Úvod » Články k časopisu » Zaplať si, fando

Zaplať si, fando

Má crowdfunding, hezky česky řečeno lidová sbírka, spasit profesionální cyklistiku? Jonathan Vaughters v zoufalé situaci snahy o záchranu svého týmu Cannondale-Drapac tomu uvěřil a zahrál přitom na city především amerických fandů cyklistiky. Během necelých dvou týdnů se podařilo na kontě sbírky nashromáždit více než půl milionu dolarů. Je to moc, nebo málo? A je vůbec morální tímto způsobem od příznivců žádat finanční podporu na sportovní činnost profesionálů?

Když se podíváme na financování profesionální cyklistiky s patřičným odstupem, je to vlastně celé jedna velká filantropie vlivných lidí, kteří mají kolo rádi. A to ať už jde o filantropii státní (Astana, UAE, Bahrain, Kaťuša) či osobní (Bakala, Tinkov, Ryder, Ryhs a další). Když někdo pošle peníze na sbírkový fond cyklistické stáje, nespatřuji v tom velký rozdíl od chování fotbalového fanouška například Realu Madrid, který si za nemalé peníze pořídí sezonní permanentku. A pokud chce cyklistický příznivec tímto způsobem přispět na chod svého oblíbeného týmu, proč ne. Dělá to ostatně už léta i jinou formou – nákupem týmových dresů, suvenýrů a jiných propagačních předmětů.

Ani crowfunding není nic, co by Vaughters pro cyklistiku objevil. Profesionální týmy se snaží využít podpory svých příznivců všemožně a třeba společnost Captain of Cycling, jež řídí stáj Lot-to-Soudal, nabízí od listopadu loňského roku příspěvkové členství pro příznivce od 50 až po 1000 eur, které již garantuje vstup do VIP prostor během některého ze závodů v Belgii.

Problém je, že cyklistika může fungovat jen jako celek, nikoliv coby dílčí podpora jednotlivých stájí. Takový přirozený hromadný crowdfunding by tvořily například vyšší poplatky diváků televizních kanálů nabízejících přenosy z cyklistických závodů, tedy běžný obchodní model, pokud by tedy v cyklistice fungovalo spravedlivější dělení příjmů z prodeje televizních práv.

Kdyby každý ze zhruba 350 000 příznivců stáje Cannondale-Drapac na jejich facebookovém profilu přispěl částkou dvacet dolarů, Vaughters by měl rázem oněch chybějících sedm milionů dolarů z nezbytného osmnáctimilionového rozpočtu pohromadě. Ale proč by ti lidé měli posílat i oněch zanedbatelných dvacet „babek“ zrovna na plat nějakého cyklisty, jehož šéfové nejsou schopni svoji činnost komerčně zaštítit a tedy nejspíš nemají nárok ve světě profesionálního sportu přežít?

Vaughters nakonec získal nového titulárního sponzora – švédskou vzdělávací společnost EF Education First. Zarážející však je, nakolik tato kauza odhalila poměry v současném financování profistájí. Jestliže stávající hlavní partneři Cannondale, Drapac, Oath a Poc poskládali dohromady sotva dvě třetiny ročního budgetu, kolik z toho pokrývá sám Cannondale, že navzdory tomu dosud držel pozici titulárního sponzora?

Jen to dokládá soumrak financování převážné části chodu profesionálních týmů značkami kol. BMC, Cannondale, Trek, Giant, Scott, Merida či Specialized v určité krizové fázi významně přispěly k tomu, že se řada týmů udržela při životě. Vstoupily do jejich názvů, ale od začátku bylo jasné, že to nemůže fungovat dlouhodobě a že tradiční model první poloviny minulého století, kdy týmy existovaly výhradně na bázi propagace výrobců kol, jsou dávno překonané. Včas to pochopil Giant, který dnešní Sunweb v jistou chvíli zachránil od zániku, ale zase se stáhl na post „pouhého“ dodavatele kol, což samo o sobě také není zadarmo.

Tak je to ekonomicky zdravé. Jen na výrobce kol nebo fanoušky se šéfové profistájí prostě spoléhat nemohou.

Kamil Hofman

Foto: Cor Vos

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře