Jestli letos veletrh Eurobike ukázal nějaký nový a silný směr, jsou to sportovní elektrokola. (Nikoliv městská, kde už se baterie a motorky po právu zabydlely.) S jiskrou v oku nám jsou prezentovány jejich výhody – protivítr a kopce už nevadí, již žádná závislost na lanovce pro sjezdaře. Už jen užívání si.
Bavme se nyní jen o sportovních elektrokolech. Odpovědi na dotěrné otázky směřující k nevýhodám jsou dobře nastudované. Vyšší hmotnost? Ano, ale pět kilogramů lehce smaže motorek. Horší ovladatelnost? Pokud je nadváha dobře umístěná, není to problém. Vždyť přece i sjezdové kolo váží 20 kilo, a jak se vede z kopce! Navíc je jen otázkou času, kdy baterie budou vážit mnohem méně. Omezený dojezd? Rekuperační systémy, a pak plánování výletu. Riziko poškození řetězu – zkroucení – při řazení vlivem značné síly vyvinuté nohama ve spolupráci s motorkem? Řetěz tu přece není navždy! Prostě na každou otázku je tu odpověď, vše je snadné, den slunečný, noc černá a vlahá, pivo chlazené a dívky krásné a milé.
Když ale žijete ve světě, kde občas dostanete i teplé pivo a sníte studený párek v dešti, možná se budete ptát dál, až se dostanete na samou podstatu. Kde je nezávislost cyklistiky? Svoboda bikingu šlápnout do pedálů a zmizet na libovolně dlouhý čas v lůně přírody? Končí u dobíjecí zdířky stejně jako potřeba člověka pracovat na sobě, zlepšit si fyzičku. Na elektřině ale najednou budou závislé i prožitky partiček bikerů, co si to z hecu sem tam rozdají „na ceduli“, „na kopec“. („Ty máš motor, to neplatí, ty máš silnější motor, to taky neplatí…) Zmizí i jedinečný pocit, který se dostaví vždy, přijmeme-li nějakou výzvou a vyhrajeme. Už bych nešlapal sám, nerval se svou silou s kopci, s rovinami, nevítězil nad protivětrem, nenadával si, jak jsem na tom zase špatně, nemotivoval se. Sportovní elektrokolo je prostě jen další produkt pohodlnosti a marketingu, potřeby prodávat, nástroj, co zážitky na pohled přibližuje, ale současně jim bere hloubku, bere jim srdce a smysl. Týž marketingový manažer, co loni tvrdil, že i gram hmotnosti kola se počítá jak kvůli lehkosti jízdy, tak ovladatelnosti biku, nyní bez skrupulí hlásá, že pět kilogramů navíc nic není. Ve světle výše uvedeného je třeba informace, že akumulátor vinou chladu zásadně ztrácí na výkonu (i o 40 a více procent), takže cyklista je opět něčím omezen, nicotná.
Současný trend je ale podivný i z jiných úhlů pohledu, třeba u vlídnosti kola k přírodě, ekologičnosti. Akumulátory a podobné produkty jsou pro životní prostředí jednou z největších zátěží při výrobě i při likvidaci (životnost průměrné baterie elektrokola je 500–1000 dobíjecích cyklů). Smysl elektrojízdy tak lze pochopit u cyklistiky městské, dopravní, lidé snáze zamění smradlavý moped či auto za přece jen čistší elektrobicykl. Spotřeba elektřiny je navíc malá, uvádí se náklady okolo dvou korun na jedno dobití. To však přesto otevírá možný nový problém – co na to zaměstnavatelé, až si jejich třeba 200 zaměstnanců bude chtít denně dobíjet „baterky“?
Stále jsme samozřejmě nezmínili vše ze strany výhod i nevýhod, to by žádalo více prostoru. Myslím, že ohledně vývoje cyklistické techniky rozhodně nejsem konzervativec. Myslím, že je jisté, že sportovní elektrokola najdou cestu do terénu, ale myslím si, že to není dobře. Že to je jen byznys.