Sice nesněžilo, ale z nebe se snášely na zem srážky pro cyklisty mnohem horšího ražení – mrznoucí déšť. Ten vytvořil z dlážděných kopců kluziště. Zoufalství cyklistů vrcholilo na slavném Koppenbergu, který je i za ideálních podmínek obtížně sjízdný.
Mezi těmi, kteří ten den vzdali, byl i Jan Raas, vítěz závodu z let 1979 a 1983. Obrýlený Nizozemec, mistr světa a šampion všech tří jarních monumentů, sice nebyl žádná fajnovka, co by se zalekla deště a zimy, ale i on se stal obětí Koppenbergu. Dokázal se vyhnout několika kolegům, kteří se neudrželi v pedálech, balancoval u krajnice a rukou se opíral o svah, když se před ním naklonil jeden z diváků, fotoaparát v ruce, lovící záběry cyklistů zápasících s kluzkými kostkami a zemskou přitažlivostí. Raas nemohl pokračovat a bezohledný divák se ne a ne hnout. Jan neměl nikdy k ráně daleko, a tak není divu, že se neudržel. Jeho levačka sevřená v pěst vylétla proti obličeji nešťastníka tak nějak automaticky. Neexistují žádná svědectví, že by si toho všimli komisaři a že by incident měl disciplinární dohru, nicméně prst na spoušti fotoaparátu Cora Vose byl pohotový.
Co se stalo pro Raase pohřebištěm nadějí, znamenalo pro jiné příležitost k získání výhody. Právě na Koppenberu se zformoval únik Niko Verhoevena, Eddyho Planckaerta a Phila Andersona. Stíhat se je vydal domácí mladíček Eric Vanderaerden, který měl těsně pod úpatím Koppenbergu defekt, a také veterán Hennie Kuiper, jenž pak nasadil k drtivému sólu. Jenomže Vanderaerden se nevzdal a na vrcholu mýtického Muur van Gerardsbeergen Kuiperovi i Andersonovi ukázal defi nitivně záda. Do cíle přijel s náskokem 41 sekund před Australanem a stal se jedním z nejmladších vítězů v dějinách Ronde van Vlaanderen. Pro Jana Raase to byl jeden z posledních profesionálních závodů vůbec. O rok dříve na Milán-San Remo totiž utrpěl těžká zranění včetně poškození páteře a vnitřních orgánů, z nichž se již ne zcela vyléčil. Na konci května, měsíc po pěstním extempore z Koppenbergu, se ve 32 letech rozloučil na kriteriu v Hansweertu.
