Když někomu řeknete, že jste sedli do auta a jeli přes devět hodin, abyste vystoupili někde v Polsku vprostřed lesů, možná se zatváří udiveně. Spíš vyvalí oči: „Za tu dobu bys dojel do Alp nebo k moři, tak proč někam, kde to je stejný jako u nás?!“ Za mě zní ideální odpověď nějak takhle: „A tys tam už byl, jo?“ Polsko jsme moc neznali, spíš vůbec, už dlouho nás lákalo a svého rozhodnutí jsme rozhodně nelitovali. To podepíšu i s odstupem, kdy se v člověku vše rozleží ještě do jiné, jemnější tóniny.
Každopádně přes devět hodin to do obce Charzykowy, co se nachází v Pomořanském vojvodství přímo na břehu malebného Charzykowského jezera a na samém okraji Národního parku Tucholské bory (Park Narodowy Bory Tucholskie), prostě trvalo. Protože to je kus světa. A protože nejsme ani masochisti, ani piráti silnic sobě, a hlavně ani sadisti, abychom nezařadili pár zastávek s ohledem na 2,5letou dcerku. Vyrazili jsme hodně brzy ráno, přijeli v časném odpoledni a měli toho jaksi dost. Takže ubytovat, porozhlédnout po nejbližším okolí, zhoupnout venku na houpačce a sáhnout si do jezera, pohrát si v parádní dětské herničce v hotelu, večeře, volný pád do peřin. S očekáváním zázraku. Totiž že se nenaplní předpověď počasí na zítra.
Snad ne, vždyť už jen příjezd k hotelu jasně dával najevo, že jsme na správném místě. Trojice mladíků tu zrovna sundávala z nosiče gravely, úschovna kol byla plná k prasknutí, kolem byly seřazeny bicykly, co by bylo možné si je zapůjčit, nechybělo místo s hadicí pro mytí kol, servisní nářadí k dispozici. A po stezce, co linkou oddělila hotel od jezera, svištěla kola různých vyznání. Tady to cyklistikou žije.
Zázraky se nedějí
Anebo možná ano, ale někomu jinému. Od rána buší do země i hladiny jezera intenzivní déšť, kapky občas létají i horizontálně, protože do nich nebeské plíce pěkně funí, a je nějakých 15 stupňů. Takhle to vydrží celý den. Bez přestávky.
Občas se utrhneme a vybereme si ubytování s bazénem anebo jinou „spa-zábavou“, ideálně v nějaké výhodné akci. Abychom pak zjistili, že to bylo zase zbytečné – jsme aktivní, rádi venku, nejlíp pořád, dokud na to jeden vidí. Dcerka to po nás evidentně zdědila, takže pak pravidelně zjistíme, že zařadit do programu i tyhle vymoženosti se nám zas nepovedlo. Že nám prostě stačí postel, sprcha, okno, co jde otevřít, a dveře s klikou, co jdou zavřít.
Jenže tady jsme svou volbu seznali jako prozíravou. Jo, přišli jsme o den venku, o jeden den poznání Polska, o které jsme stáli a těšili se na něj. Ale zas program hernička, bazén, hernička, oběd, spánek, hernička, bazén, hernička, jóga s psy husky, fotka s velkým pochodujícím plyšovým zajícem a následná večeře kouzelně rozzářil oči naší dcerky. A to je pro nás posledního dva a půl roku to nejvíc na zemi i v přilehlých galaxiích. Telefon se naplní snímky, co se liší jen tím, kde zrovna Emča visí nebo klouže, plácá do vody. A večer zas pád do peřin, jako kdybychom celý den šlapali do pedálů.
Zázrak nepřišel ani večer. Počkejte, to ne – myslím čtení knížky. Vytuhli jsme při uspávání. Klasika.
Ryby k snídani?!
Jiný kraj, jiný mrav. Včetně jídelníčku. Když jsem na snídani formou bufetu narazil na sledě v omáčce i na jiný způsob, anebo dokonce třeba na prejt a další pro našince podivnosti, chvíli jsem nevěřícně koukal udiveně. A pak jsem to zkusil a nebylo to vůbec špatné. Polská kuchyně se od české liší, místy hodně, na čemž není nic objevného – každý národ má své chutě. Ale že je špatná, to bych rozhodně neřekl. Naopak.
Vůně písku, borovic a vody
Předpověď je fér. Vyjde první den, kdy mělo být hnusně (a bylo), ale naplní se i další dny, když už zas má být hezky (a je), byť chladněji. Ale na to se člověk obleče. Včerejší počasí dalo prostor pro plánování, vyrážíme tedy celkem časně. Tohle je pro ježdění na kole s malým potomkem, co ještě ani neviděl na dortu trojku, hodně důležité.
Vlastně to zmiňuju často a teď neudělám výjimku. Nejezdíme na naše rodinné dovolené s kolem hltat kilometry – jezdíme si užít sebe a něco vidět, zažít. Aby to bylo příjemné, nemůžeme dítě umořit dlouhými hodinami v sedle. Protože ať mi nikdo netvrdí, že „se jí to líbí a užívá si to“. Ano, ale po určitou dobu. A navíc je tu „problém“ spánku po obědě. Používám přední sedačku bez opěrky, jakmile se Emičce zavřou oči, mám ji v náručí a neudělám s tím nic. Dokážu ji tak kousek vézt, ale spíš tak popovézt někam do stínu a tam položit. Zkušenost tak praví do 30–40 km, časté zastávky a odpoledne ideálně jiný program. A vyjet včas.
V Národním parku Tucholské bory se platí vstup, a mně se to líbí. Jde o symbolickou částku (6 zł, tedy cca 35 Kč pro dospělého na jeden den), která peněženku nezabije, ale místu a péči o něj třeba pomůže. První den máme v plánu objet Charzykowské jezero, což na konci výšlapu ukáže 33 km s převýšením pouhých 148 m. Projíždíme po cyklostezce po břehu jezera, koukáme po lodích v přístavu, domech kolem, hladině, přejedeme odbočku, vrátíme se. Civilizaci necháme za sebou, zmizíme v lesích. Na dlouho. Brzy se dostaví zvláštní pocit. Je to tu podobné jako u nás, a přesto jiné. Rozlehlé borové lesy neberou konce, písčitý podklad je všudypřítomný, často okolí rozsvítí bílá kůra březového háje.
Les nás pohltí, jezero nevidíme, jen víme, že není daleko. Často překonáváme dlouhé rovné úseky. Stejné, co mě doma nebaví svou nekonečností, kdy se po dosažení horizontu vidění dostaví další dlouhá rovná štreka. A tady? Nevadí mi, baví mě. Nedokážu to vysvětlit, jen si to užívám. Je to tu podobné Česku, ale něco je tu jinak. Les má atmosféru. Důkaz? Víckrát během tohohle výletu se mi stalo, že jsem sáhnul do kapsy pro mobil kvůli fotce, namířil ho za jízdy za sebe a za mnou se ozvalo: „Hej, teď fotím já.“ Koukám do lesa doprava, doleva, zas a znovu. A je mi fajn. Klábosíme s Emčou (výhoda přední sedačky), fotíme, zastavíme na borůvky (snad se to tu smí), na dětském hřišti, co se náhle vynoří. Žádný asfalt, žádná auta, lidé, domy, jen my a les. Voňavý. A písek. Svůdný – tak dobře se v něm vrtá klacíkem.
Ale jasně, kdyby takové dlouhé rovné úseky trvaly dlouho, jednoho by omrzely. Takže je dobře, že zhruba v třetině okruhu se to změní. U jezírka Duže Łowne lítá od kol jehličí, přijde úzká stezka pro jednoho, most před říčku Brdo, hravé lesní pasáže. Jsme v obci Małe Swornegacie, kde neodoláme bistru na břehu. Zmrzlina, kafe, čvachtání ve vodě na písečné pláži, svět je krásný až úžasný.
Městská druhá půlka dne
Protože se pročvachtáme nebezpečně blízko Emiččině hodině spánku, rozhodneme se zkrátit trasu z původních 38 km, držet se blíže jezeru. Podle mapy pojedeme po cyklostezce, co vypadá, jako by vedla po silnici. Chyba lávky. Přichází místní úžasná záležitost – a to nepřeháním. Cyklostezka se kroutí lesem podél silnice, chvíli blízko, chvíli kousek dál, houpe se, zatáčí, má hliněný podklad. Prostě jako bychom byli opravdu v lese a ne u hlavní silnice. Tohle je fakt skvělá věc. Kéž by byla i u nás…
Dětská hlavička definitivně padne ke straně, poslední kilometr držím „půl Emičky“ v náručí – ta druhá půlka sedí připoutaná k sedačce.
Využijeme to. Spící dítě do auta, Eva převléct, já hlídám, já převléct, Eva hlídá, jedeme se podívat do města. Zaparkujeme, Emča do kočárku, ať se pořádně dospí, my do historického centra města Chojnice. Dáme pizzu, prohlédneme náměstí i zbytky historického opevnění, domy i kostely a další stavby z červených cihel si nás podmaní. Když se z kočárku ozve: „Mamíííí,“ zamíříme do městského parku na hřiště a nakrmit kachny.
Bazén jsme toho dne nestihli, herničku ano, večeři taky, čtení ne. Hezký den nám zas zavřel oči krapet předčasně.
Za slanou vodou
Je tu den přesunu. Ach jo. Ten jeden propršený den nám chybí, ale plán velí zvednout kotvy. Jenže je nám to líto, a tak si plán trochu ohneme. Dopoledne ještě pojedeme na kola. Přesuneme se autem do obce Chociński Młyn, kde je muzeum národního parku. Normálně na tyhle věci nejsme, ale tady jsme se nějak shodli, že výjimečně jsme. Vstup je zdarma, ale návštěvu je nutné rezervovat předem na konkrétní hodinu. K dispozici byly čtyři možnosti, dvě obsazené. Zvítězilo 13.30 hod., to tak akorát vyjde po dopoledním kole.
Nevyšlo zcela, no… Když ono je tu prostě hezky! Zase jsme objeli jezero, tentokrát Karsińskie, co na severu sousedí s Charzykowskym. Názvem nás pobavila obec Kokoszka, kousek od ní jsme z ptačí rozhledny zkoušeli zahlédnout nějakého ptáka, ale v rákosí jsme je jen slyšeli vřískat. A zase ty nádherné lesy a písčitý podklad a malá a větší jezírka a úžasná (jo, zopakuju to) stezka podél hlavní silnice. Kouzelný kraj!
Vše běží podle časového plánu, rozhodí ho až zastávka opět v obci Małe Swornegacie. Na rozdíl od včerejška vyměníme bistro za restauraci a objednáme guláš servírovaný na bramboráku. Skvělá záležitost, jen kdyby pak jeden už nemusel šlapat.
Do muzea dorazíme o čtvrthodiny později (tedy plus akademická čtvrthodinka, takže o půl), omluvíme se a jsme vpuštěni. Dostaneme audio průvodce, nasadíme sluchátka, posloucháme v angličtině (čeština zatím na menu není), jak vznikala jezera a mokřady, jaká tu je fauna a flora. Je to zajímavé, jen přesvědčit o tom dcerku je problém. Ale vydrží to s námi.
Pak padne do autosedačky a odevzdá se snu. Možná se jí zdá o krásné přírodě, kterou jsme jí tu provedli, o tom tichu a vůni a šustění písku a jehličí pod námi, o malebných jezerech mnoha velikostí, o křiku ptáků, hravé cyklostezce, čvachtání, zmrzlině a guláši na bramboráku. My na to vše vzpomínáme doteď. Je to daleko, ale stojí to za to. Shodneme se, že příště zvážíme náš častý přístup k týdenní dovolené – dělíme ji na dvě půlky a každou trávíme jinde, abychom viděli víc. Jenže pak se nám někde líbí a chybí nám čas…
Motor škytne, zachrčí, čekají nás dvě hodiny cesty k Baltu. O polské misi s pořadovým číslem dvě zase příště.
Rudolf Hronza
Foto: autor a Eva Svobodová
DALŠÍ TIPY NA TRASY
Samozřejmě jsme neprojeli zdaleka vše. Spíš jsme jen nakoukli do možností. Další, dobře zpracované tipy najdete třeba na stránkách Pomořanska, kde jsou trasy v délkách od 33 km po 67 km.
Nechte se inspirovat na webu pomorskie.travel
PÁR INFORMACÍ NAVÍC
Pomořanské vojvodství
Pomořanské vojvodství je vyšší územně samosprávný celek Polska, je jedním z 16 vojvodství. Je nejsevernějším vojvodstvím země a leží u Baltského moře. Hlavním městem je Gdaňsk. Žije zde přibližně 2,3 milionu obyvatel.
Zdroj: polsko.travel
Národní park Tucholské bory
Polsky je to Park Narodowy Bory Tucholskie. Byl založen v roce 1996 a je to jeden z nejmenších polských národních parků, má rozlohu 4789,3 ha. Zaujímá část jednoho z největších lesních komplexů v Polsku – takzvaných Tucholských vřesovišť. Jejich přírodním bohatstvím je síť vodních toků, postglaciální krajina, husté borové lesy, malebná jezera a velká rozmanitost rostlin a živočichů. Téměř 80 % rozlohy parku pokrývají lesy, v nichž převládá borovice, zbytek tvoří rašeliniště a louky. Nachází se zde také poměrně dost dystrofických jezírek, která přirozeně zarůstají. Na okraji parku se na březích jezer rozkládají turistická letoviska Charzykowy a Swornegacie. Územím parku procházejí značené turistické a cyklistické stezky a také naučné stezky.
Do parku se platí vstupné ve výši 6 zł za dospělého a 3 zł za dítě na den (k dispozici je i zvýhodněné týdenní vstupné – více informací zde https://pnbt.gov.pl/wstep-do-parku).
Zdroj: polsko.travel
Muzeum národního parku
Původně panské sídlo z 19. století, bývalé sídlo Lesnické komise Chociński Młyn. Od roku 1999 je Chociński Młyn spolu s budovou pro hospodářská zvířata a okolní oblastí majetkem Národního parku Tucholské bory, sídlí zde Centrum přírodní výchovy NP. Interaktivní muzeum je moderní a stojí za to ho navštívit. Neplatí se vstupné, jen je potřeba si návštěvu rezervovat na konkrétní den a hodinu.
http://muzeum.pnbt.com.pl/en/about-museum
Chojnice
Historické město v Pomořanském vojvodství s bohatou historií sahající do 12. století a bývalou pevností Řádu německých rytířů. Za návštěvu určitě stojí Staré Město s gotickou Bazilikou stětí svatého Jana Křtitele a zachovalými městskými hradbami, které kdysi sloužily jako důležitý obranný bod Řádu německých rytířů.
Hotel Notera
Jestli si jednou za čas chcete udělat dobře, jste na správné adrese. Wellness, dětská herna, bowlingová dráha, posilovna, výborná kuchyně, bohatý program po celý den, kdyby se vám nikam nechtělo – a nádherné místo hned u jezera, s písčitou pláží. Na cyklisty tu jednoznačně myslí, k dispozici je půjčovna kol i jejich bezpečná úschova, pokud máte vlastní, místo s hadicí pro umytí kola, nářadí, tipy na trasy v okolí… A hned poblíž hotelu jsou další dětská hřiště, malý přístav nebo třeba naučná stezka Botaniczna Ścieżka Dydaktyczna.
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT