Pro snazší orientaci dostávám od Franty e-mailem přeposlaný, vedením týmu stanovený denní plán 4. etapy z Marmaris do Pamukkale. Stáj HTC-Columbia vybavená chytrými mobilními telefony svého titulárního sponzora si tyto informace už předává výhradně elektronickou cestou. Cedule visící v hotelových halách s údaji o umístění jednotlivých závodníků na pokojích, času jídla a masáží se asi brzy stanou historií.
BREAKFAST 8:30
Problémy mohou nastat, pokoušelli by se někdo z nás „amatérů“ napodobovat stravovací návyky profesionálů. Smažená vejce, pečivo, salát, palačinky s nutelou – Franta snídá na místní poměry velice civilizovaně. Další závodníci se nešetří. Talíře rýže, těstovin a dezerty jen mizí. Po italských masérech chystajících pro závodníky traťovky do alobalu zůstává na stolech hotová spoušť.
SUITCASE 9:45
Každý den si sbalit věci a odnést je do týmového auta. Závodníci Columbie sice mají své dresy (po vzoru týmových sportů) opatřeny jmény, ale i tak by mohly vznikat zmatky. Vše je tedy podepsáno, pytlíky s vypranými dresy označeny jmény. Při pohledu na hotel zvenčí je poznat fi – nanční zázemí některých týmů, kterým visí z balkónů závodní dresy.
MEETING 10:00 ROOM 1743 (GEERT AND JAN) TRANSFER TO START 10:30 BY BIKE 5 KM TEAM PRESENTATION 11:20
Před každou etapou je na pořadu týmová porada (dnes na pokoji Geerta Dockxe a Jana Ghyselincka), závodníci se z e-mailu dozvědí také čas odjezdu na start (v tomto případě na kole) a dobu, kdy musí být připraveni na představení týmu na podiu.
S Frantou se před startem nepotkávám, jen na něj mávnu, ať se daří. Měl jsem mávat víc. Novinářským autobusem se nechávám dovézt na občerstvovačku, kde dokumentuji předání nezbytných muset s bidony a jídlem. Franta jede v hlavním poli. S týmovým autem Columbie se držíme přímo za balíkem. Dramatická jízda. Míhající se kolotoč doprovodných vozidel, neustálé defekty a dojíždějící jezdci, a motorky. Mírný sjezd, zúžení vozovky kužely, když tu jako první reaguje sportovní ředitel Columbie Jan Schaffrath: „Crash, Franty!“ Dupnutí na brzdy, okamžitá kontrola jezdce i kola, bolavá grimasa Franty. Ale na litování není čas, mechanik roztlačí jezdce, jedeme rychle za ním. Takto jsem si tedy etapu s Frantou nepředstavoval, když jiné dny se podílí na Greipelových pěti etapových triumfech. Ptám se Jana, co s ním je. „I don‘t know…“
Frantu to bolí, to je vidět, ale není to vidět na jeho výkonu. Zalehá do časovkářské pozice, odmítá nabídnuté prášky tlumící bolest a během snad deseti minut si sám dojíždí balík. V cíli vítězí skupina, Franta projíždí cílem a rovnou na hotel na ošetření.
Míjíme se. Týmový hotel je tento i následující den dost daleko od ubytování novinářů.
DOTOČNÁ
Na „dokončení“ dne se domlouváme až v sedmé etapě z Finike de Antalye. Jen 114 km, rovina, takže očekávaná Greipelova záležitost a pak stejný hotel s novináři a dost času promluvit si. Asi však přináším smůlu. Celý tým Columbie chystající Greipelovi pozici se ocitá na zemi. Franta přijíždí s krvavým kolenem. Běžně po etapě probíhající masáž tak dnes neabsolvuje. Jen ošetření a večeři.
Trochu kulhající, ale v dobré náladě večeří s týmem, který se baví mými pokyny, aby mi Franta do záběru tak nežvýkal, že je to na fotkách vidět. Večeře závodníků je opět pestrá a velmi bohatá. Těstoviny, rýže, maso, saláty, dezert, řádné porce.
Po hodování si jezdci dopřávají zhruba od půl desáté do ulehnutí kolem jedenácté jedinou volnou chvíli dne, kterou mají pro sebe a pro své blízké, s nimiž komunikují většinou po internetu, pokud ovšem zrovna v Turecku je na hotelu připojení k dispozici.
Tak tedy vypadal den se závodníkem, který vlastně nedopadl…
Text a foto: Jan Brychta