Otevíral jsem dveře domku, když jsem uslyšel ten známý hlas: „Ahoj kamaráde, jak se dneska máš? Už jsme se dlouho neviděli…“ Hned jsem poznal, komu patří, a nasadil lehce provinilý výraz. Popravdě se mi ve tváři usadil on sám, a hned.
„Docela to jde, jak ty?“ „Vždyť říkám, dlouho jsem tě neviděl… Co takhle někam spolu vyrazit, třeba jen na hodinku, protáhnout zase nějaký náš oblíbený trail, dát si do těla, připomenout techniku. Sezona se blíží, ať pak nejsme jak začátečníci! Co ty na to?“
„Zní to lákavě, ale ty nevidíš, jaká je venku slota? Sice je hezká zima, ale ten mráz, to na kolo moc není. Půjdu si radši zaběhat.“ „Hm, a co zítra, má to hodně povolit!“ Nedal se ani na chvilku, evidentně by rád do terénu. Má pravdu, poslední dny, spíše týdny (ne-li měsíce) jsem ho dost zanedbával, jako by ani nebyl. Přitom ještě v létě a na podzim jsme spolu trávili spoustu času. „Promiň, zítra už jsem domluvenej s klukama na tělocvičně.“ Reakci jsem čekal: „Nemůžeš to změnit? A co pozítří, to už by šlo, ne?“
Přišel jsem si jako největší sobec, ale zase jsem nemohl jinak. „Hele, fakt teď nemám moc chuť jezdit. V předpovědi mluvili o tom, že to teď má takhle držet hodně dnů, tak jsem si našel náhradní program. Jdu na squash, pak do bazénu. A pozítří se trochu prohřát do sauny.“ „Co se dá dělat, vždyť víš, že tohle nejsou věci pro mě. Měj se hezky a snad někdy…“
Vím, že tohle je přesně ta cesta, jak člověk může přijít o kamaráda. Ale prostě byla zima, v lese udusaný sníh, který se s oblevou určitě změní na led, a pak je jízda bojem o přežití. Trmácet se za každou cenu ven na dvou kolech, to se mi opravdu nechtělo. Zaběhat si, zabruslit, to ano, ale víc trpět než si kolo opravdu užít?
Uběhly asi tři týdny, počasí se hodně zlepšilo. Vždyť už taky bylo na čase, kalendář hlásil polovinu března. Měl jsem chuť se po té nekonečné době konečně svézt na kole, užít si to, jak jen může někdo, komu je dlouho odpírána jeho záliba z největších. Otevíral jsem dveře domku a opět uslyšel známý hlas. Jen nesměle a smutně pípnul na pozdrav. Jak asi teď bude reagovat, když jsem ho mezitím ještě několikrát odmítnul. „Ahoj, jak se máš? Hele, dneska je venku moc fajn, nevyrazíme do terénu?“ Co mi teď řekne? „Jasně, kamaráde, tobě to ale trvalo. Moc se těším, už mi ty naše společný výlety chyběly. Jedem hned? Hodíš na sebe hadry a za pět minut tady? Jsem rád!“ Už jsem neměl sílu říct, že jsem celý den nejedl a něco bych ještě rád spolknul. Naházel jsem na sebe oblečení a pelášil ke dveřím domu.
Mít můj dlouho odmítaný bike oči, asi by v tu chvíli zračily nekonečné štěstí. Umět naše kola mluvit, možná by se nám zimní vyjížďky odmítaly mnohem hůř, než jen obhajobou sebe sama, že dnes je fakt hnusně a na kolo to prostě není. „Už jsem tady, kamaráde! Zase to pořádně rozjedem!“