After Párty závodu Praha-Karlovy Vary-Praha, dráhové omnium
s nejlepšími českými dráhaři a zároveň tvůj první domácí dráhový
závod po zisku titulu mistra světa na dráze. Jaká byla atmosféra, jaké
jsou tvé dojmy ze závodu?
Původně jsem ten den měl absolvovat pokus o světový rekord v hodinovce,
ale kvůli rozhodnutí mezinárodní cyklistické federace UCI, která dráhu
v Motole neuznala, jsem nakonec alespoň mohl startovat s nejlepšími
českými dráhaři v omniu. Asi díky původní přípravě na hodinovku a
díky mým prosincovým startům v Austrálii se mi docela dařilo. Měl jsem
radost, že jsem se mohl pražským divákům a svým fanouškům ukázat
v dobrém světle. Skončil jsem na skvělém pátém místě a to v takové
konkurenci hodnotím jako opravdu výborný výsledek. Snad se můj výkon
líbil i těm, kteří se na mě přišli podívat.
Nebyl to ale jen závod. V rámci večera byl poprvé oficiálně
představen projekt Evropského poháru handicapovaných cyklistů v Praze na
Strahově a také se zde vydražil tvůj reprezentační dres z Manchesteru za
neuvěřitelných 98 000 Kč ve prospěch nadace Pomozte dětem. Máš radost
z toho, že jméno Jiří Ježek nejsou pouze medaile a tituly, ale že to, co
jsi dokázal, napomáhá znevýhodněným dětem k lepšímu
životu?
Samozřejmě, že mě to těší, i když zásluha na úspěchu této dražby
je hlavně na straně těch, kteří se na ní aktivně podíleli, tedy
dražitelů. To, že mé jméno a úspěchy spojené s mou sportovní kariérou
mohou někdy pomoci těm, kteří to potřebují, si uvědomuji, a proto se
každoročně angažuji v několika charitativních a dobrovolnických
projektech a mám vždy radost, když vidím konkrétní reálné příběhy se
šťastným koncem, ke kterým jsem třeba mohl přispět. I letos budu
pokračovat s podporou NF Emil, projektu (Ne)zvratné osudy a projektu Dětský
čin roku. Snad bude pokračovat i projekt Věřím si pro dospívající děti
z dětských domovů a mám v plánu i jeden sportovní projekt. Je toho
hodně, ale na druhou stranu je to hlavně radost.
Stal ses Nejlepším handicapovaným sportovcem České republiky za rok
2009. Čekal jsi toto ocenění?
Posledních deset let jsem byl na základě svých výsledků vždy v Top Ten,
ale až letos to „dalo” na vítězství. Já podobné ankety a vyhlášení
sice beru s rezervou, protože vím, jak je těžké srovnávat různé sporty
a výkony jednotlivých sportovců, přesto však musím přiznat, že mě
vítězství velice potěšilo. Beru to i jako ocenění mé práce
v propagaci paralympijského hnutí nejen u nás, ale na celém světě.
Odjel jsi do Itálie na soustředění nového zahraničního
profesionálního týmu, kam jsi pro tento rok přestoupil. Tento přestup je
prozatím zahalen rouškou tajemství, nicméně veřejnost velmi zajímá, kam
jsi přestoupil, za jakých podmínek, do jaké týmu. Prozradíš
více?
Letošní sezóna bude pro mne do určité míry zlomová, poprvé v kariéře
budu startovat s profesionální licencí. S rumunsko-italským
kontinentálním týmem Tusnad Cycling Team jsem měl v polovině února
strávit dva týdny při společném soustředění v Itálii. Bylo to ale
trochu komické, protože díky nepříznivému počasí jsem se po dvou dnech
zase hezky pěkně vrátil do Prahy. Než jezdit v dešti a ve třech
stupních, raději si v klidu doma odtrénuji na ergometru. Nevadí mi to,
trénuji tak občas i v létě. Přes to „psí počasí” bylo těch pár
dní s týmem fajn. Atmosféra byla skvělá, všichni se na novou sezónu
těší. Kromě pěti Rumunů jsou v týmu i dva Italové a jeden Moldavec.
Většina závodníků už má zkušenosti z profesionálních angažmá
různě po Evropě, a tak se snad bude dařit i výsledkově. Ode mne však
nikdo nic nečeká. Pokud to půjde, pomohu ostatním závodníkům, ale spíš
očekávám, že budu mít starosti sám se sebou. Můj hendikep je v této
konkurenci přeci jen už příliš limitující. Ale zkusím se s tím porvat!
Na druhou stranu věřím, že už jen má účast v závodech bude pro tým
dobrou propagací, a myslím, že tím pomohu i celé paralympijské
cyklistice. Kalendář závodů je plně v mé režii, starty si mohu vybírat
podle svých potřeb. Mám v týmu zvláštní postavení i tím, že mohu
používat svůj vlastní materiál a vybavení od svých sponzorů, se kterým
jsem naprosto spokojen. Byla to má podmínka a jsem rád, že ji tým
akceptoval. I nadále tak mohu propagovat špičkové české výrobce.
Itálie, první silniční závody, s chřipkou, k velké nevoli
svého trenéra, který by tě raději viděl s horkým čajem v posteli,
nastupuješ rovnou do hodně rychle rozjetého vlaku…
Na první profesionální závody letošní evropské sezóny jsem se opravdu
hodně těšil. Sobotní italské Gran Premio delle Insubria (1.1 UCI,
188 km), a nedělní švýcarské Grand Prix Lugano (1.1 UCI, 180 km) měly
být pro mě i celý Tusnad Cycling Team prvním velkým testem. Zatímco tým
se připravoval v Itálii, já v trénoval v Praze. Víkend před tím jsem
absolvoval dva šestihodinové tréninky venku (a teplo zrovna nebylo) a další
dva dny na trenažéru. Ve středu už jsem měl teplotu, silnou rýmu a kašel.
Doufal jsem, že se to do soboty zlepší, a ve čtvrtek jsem odjel do Itálie.
Můj stav se ale spíš zhoršoval. Nicméně do závodu jsem nastoupil, nemohl
jsem si to nechat ujít. Na startu se sešla hvězdná konkurence špičkových
týmů: Liquigas s Ivanem Bassem, Lampre s Damianem Cunegem, BMC s mistrem
světa Cadelem Evansem, Caisse d´Epargne, AG2R, SKY, atd. Měl jsem zkušenost
ze závodů druhé kategorie, ale závod 1.1 UCI jsem nikdy před tím nejel.
Musím uznat, že tohle je opravdu „jiná liga”. Hned od startu se jelo
„full gas”. Na padesátém kilometru jsme byli za 1:05 a to byla trasa
poměrně členitá. Jelo se mi strašně, ta nemoc mi hodně „dávala”.
Věděl jsem, že s blížícím se cílem se tempo ještě zostří, ale co
nastalo, to mi vyrazilo dech. Po sjezdu z nejvyššího bodu trati, zhruba za
polovinou závodu, se na rovině najednou peloton natáhl v dlouhého hada a
jelo se šedesátkou, místy i víc, což fakt nechápu. Tempo už nepolevilo.
Asi 25 km před cílem už jsem nevydržel a odpadl. I tak jsem sám sebe
překvapil, protože jsem díky svému zdravotnímu stavu čekal svou „smrt”
daleko dřív. V závodě zůstali jen další dva z našeho týmu a ani ti se
nedočkali cíle… Druhý den už mě nemoc „podřízla” definitivně, a tak
jsem do závodu v Luganu nastoupil už jen na start a na první vrchařské
prémii jsem zalezl do auta. Nemělo to smysl, protože se jelo ještě větší
peklo než den před tím, navíc pršelo a bylo pět stupňů. Výsledkem
prvního závodního víkendu jsou sice obrovské zkušenosti a zážitky, ale
také antibiotika a minimálně týdenní tréninkový výpadek. Možná je to
rouhání, ale stálo to za to. Už se těším na další šanci a doufám, že
tentokrát budu zcela fit.
Pokud by jste měli i vy nějaké dotazy na Jirku Ježka, neváhejte je poslat k nám do redakce na pinkava[zavinac]vpress.cz
Text: Viktor Zapletal, Jiží Ježek
Foto: archiv Jiřího Ježka
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT