Na kole podél řeky Vltava

14.4.2023

Soutokem Černého potoku s Malou Vltavou vzniká Teplá Vltava. V Mrtvém Luhu přivádí svou vodu také Vltava Studená a zde začíná Vltava. Zdrojem vody v lokalitě je malé rozvodnicové vrchoviště. Vody z něj vytékající náleží ke dvěma různým úmořím. Rechswasser, přítok Ilzu a Dunaje, teče do Černého moře, Vltava po soutoku s Labem do Severního moře. Jeden z pramenů je označován jako pramen Vltavy, jejím zdrojem však celá pramenná oblast. K soutoku s Labem přivádí o polovinu více vody než Labe. Právem je tak nazývána matkou českých řek.

Koho by napadlo při pohledu z Karlova mostu, že by se dala Vltava ucpat prstem. U jednoho z pramenů, který je označován jako ten zaručeně pravý, obehnaného dřevěným chodníčkem, začalo i naše putování. Kdo by čekal pramínek ukrytý v hloubi lesa a s civilizací spojený pouze zvěří vyšlapanou pěšinkou, asi by se divil. Široká asfaltová cesta se svažovala od pramene na úpatí Černé hory až do Kvildy. Pokud chcete vyrazit podobně jako my ráno a strávit předchozí večer v některém z penzionů, pozor! Sehnat nocleh v turistickém centru není vůbec snadné.

Naše cesta z Kvildy začala napojením na šumavskou „route 33“, jež je nejudržovanější a zároveň místními ochranáři doporučovanou cyklostezkou (tady pozor, na Šumavě se vyplatí dbát zákazů pohybu mimo vyznačené trasy, hrozí velké pokuty). U Dobré silnici opouštíme a vyrážíme na Stožec. U něj hurá do parádního kamenitého sjezdíku po modré TZ. U Nové Pece se potkáváme se žlutou TZ, tak jsme na sebe jen mrkli a stočili po ní doprava. Naší volbou tak byla jižní strana lipenské přehrady, jelikož po severní straně není jiná možnost než následovat magistrálu po asfaltu. Nás místo toho čekalo stoupání až ke Schwarzenbergskému plavebnímu kanálu. Kanál je dosti frekventovaná stezka, proto jsme raději pokračovali po žluté přes Hufský a Medvědí potok a kolem Tokaniště sjezdem zpátky k vodě. Z Rakovské zátoky lze v případě suššího období suchou nohou dojít až do Rakous. Dále průjezd okolo Medvědího vrchu a do Svatého Tomáše se zříceninou Vítkův kámen, která je druhou nejvýše položenou zříceninou v Čechách (1032 m n.m.) a kde v roce 1394 byl vězněn král Václav IV. Následoval sjezd do Přední Výtoně, kde po 100 km bylo načase sehnat bydlení.

Podoba červené TZ, po které jsme dosud jeli, se změnila – konec asfaltu a snadné vycházkové jízdy. Proti vrstevnicím jsme víc tlačili než jeli, na cestě byla spousta padlých kmenů a kameny byly rozesety tak natěsno, že z pedálů létaly jiskry. Takhle jsme putovali až za rašeliniště Kapličky. Následující kilometry nás provázelo aroma honáků dobytka a krávy pasoucí se podél cesty nás bučením povzbuzovaly do prudkých výjezdů. Na silnici jsme se napojili u známé Čertovy Stěny a odbočili na Brod. V něm se držíme stezky, která nás provede okrajem města. To, co jsme zažili za poslední dvě hodiny, kdy průměrná rychlost nepřekročila 9,5 km/h, bylo návštěvou botanické zahrady proti chvílím následujícím. První kopec! Na jeho úpatí byl Rožmberk vzdálen 9 km a po půlhodině šplhání stále ještě 8,5 km! Po druhém rozdýchaném infarktu se i příroda umoudřila a střídala šotolinu, polní cestu a z části i asfalt. Pak průjezd kolem Žamberského kopce a poslední 3 km do Rožmberka se už jen sjíždělo. Unavené nožky jen na chvíli zchladit ve Vltavě a zpátky na trasu. Ta naše uhnula k hradu – na 100 m jsme nastoupali 30 výškových metrů! A kdo za to může? Samozřejmě pán z Rožmberka, tak nasadit opěvovaný převod 22/34 a za trest mu projet hradem.

Vlatava: trasa, praktické informace

Délka trasy: 573 km

Délka řeky: 424 říčních kilometrů (měřeno od Kvildy)

Směr jízdy: po proudu

Trasa: prameny Vltavy, Kvilda, Horní Vltavice, Zátoň, Lenora, Dobrá, Nová Pec, Svatý Tomáš, Přední Výtoň, Vyšší Brod, Rožmberk, Český Krumlov, Písečná, Třísov, Boršov, České Budějovice, Haklovy Dvory, Hluboká, Hněvkovice, Týn nad Vltavou, Neznašov, Dobešice, Temešvár, Červená, Kučeř, Zvíkovské podhradí, Nevězice, Višňovka, Orlík, Pukňov, Kozárovice, Bohostice, Solenice, Kamýk nad Vltavou, Hojšín, Vestec, Županovice, Cholín, Hněvsín, Živohošť, Měřín, Třebenice, Štěchovice, Davle, Měchenice, Zbraslav, Praha, Sedlec, Husinec, Větrušice, Dolánky, Chvatěruby, Kralupy, Nelahozeves, Hleďsebe, Vepřek, Bukol, soutok s Labem.

Charakter: mírně zvlněný s kratšími středně těžkými technickými úseky.

Doporučené mapy: ShoCart č. 19 – Okolí Prahy – jih, č. 20 – Sedlčansko, Slapy, č. 35 – Šumava – Trojmezí, Pláně, č. 36 – Šumava – Lipensko, Český Krumlov, č. 37 – Písecko, Zvíkov, Orlík nad Vltavou, č. 40 – Českobudějovicko, Hluboká nad Vltavou (vše 1:50 000)

Ubytování:

Cykloservisy:

  • Český Krumlov: H. M. Sport Plus, tel. 380 717 103
  • Český Krumlov: Diablo Sport (www.diablo.cz)
  • České Budějovice: Rudolf Strnad, tel. 387 312 453, 385 349 103
  • České Budějovice: Cyklošvec (www.cyklosvec.cz)
  • České Budějovice: Vladimír Míka, tel. 385 520 859
  • Týn nad Vltavou: Cykloservis Otčenášek, tel. 385 731 132
  • Kralupy nad Vltavou: V+V Sport, tel. 315 722 962
  • Praha: řada servisů
  • Mělník: OTTIS Cyklosport, tel. 315 670 500
  • Mělník: Stompo Sport, tel. 312 522 672
  • Mělník: Cyklosport Derfl, tel. 315 623 812
  • Mělník: Cyklo Erben, tel. 315 646 720

Turistické zajímavosti:

  • Rožumberk: hrad
  • Český Krumlov: zámek
  • Dívčí Kámen: zřícenina
  • Maškovec: zřícenina
  • Hluboká nad Vltavou: zámek
  • Karlův hrádek: zřícenina
  • Týn nad Vltavou: zřícenina
  • Albrechtice nad Vltavou: zřícenina Újezd
  • Zvíkov: hrad
  • Orlík nad Vltavou: zámek
  • Vrškamýk: zřícenina
  • Nové Třebenice – Štěchovice: stezka Ztracenka – Svatojánské proudy
  • Praha: Zoologická zahrada (www.zoopraha.cz/)
  • Chvatěruby: zřícenina
  • Nelahozeves: zámek
Fotogalerie

Výjezd z tunelu u bývalých Svatojánských proudů Výjezd z tunelu u bývalých Svatojánských proudů

Rožmberk – pohled z nádvoří zámku Rožmberk – pohled z nádvoří zámku

Po povodních provizorně opravená stezka podél řeky před Českými Budějovicemi Po povodních provizorně opravená stezka podél řeky před Českými Budějovicemi

Zámek Hluboká Zámek Hluboká

Další cesta do Českého Krumlova se vyznačovala neustálým střídáním jízdy po břehu s prudkými stoupáními. Jeden zážitek nás před Krumlovem slušně vykolejil. Bez varování na stezce máme plné ruce práce, abychom nesejmuli krávu! Co se stalo? Skoro nic, jen si někdo na turistické trase oplotil soukromý (?) pozemek. Tak slalom mezi ležícími těly a tuhnoucími exkrementy, opatrně přes dráty, kdoví kolik voltíků pod rozkrokem běhá, a oddych, že nedošlo k tragickému kontaktu.

Za Krumlovem, který je na popis kapitolou samou pro sebe, se z hlavní silnice vracíme k řece mezi hejna vodáckých tábořišť. Přišel čas dalšího noclehu. I přes označení v mapě jsme v Třísově nepochodili, tak jsme se pustili dál po naučné stezce. Z cesty se stal uzoučký chodníček, sem tam i kamenné schody, tak tedy kolo na ramena a dolů. A opět odměna v podobě opravdu krásné zříceniny hradu Dívčí Kámen s vodáckým tábořištěm. Za ním začíná nejužší část dnešní cesty, kde je místo pouze na řídítka. Z levé strany buď příkrá stráň nebo skála a napravo sráz padající až do řeky. Stezička zaklesnutá do stráně, romantická krajina a zurčící vody Vltavy pod námi, doslova kotlíkářská romantika! Dorazili jsme do vesnice Boršov, jejíž vodácká bašta Poslední šance v našem případě dostála svému jménu. Bydlíme! I když jsme celou noc lovili komáry. Nebo spíš oni nás.

Po snídani jsme změnili barvu značky z červené na modrou a s ní se vydali na širokou cestu, po které to rychle utíkalo. Zanedlouho přišla velká proměna a my si dali slalom mezi stromy a kořeny. Pak chvíli silnice, chvíli stezka rozbagrovaná od lesní techniky a na konec už jen a jen asfalt do Českých Budějovic.

Stezka ven z města nás zavedla na Zavadilku, vlevo na Haklovy Dvory, kde jsme odbočili vpravo ze silnice a už se těšili na pověstné Vrbenské rybníky. Pokročilé léto dávalo rybníkům lehce zelený nádech a i aroma věstilo blížící se podzim. Na hrázi jsme sice jako Ota Pavel nepotkali ryby, nýbrž jen jednu štiku, ale ta už nevypadala moc komunikativně. Po dojetí k silnici jsme najeli na červenou cyklistickou E 10, která je EU garantovanou trasou spojující Baltské a Středozemní moře. Dovedla nás mezi kurty a stadiony až na Hlubokou, kde trasa kopírovala nedávno konanou Xterru. Kdo zažil, cítí ještě pálení ve stehnech a žaludek se mu stěhuje do krku. S batohy na zádech nám úsek, který se jezdil při závodě kolem 40 minut, trval dvě hodiny.

Po vyšplhání ke Karlovu Hrádku jsme opustili závodní trať a spustili se po polní cestě do Purkarce a Litoradic. Tam vpravo sjet z hlavní a po panelech a zbytcích asfaltu ke hrázi Hněvkovské nádrže. Utržené kusy cesty po břehu nás donutily uskutečnit provizorní řešení a červenou značku přemístit ze břehu na kraj pole. Tudy pak až na předměstí Týna nad Vltavou. Po příjezdu do Temešváru, kdy člověk mohl mít dojem, že trochu zbloudil a za chvíli bude na maďarských hranicích potřebovat pas, jsme přejeli most přes řeku na pravý břeh a našli rozcestník. Červená značka slibovala cestu podél vody a nás vůbec nenapadlo, že by se mohla změnit na horolezecký traverz. Cesta byla neudržovaná, zaklesnutá v prudkém svahu a plná odpadků po vodácích. Tři kilometry nám trvaly přes hodinu a nebylo nic neobvyklého táhnout kolo do kopce za sebou jako zlobivého psa. Cestu ke kempu v Červené nám sdělila hodná babička. Po domluvení ceny na recepci se muselo k chatkám, které byly ve stráni na břehu přehrady ukotveny na betonových pilotech a zařízeny ve stylu trampských dvacátých let, sestupovat po uzoučkých cestičkách.

Po celonočním dešti jsme pátého dne zavrhli červenou TZ, jelikož se stáčela zpátky k vodě a předpovídala stezky pro kamzíky. Zahnuli jsme tedy vpravo na modrou TZ a pak na jinou červenou, než byla naše původní, s podstatně přijatelnějším profilem. Pak úsek plný střešních starých tašek, lesní a polní cesty až do Zvíkovského podhradí. Tam jsme si dali prohlídku Zvíkova a pak zpátky na silnici, přes přítok Otavy, a hned za mostem vpravo na známou E 10, která je společná se zelenou naučnou stezkou. Jen je třeba se včas rozhodnout mezi nimi, neboť po červené značce je to na Orlík 15 km a po zelené 25 km s pasážemi pouze pro horskou zvěřinu. Naše volba byla ta méně náročná.

Střídaly se zde úseky, kde bylo nutné prolézat křovím, se štěrkovými promenádami mezi luxusními chatami. Na chvilku nás stezka v Nevězicích přivedla na asfalt, ale pak rychle zabočit vpravo do lesa a dolů k řece. Projeli jsme kótu Peklo, otřeli se o osady Doly a Malčí, přijeli do Višňovky, kde jsme se vpravo napojili na silnici a rázem byli u Orlíku.

Přímo k hradu jsme se pro velký nával turistů podívat nejeli a pokračovali na Kožlí, Pukňov, skládající se z kontejneru, autobusové zastávky a asi pěti domků až k rozcestníku „Svatá Anna“, kde je kamenný stůl obklopený několika duby přátelství, na kterých jsou vizitky se jmény Gabriel, Karel III. atd. Dva ze stromů jsou zcela suché a také zbylé jistě pamatují i lepší časy, ale stojí tu pevně na důkaz přátelství, jenž trvá i přes hradbu věků. Po sentimentální chvilce jsme se vrátili na stezku a pokračovali lesem přes osadu Na Samotě a za ní přijeli do vesnice Kozárovice. Tam nás přepadl „hlaďák“, tak jsme po marném hledání příjemného posezení ve stínu stromů nakonec zakotvili v místním bufetu, který byl současně jídelnou, hospodou, řeznictvím i prodejnou smíšeného zboží. V Solenicích pak po náročných 75 km skončila první část výpravy.

Druhá část výpravy začala o několik týdnů později, v době krásného babího léta. Odstartovali jsme za ranního mrazíku v Solenicích pod Orlickou přehradou. Hned na začátku přišel první problém. Mostu, přes který stezka vedla, chybělo z důvodu rekonstrukce zhruba 20 m. Takže nahoru, přes přehradu a až pak dle původního značení. A hned pěkně pěšky kolmo na vrstevnice na kopec s příznačným jménem Krchov. Ten jsme elegantně obkroužili, minuli památník letců a začali se sjížděním k samotě U Jarošů. Uzoučká stezička se pak mezi stromy svažovala k Jahodovému potoku, aby nás pak opět nahnala do krátkého stoupání a posléze po lesní cestě směrem ke kopci Mrázov a k chatové osadě Na Poustkách. Za ní jsme se napojili na silnici a dojeli až do Kamýku nad Vltavou.

Na náměstíčku v malé hospůdce U Smrčků nás příjemně překvapili nabídkou polévek již od osmé hodiny ranní. Další kóta, kterou jsme se rozhodli dobýt, byl Cholín, ale netušili jsme, jak to půjde těžko. K Hubeňovské zátoce to bylo ještě jakž takž, ale pak začaly pravé galeje. Dva kilometry vedené stezkou zasekanou do břehu a nezabývající se schůdností ani pro pěší, se zdály být nekonečné. Za Cholínem krátká jízda lesem a odměna v podobě pohledu z rozhledny na Veselém vrchu na krásu vltavských zátočin, která dala spolehlivě zapomenout na strasti dosud překonané. Z rozhledny sjezdík a pak pěkná lesní cesta Domyšelské naučné pěšiny až k odbočce na Hněvsín, živohošťskou zátočinu a živohošťský most. Za ním sice vede modrá TZ do Jablonné, my jsme ale raději zvolili asfalt a na značku se napojili až v Nebřichu.

Při pohledu do mapy zelená TZ do Loutí sice takřka kopíruje Vltavu přes Měřín, ale z vlastní zkušenosti tuto cestu na kole nedoporučujeme, raději jsme zvolili alternativu objezdu. Značka nás přivedla až na vyhlídku nad Slapskou přehradou, ze které je nádherný výhled na vodní plochu od Měřína takřka až k přehradě. V Třebenicích jsme sjeli pod přehradu a u sochy Svatého Jana Nepomuckého se vrátili na zelenou TZ. Stezka kopíruje řeku, projíždí chatovou osadou a vine se kolem Bílé Skály a Svatojánských proudů až do chráněné rezervace zvané prostě Obora. V ní je i pověstná osada „Ztracenka“. Zde nedoporučujeme podlehnout romantice, která tu doslova dýchá na každém kroku, ale naopak zachovat větší obezřetnost. Stezka vedoucí po skalách nad řekou hrozí přeceněním vlastních možností. To by mohlo mít za následek tragický pád do hlubin, tak jako se to zde stalo zhruba před dvěma lety.

Po tomto náročném programu bylo jednomyslně rozhodnuto, že další kopírování řeky ze Štěchovic proběhne po silnici vedoucí po levém břehu přes Davli, Měchenice, kolem Vranské přehrady až na předměstí Prahy do Zbraslavi k mostu Závodu míru. Přes něj na druhou stranu a v Komořanech se napojujeme na nově otevřenou cyklistickou stezku, která vede podél vody okrajem Modřan, Braníku, pod Barrandovským mostem do Podolí, kde již pokračuje podél hlavní silnice. Pod Vyšehradem najíždíme k vodě na tzv. „náplavku“ a po ní až k Mánesu. U Národního divadla uhýbáme přes most Legií a projíždíme malebnou Kampou. Po této exkurzi nás stezka provedla kolem Strakovy akademie, kde probíhají zasedání vlády. Zde šipka nekompromisně ukazuje do kopce směrem k Letné. V těchto místech ostatně nemá smysl držet se striktně blízkosti řeky, neboť prochází industriální zónou s velkým provozem. Daleko romantičtější je park na letenské pláni s hezkým výhledem na Prahu a při držení se ukazatelů nás stezka provedla Holešovicemi až k parku Stromovka. Pro dnešek se stal naší cílovou metou. 100 kilometrů je na jeden den až dost.

Poslední etapu naší výpravy jsme začali průjezdem Stromovky, císařského ostrova a v Tróji, po přejezdu lávky napojením na červenou stezku u zoologické zahrady. Stezka se vinula po kamenné cestě po břehu a za ranního oparu jsme se rozptylovali pozorováním rybářů. Za Sedlcem už naplno vyšlo slunce a my si mohli naplno užít atmosféru zašlých časů na přívozu v Klecánkách. Za vesnicí stezka projížděla lomem a rázem jsme se ocitli v Husinci, kde nás čekalo odpojení od řeky a vystoupání na Červenou skálu. Tady je třeba dát pozor, protože stezku tady nějaký zlý šotek důkladně zabarvil a odbočku ze silnice na polní cestu mezi chaty lze snadno minout. Za pár set metrů jsme zjistili proč. Cesta totiž procházela soukromým sadem a byla ukončena statkem, sice průjezdným, ale jeho brána nemusí být otevřena každý den. Proto je lepší variantou tento úsek objet po silnici a na červenou stezku se napojit až ve Větrušicích. V Kralupech nad Vltavou červená TZ přetíná most a pokračuje po levé straně řeky podél zvětralých pískovcových skal do Nelahozevse.

Kousek za ní proběhlo doslova šplhání po vrstevnici, které naštěstí nemělo dlouhého trvání a bylo vykoupeno příjemnou jízdou po pěšině hranou lesa nad vesnici Hleďsebe. Bylo zvláštní sledovat kontrast idylické cesty vinoucí se polem s centrálním uložištěm ropy gigantických rozměrů po straně levé. Netajíme se ani vybavováním scén z všemožných katastrofických filmů.

Po krátkém rychlém sjezdu nás cesta přivedla do vesnice Vepřek. Kdo by si myslel, že pokud někde vede dálniční most přes řeku, je snadné se přes něj dostat na druhou stranu, mýlí se. Zpět se nám nechtělo, a tak jsme za porušení pravidel silničního provozu přetlačili kola přes několikasetmetrový dálniční úsek. Nedoporučujeme. Hned jak skončila svodidla, doslova jsme skočili pod most, kde právě bagry odstraňovaly nánosy písku a hlíny z povodní. Zde se stalo, že Edu brodícího se pískem, oslovil jeden z řidičů tatry slovy: „Nejste náhodou z Vela? A neděláte náhodou reportáž z Vltavy? To je skvělý!“ Tak to potěšilo.

Cesta pokračovala po pravém břehu k soutoku s Labem, ale zhruba dva kilometry před ním jsme museli otočit, protože lesním porostem zvaném přírodní rezervace Úpor nebylo možno projít, natož projet na kole. I přes veškerou naši úpornost. Takže pro tentokrát nebyla ani vyřčena věta „Cíl byl dobyt!“. Skončili jsme kousek od soutoku. Naše imaginární ručička na tachometru se zastavila pro ten den na 130 km.

Fotogalerie

štítky:
Menu