Zhruba před rokem jsme na biku poprvé blíže poznali polskou stranu Krkonoš a Jizerských hor. A vrátili jsme se nadšení z tamních trail center a bikeparků. Bavilo nás to a chytlo nás to. A tak jsme letos neváhali a vyrazili znovu, jen zas trochu jinam. Se srdcem ještě rozjařeným se nebojím říci, že na úchvatná místa. Taková, co zatím moc nerezonují v naší bikové komunitě, avšak možná brzy budou. Čtyři dny ježdění jsme strávili v Dolním Slezsku, zas jen kousek od domoviny.
První zastávkou byl Singletrack Szklarska a okolí sportovního centra Dolnośląskie Centrum Sportu Polana Jakuszycka. Je to jen kousíček za hranicemi, jízda z Prahy přes Harrachov nám trvala něco málo přes dvě hodiny.
Zázemí nejen pro bikery
Moderní a krásná budova z betonu, dřeva, kovu a skla je nepřehlédnutelná. I tím, že přímo před ní je vlaková zastávka. Díky tomu se sem můžete dostat komfortně i jinak než autem. Celek je kombinací vlakové zastávky, hotelu s wellness a špičkového tréninkového zázemí pro sportovce. My jsme tu třeba mohli sledovat rychlobruslařky a rychlobruslaře při jejich letních přípravách na ostrou, zimní sezonu. Vnitřní i vnější sportoviště, bazén, sauny, fitness, a dokonce i laboratoř pro diagnostiku profesionálních sportovců. Většina těchto aktivit je otevřena i pro veřejnost, přes léto i přes zimu.
Co tu dělat na kole? Nabízí se celá řada možností. Silniční cyklisté jednoduše usednou za řídítka a vydají se hltat kilometry v krkonošských kopcích, gravelisté si třeba rádi projedou trasy zmíněného závodu. A bikeři? Ti získají v prvním patře mapky, případně si mohou stáhnout z webu GPX data a vydat se po naplánovaných trasách „rowerowých“. V mapách je vše přehledně vyznačeno a natrasováno tak, aby si přišli na své jak ostřejší pušky, tak ti, kteří se chtějí jen kochat a poznávat krajinu.
Singletrack Szklarska, nahoru a dolů
My jsme se vrhli prozkoumat Singletrack Szklarska. Je jen kousek od hotelu, a tak jsme auto zaparkovali do podzemní garáže, kde se zcela bez problému vejde i vůz s výškou 2,1 m. Parkování na den stojí jen pár zlotých. Tady se převlékáme a rovnou vyrážíme na singletrack. Bereme si s sebou downcountry mašinu a trail bike.
Nejprve nás čeká stoupání. Tady si mnu ruce na svém DC kole a vesele se hrnu nahoru. První asfaltové metry střídá několik kilometrů cestičky, která se vlní na štěrkovém singlu, tu a tam je naše šlapání oživeno kamením, skalkou, kořeny. Tak, abychom si s kolem mohli hrát již cestou vzhůru a bavilo nás to. Tahle celá nádhera je zahryznutá do brčálově zeleného borůvčí a sem tam přejíždíme po lávce mokřady či potůček. Tohle je kýč jak bič! Cesta i při teplotách kolem 28 °C je zde, pod listnatými stromy, odměnou. Tohle nás baví. Nahoře můžete posedět, pokud by někomu něco nehrálo na kole, naleznete zde i servisní stojan a k němu připoutané nářadí. Pak ještě chvíli šlapání do kopce, po asfaltu a pískovém podkladu to odsýpá.
A je to tu! Jedeme pomalu z kopce, zábava začíná. Jak si můžete přečíst na webu, trail je rychlý, úzký, někde velmi úzký. A tak buďte opatrní. Tenhle trail si vás podmaní. Nejprve je to kombinace písčito-hliněného podkladu, který je tu a tam obohacen o nějaký ten kámen. Tak či tak se tu dá jet pořádná palba. I tady je DC bike jak doma. Pumpuji, přehazuji kolo ze zatáčky do zatáčky, rohlík na tváři našel limity v ukotvení čelisti. Pecka! Najednou je před námi mírné převýšení a my na jeho vrcholu můžeme zastavit a rozhlédnout se do kraje. Jo! Pohled na Sněžné jámy je pro mě z tohoto místa kýčovitě odzbrojující. A zase se vydáváme z kopce dolů. Trail je rychlý a zábavný. Je to kombinace rychlých a hladkých cest jako na pumptracku, pak přicházejí i switchbacky úplně za roh, a to v prudkém svahu. Nic těžkého, ale sem se rozhodně s kočárkem za kolem či malým prckem nevydávejte. Označení trailu jako Hard díky rychlosti dostává svému jménu. A sem tam se najdou sekce, kde se najednou v zatáčkách krčí šutry. Je potřeba jet ostražitě. Nenechat se unést rychlými pasážemi s rovnými úseky či zatáčkami, které jsou konstruovány stejně jako na pumptracku. Stále jsme v lese a mezi stromy.
Od vyhlídky dolů značně zrychlíte, a pokud má jezdec dost sil a sem tam nějakou tu techniku, pak opravdu nabere parádní vítr do vlasů. Ale trail má někdy velmi úzká místa. Tady se vejít ve vysoké rychlosti je o pád. Momentálně se na singletracku dodělává značení právě těchto exponovaných úseků, tak zatím je to ježdění na oči, a tak se nenechte unést. První jízdu pěkně okoukejte, kde, co a jak je, a druhou to tam pěkně pošlete. My jsme z toho byli nadšení ještě druhý den ráno, kdy jsme vyráželi na další objevování polských pokladů.
Traily Olbrzymy přináší jinačí charakter
Již podle informací z webu tušíme, že se druhý den ráz trailů bude měnit. Včera jsme jezdili rychlé, hravé a smýkavé traily, dnes se vnoříme do opaku. Jelikož jsme první den Singletrack Szklarska jeli dvakrát, měli jsme nohy lehce zamotané. A tak jsem se těšil na techničtější dnešek. Zvolili jsme trasu začínající buď z Piechowic, nebo – jako jsme vyráželi my – z klidného městečka Michałowice. Parkujeme na vyznačených místech, kde můžeme při foukání kol pozorovat bližší a ještě hezčí pohled na Sněžné jámy.
Ihned z parkoviště se line techničtější stoupání. A nejen to, je i celkem prudké. Nástupní lajna. Charakter okruhu je výrazně pomalejší než první den. Máme pocit, jako by někdo natáhnul Rychlebské stezky či Trutnov trails na 20 kilometrech. Žádná hluchá místa, žádné přejezdy, kde byste se nudili. Pořád zábava a bikerská práce, nahoru i dolů musíme s kolem pracovat. Zdolávat při výjezdu skalky, které jsou kombinovány s vyskládanými kamenitými chodníčky. Pak se to lehce rozjede, ale šutry tu jsou furt. Hlavně se nenechte unést a stále dávejte pozor. Všechny exponované úseky jsou skvěle označeny. Cedulky s vykřičníky jsou dobře vidět, a myslím, že jsem zahlédl i textové upozornění.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Okruh je opravdu technický a nevyhnete se místy ani prvotní obhlídce, kudy skalku zdolat či kudy skočit drop, abyste měli bezpečný odjezd a krásný den. Tedy vyhnete, ale není to zrovna praktické… Jsou zde jak technické skalky, které najdete hlavně na části trailu nesoucí název Rokitník, tak i skalky, skoky, dropy a parádní klopenky, které vás protlačí do světa zábavy. Tady bylo moje DC kolečko lehce za hranou. Sjelo všechno, ale Honzík s trail bikem (zdvihy 140/140 mm) se mi jen řehtal. Šikovný jezdec to dá, ale musí se snažit a kolu ulevit. Chrániče jsou zde rozhodně vhodné. Po objetí tohoto okruhu se vracíme na startovací místo a dáváme si svačinu, vodu a dost utahaně se válíme na slunci. Mně se už nikam nechce. Myslím, že máme nastoupáno tak 2000 m a ujeto tak 40 km. Honza se mi opět směje. Kouká na hodinky, které nám ukazují hodnoty 19 km vzdálenost a 601 m. Rozhodl jsem se neplakat a jít si koupit rakvičku se šlehačkou a k tomu černou kávu. Jo, tohle bylo jiné ježdění. Každý metr byl naládovaný zážitkem a technikou. Každý metr vás ždíme, jak jen to jde. A každý metr je pecka, kterou chcete jet znova a znova! Jen ne ten samý den nebo s mýma nohama…
Ještě jednou na Olbrzymy
Další den jedeme opět Traily Olbrzymy, chceme zdolat zbylých pár kilometrů. Ještě jich na nás dost čeká, po prvním dni celých 50 kilometrů neprozkoumaných. Tady se k nám přidává kamarád Martin na XC raketě. Vyrážíme z obce Zachelmie, která je mnohem strategičtější pro delší okruh. První stoupání od parkoviště pěšinou na trail je klikaté, lehce kamenité a snazší než první den. Ale pak se už opět jedná o velmi zábavné provedení, stále to jsou udrncané, technické traily. Tady sice naleznete na každém rohu nějakou tu „chicken way“ a můžete skalku či chodník z kamení vynechat, ale přece právě proto jsme tady. Chceme si drncat, chceme kamenné chodníky a chceme sjíždět skalky. Nebyly to rychlé kilometry, ale super zábavné, a i dnes končíme s pouhými 35 kilometry a 700 výškovými metry.
Opět to bylo úžasné. Motali jsme se jak cestičkou v borůvčí, tak šplhali po skalách vzhůru. Dolů se spíše traverzovalo nebo klesání netrvalo dlouhou dobu. Krásný trail byl Czart. Jak již název napovídá, byl nejvíce technicky náročný, a musím říct, že sjíždění posledních kamenných pasáží zakousnutých do skal bylo velkou duševní pastvou. A úžasné výhledy k tomu. U těchto trailů je již daleko větší pole oslovených jezdců než náš první den tady, který by bylo ideální trávit na trail biku. Dnes jsme se svezli pohodlně všichni. Jak trail bike, tak XC raketa a můj DC bike si přišly na své a dokázali jsme celkem pohodlně držet společnou notu. Ale ač říkám, že svezení je tady skoro již pro každého a že je to již mnohem snazší, byli jsme vyšťavení po 35 kilometrech jak limetka na mojito party.
Singletrack Zajęcznik za lázeňským městem
Poslední den naší výpravy se přesouváme do města Świeradów Zdroj, který nám umožní rychlý nástup na Singletrack Zajęcznik. Toto lázeňské město je uzpůsobeno nejen mužům a dámám oděným do společenských rób a fraků, ale myslí i na sportující návštěvníky. Pro ty je připraveno značné vyžití, a to nejen na kola. Trasy pro ně jsou velmi dobře značeny, a pokud se mrknete na web či do papírové mapy, kterou získáte v infocentru, jste ihned v obraze. My jsme na Zajęcznik vyrazili přes „nabližovací“ singletrack, a který byl kousek od našeho ubytování v komplexu Czeszka a Słowaczka, který měl být jen takovým šolicháním. Přivedl nás přímo pod Sky Walk (kam jsme se večer vydali na obhlídku) a byl ideální na zahřátí nohou. První kilometry jsou do kopce a po příjemné cestě, štěrkové či hliněno-kamenné. Stoupání je to komfortní, nožky se pozvolna zahřívají a my míjíme vysokou rozhlednu. Tady už přichází stoupání mnohem prudší, po kamenné cestě.
Konečně se objevuje odbočka na trail s lehkým klesáním až na začátek Singletracku Zajęcznik. A začínáme si zas užívat. Zatáčky až za roh, rychlé průlety lesem a někde uprostřed rock garden, kde byl dav vykřičníků, aby si jezdec nenatloukl nos, zpomalil a v klidu si těžší sekci projel. Paráda! Pak už si to sypeme směr Zajęcznik, kde nás čeká klasické singletrackové pumpování a po štěrkové cestě průlet lesem. Tady se již přidávají i XC jezdci, kteří korzují mezi českými a polskými singletracky, aby v ten den ukousli co nejvíce kilometrů. Nelze si nevšimnout, že ze všech lehce kape bláto, přestože už pár dnů neprší. Netrvá dlouho a jsme na tom stejně. Celý singletrack si pamatuji, když začal. Chlubil se suchými tratěmi a parádními můstky, přes které jste mohli zdolávat horské potůčky. Dnes jsou můstky rozpadlé a cesty plné bláta. A je úplně jedno, zda jste v Čechách nebo v Polsku. Už to není singletrack- -pumptrack, ale musí se pořádně šlapat. Když jsem pozoroval skupinky nadšených jezdců, měl jsem radost. Tyto tratě stále plní svůj účel a přinášejí dětem, jejich rodičům a XC jezdcům úsměv na tvář a kus zábavy do duše.
Na závěr omrknout Sky Walk
Na polské straně bylo vše dobře označeno, a pokud jsme se dokázali více opřít do pedálů či tu a tam jemně překonat již ostře trčící kameny uprostřed trailu, taky jsme si přišli na své. Ale to nejlepší na nás čekalo cestou zpět do města Świeradów Zdroj, kde se z hladkého a málo ježděného singletracku vyklubalo parádní rodeo. Ne moc dlouhé, ale celá cesta až do města byla poskakováním přes boule, kořeny a jiné lesní nástrahy. Tohle nás pořádně bavilo. Večer jsme přidali i jinou zábavu. Vyrazili jsme se ještě mrknout na Sky Walk, který nás vzal po 850 metrů dlouhé lávce do výšky 62 metrů nad zemí. Děcka tu řádí v tobogánu či na prolejzačkách vysoko nad zemí, výhled do okolí bere dech. Naše show se blíží ke konci. Tak ještě rychle na lázeňskou dřevěnou kolonádu. Krásná stavba v původním duchu, kde si dáváme místní minerální vodu z vřídla a po doplnění minerálů a v kavárně i sacharidů se již vydáváme směr domov.
Polsko nás opět překvapilo a ukázalo nám, že má hodně co nabídnout pro všechny typy jezdců, ale i pro rodiny s dětmi či sportující nebo se jen rekreující turisty. Ale nebylo to jen ježdění a možnosti turistického vyžití. Moc jsme si tu taky pochutnávali na jídle. Vlastně kdekoli, kde jsme se na něm zastavili. Jestli taky žijete ve stereotypu, že v Polsku se dobře nenajíte, řeknu vám jediné: jeďte tam, zkuste to a uvidíte. Věřím, že budete překvapeni jako my. Myslím a trošku doufám, že se mi sem povede ještě letos podívat. Nebo nejpozději příští rok. Ono to za to opravdu stojí.
Článek vyšel v časopisu Velo, který si můžete koupit ZDE
Text a foto: Ondřej Bílek
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT