 km a průměrnou rychlostí 64,7 km/h.
Během noci pokračovali v jízdě zbývající tři jezdci Holger Seidel, Ruben Schütze a Melchior Poppe, zatímco počet pomocníků se dočasně snížil. Těch bylo celkově zhruba 30, nepočítaje podpůrné týmy každého jezdce. Tak organizačně náročný tento podnik je. Mnozí z nich využili noci k odpočinku a díky výbornému zásobování panovala mezi pomocníky neustále perfektní nálada, která se pak přenášela i na závodníky. Při jejich průjezdu se vždy ozýval potlesk a mohutné povzbuzování.
Po 16 hodinách Ruben stále držel průměrnou rychlost kolem 55 km/h, což komentoval slovy: “Pomalu začínám cítit nohy.”
Melchior si musel dát krátkou vynucenou přestávku kvůli vybité baterce ve svých světlech. Bylo třeba zajistit, aby jej za všech okolností vždy a všude viděly oba předjíždějící velomobily. Svůj pokus dokončil v 04:14 hodiny ráno a za 12 hodin tak ujel 463 km, což znamenalo, že rekord bezpečně překonal. Při cestě také překonal 6 hodinový světový rekord a posunul jej na hodnotu 255,6 km.
Holger přijel na zastávku v boxech po zhruba 17 hodinách s průměrem 52,5 km/h a prohlásil: “Jsem v pohodě, nejsem unavený.” Poté, co si ale dal černou kávu a vodu, se u něj projevily žaludeční problémy, a musel zůstat v pit stopu déle, než se očekávalo. I přesto trvala jeho zastávka kratší dobu než Rubenova. I když přátelé, jistá rivalita se mezi těmito jezdci projevovala a přítomnost obou na dráze, byla více než zdravou motivací pro jejich ještě lepší výkony.
Rubenovi se nakonec podařilo překonat 14 let starý světový rekord o 30 km a za 24 hodin ujel neuvěřitelných 1256 km s průměrem 52,3 km/h. Holger ho překonal také, ale ujel “jen” 1 225 km a jeho rekord nakonec nebude zaznamenán.
Celkově velmi úspěšný víkend se tak honosí čtyřmi novými světovými rekordy. Jezdci už nyní plánují podobnou akci uspořádat v roce 2025 a pokusit se zaútočit na své vlastní rekordy. Velká očekávání však vzbuzuje také World Speed Challenge, v Battle Mountain v Nevadě, který se bude konat v září, a během kterého se ustanovují absolutní rychlostní rekordy, kterých je člověk schopen vlastní silou dosáhnout. Nejezdí se tak ani z kopce, ani za autem ve větrném vaku, ale po rovině, v přísně aerodynamických jednoúčelových strojích a s letmým startem, přičemž se na 200 meterch měří maximální rychlost. Rekord dnes činí 144,17 km/h a všichni v posledních letech s napětím očekávají překonání magické hranice 100 mil v hodině. O tomto závodě však až někdy příště.
Připravil: Honza Galla
Foto: Jörg Basler
Přidat komentář