Minule (v č. 2/2013) jsme popisovali národní park Monti Sibillini. Vůbec nezklamal, byť jsme na kole vyjeli „jen" do 1536 metrů na tzv. Garibaldiho sedlo. Dnes bude také zmínka o jednom válečníkovi, pravda, neblaze proslulém, ale hlavní jsou neuvěřitelné přírodní krásy v místech, kde to nikdo nečeká. Řeč je o národním parku Gran Sasso.
Apeninský Tibet
Doslova šok přišel už při první návštěvě v roce 2006. Jak tak jezdíme po horách, jsme zvyklí, že je to pořád nahoru a dolů. A jelikož jezdíme už hodně let, cokoliv jiného nás překvapí. A to se právě stalo v horách ležících ani ne 150 km od Říma. Jedeme od východního pobřeží do národního parku a silnice se pochopitelně klikatí. A přitom stoupá. Oddechu není, naštěstí porost vytváří stín a občas je kde doplnit vodu. Pak se silnice náhle zlomí. Stromy zpočátku zakrývají výhled na pozoruhodnou rozlehlou planinu pod námi. Rozlehlou je slabé slovo, neboť nelze dohlédnout jejího konce! Sjíždíme dolů a potvrzuje se, co bylo vidět – jde o obrovskou rovnou plochu, ležící uprostřed hor. Nikde žádné velké porosty, dohlednost výborná, okolní kulisy doslova úžasné. Jako bychom se ocitli někde v Tibetu.
Dnes už vím, že rozměry této „placky" jsou na délku 30 km a na šířku osm. Při prvním setkání jsme v klidu projížděli a nestačili se divit i jiným věcem. Náhle, uprostřed ničeho, stálo zaparkovaných docela dost aut, možná i několik desítek, a poblíž se nacházel dav lidí, odhadem několik stovek. A všichni grilovali. To samé se opakovalo po pár kilometrech. Takto si Italové představují krásný víkend! My se divili, protože jinak byla všude pustina, že by se člověk až bál. Při dalších jízdách ve všední dny se už žádné davy nikde nevyskytovaly. Ale vzpomínka na první cestu je stále živá.
Dominantnější je v každém případě místní příroda. Údajně oblast využívají filmaři k točení indiánek. Ani bych se jim nedivil. Prostředkem náhorní planiny vede jedna jediná silnice, provoz je tu normálně nulový, maximálně potkáte nějakého nadšeného autoturistu nebo cyklistu. Zabloudit se nedá. Takže zbývá jen zírat, jak to tady příroda vymyslela. Jsme v kraji Abruzzo, to je nejhornatější část Apeninského poloostrova. V zimě se tu drží sníh a je to ráj pro běžkaře. Okolní hory jsou vysoké kolem 2500 metrů, nejvyšší Corno Grande má 2902 m. Jde zároveň o nejvyšší horu celých Apenin. Je na ní ledovec, nejjižnější evropský.
Mussolini má svůj campus
Směrem ke konci planiny, pokud jedete od východu, je odbočka doprava na Campo Imperatore. To je taková třešnička na zdejším dortu. Jde o docela malé území, ve výšce 2100 metrů. Dnes je to hlavní východisko turistických cest po okolních horách, neboť sem vede lanovka. Od její dolní stanice ve Fonte Cerreto, kde je mimochodem i docela strategicky položený kemp, je to po silnici nahoru 27 kilometrů! Slušný výkon tam vyjet.
V Campo Imperatore končí silnice. Nahoře stojí kromě horní stanice lanové dráhy také nablýskaná hvězdárna, a hlavně letitý hotel. Ten se stal známým díky tomu, že v 2. světové válce tam byl dva týdny uvězněný italský vůdce Benito Mussolini. Střežila ho italská policie. Měl být vydán spojencům. Němci ale vymysleli a poté i podnikli velmi riskantní operaci na jeho záchranu. Přímo před hotelem ve výšce 2100 metrů dne 12. září 1943 překvapivě přistálo několik kluzáků s německými výsadkáři. Těm se snadno povedlo získat Mussoliniho a následně ho i dopravit jinam normálním letadlem, jehož vzlet proti horám byl rovněž velmi riskantní. Hotelu se prý od té doby říká Albergo Mussolini a vřele se o něj zajímají vojenští nadšenci.
Velký okruh
Při jiné návštěvě, v roce 2012, jsem si vyjel sólo právě z výše vzpomínaného kempu. Silnice stoupá, slunce pálí, metry přibývají, zvířat – stád koní, ovcí a sem tam i krav taky. Po zdolání malého „mezisedla" sjíždím k odbočce na Campo Imperatore. Tu fotím a přitom pozoruji, že dnes se to tu cyklisty jen hemží. Převážně těmi silničními. Jeden z nich se trápí kousek přede mnou. Několikrát ho dojíždím, ale vždy zase zastavuji a fotím, tak mi pokaždé trochu odjede. Asfaltka stoupá na pohled nenápadně, ale nohy to cítí. A to hodně. Malá úleva přichází až v několika závěrečných serpentinách. Italského cyklistu dojíždím u vrcholové cedule. K ní z druhé strany přibíhá jeho dítko a manželka. On se však ptá, odkud jedu a odkud jsem. Poté zaúkoluje manželku a ta nás párkrát vyfotí. Hezké gesto.
Já se nahoře moc dlouho nezdržím, neboť mám cíle vzdálenější. Doufám, že v tom vedru zvládnu docela velký okruh. A tak mířím zpátky dolů na planinu a po ní jedu kus západně, než potkám odbočku doprava. Za ní je malé jezírko Lago Racollo, ovšem dál už silnička stoupá. Co se dá dělat. Shora jsou pak krásné pohledy zpátky na celou dlouhou planinu a dopředu na pěkný sjezd. Přijíždím, a to velmi rychle, do větších veder. Jsem o hodně níž. V obci Santo Stefano di Sessanio jsem v recepci kempu požádal o vodu, protože veřejný zdroj nikde nebyl. A odpočinul jsem si chvíli ve stínu u rybníčka. Další úsek pak převážně dál klesal, až do kamenného, a tím pádem příjemně chladného Barisciana. Navíc mám štěstí – v jednom z otevřených barů běží televize a obsluha na můj dotaz rovnou přepíná na sportovní kanál. Už nevím, co jsem tam tehdy všechno vypil, ale vím, že jsem viděl kousek etapy Tour de France! Moje tour pak pokračovala po hlavní silnici, opět z kopce (ale jakási souběžná „vlnovka" s ní tam existuje), nyní už mezi auty. Ovšem jezdit mezi italskými řidiči celkem jde, není nutno mít strach. Z hlavní jsem odbočil až v Bazzanu, což je předměstí zemětřesením nešťastně proslulé L’Aquily. Zbylé kilometry zpět do kempu vedly už do kopce, hezké náměstíčko měla obec Camarda, ale předtím se konalo nečekané dobrodružství. Naštěstí mě na něj upozornili kamarádi, kteří ho zažili o den dřív. Na konci předchozí obce Paganica byl na první pohled neproniknutelný zátaras, šlo o zavřený tunel, ale věděl jsem, že se dá – sice s obtížemi i bez kola, natož s ním – podejít pod kostelní zdí. Zvolil jsem tuto možnost, protože celodenní vedro a samozřejmě i nastoupané metry mi ubraly dost sil a taky morálu – nechtělo se mi jezdit po nějakých objížďkách. Těšil jsem se do kempu a těšil se z toho, že jsem absolvoval jeden z nejhezčích okruhů v životě! Hodně na tom má podíl ta planina, samozřejmě, ale i další úseky byly hezké. Přes velkou vzdálenost cesty do Gran Sassa všem silně doporučuji!
V Gran Sassu je opravdu krásná příroda a mně tu bylo hodně dobře, a to až tak, že jsem při vzpomínaném okruhu ještě schválně jel kousek planinou tam a zase zpět a až pak z ní zabočil pryč kolem jezera Lago Racollo. Věřím, že podobné pocity tam zažijete taky. Ještě údaj pro statistiky: trasa má 90 kilometrů.
text a foto Michal Třetina