Tak už je to tu. Motorový doping v cyklistice se již nepohybuje pouze v oblasti úvah, a je vlastně jedno, že mladá belgická cyklokrosařka na mistrovství světa elektromotorem vybavené kolo nejspíš v inkriminovaném závodě vůbec nepoužila. Od doby, kdy se před šesti lety začalo poprvé spekulovat o výskytu této nepovolené asistence, se vlastně nic nezměnilo – jakmile tako technologie existuje, je v cyklistickém sportu zneužitelná. Teď už k tomu došlo průkazně.
Cyklistika tak opět přenesla nechtěný zájem veřejnosti na svou stranu a v pomyslném žebříčku prohnilých sportů zase jednou předstihla v aférách o řízeném státním dopingu se zmítající atletiku či sázkařskými podvody poskvrněný tenis. Obvyklý pohled zvenčí je pořád stejně černobílý a jednoduchý. Někdo se přiznal, že prodal zápas? Finančně si tak pomáhají všichni! Jistá národní federace je podezřelá, že s vědomím své antidopingové agentury zametala pozitivní případy pod stůl? Funguje to tak všude! Jedna nešťastnice se nechala přistihnout, jak má jedno ze svých kol vybavené elektromotorem? Na tento pohon teď jezdí všichni cyklisté! Bohužel, s tímto zevšeobecňováním musíme počítat, a ačkoli kauza Van den Driesscheové asi nejvíce radosti udělala samotné UCI (kontroly kol něco stojí a je potřeba obhájit jejich nutnost, hmatatelně dokázat, že motorový doping není jen utopie), je to další špatná zpráva pro celou cyklistiku, byť jsem přesvědčený, že tento případ je na profesionální scéně zcela ojedinělý.
Zaujala mne však jiná věc, reakce cyklistické komunity. Znovu jsem si ověřil, jak hluboce je v ní zakořeněná tolerance k tradičnímu podvádění, rozuměj „chemickému" dopingu. Záměrně uvádím slovo chemický do uvozovek. O ten přece v cyklistice už dávno nejde. Plamenná slova v mnoha případech někdejších dopingových hříšníků hlasitě se dožadujících doživotního zákazu činnosti pro závodníky přistižené s motorkem svědčí o v cyklistice přežívajícím pokrytectví. Že si někdo pomůže zakázanou látkou, dobrá, vždyť stejně kdoví, jestli ji nevzal omylem nebo nevědomky. Ale motor? To už je příliš!
Nemluvím tu ale o nahodilé kontaminaci potravinových doplňků nebo diskutabilních maximálních povolených limitech zakázaných látek. Mluvím tu o moru krevního dopingu, transfúzích vlastní krve, v podstatě nezjistitelných až na jasné případy vyplývající z odchylek v biologickém pasu. A ty lze stejně při troše šikovnosti právníků obhájit. V čem je motorový doping horší než toto systematické podvádění s vědomím nepolapitelnosti?
V tom, že jsme si na něj ještě nezvykli?
Kamil Hofman
PS: Ať už s motorkem, nebo bez něj, přeji vám krásné, brzké jaro.
A nenechme si cyklistiku znechutit.