Průzkum cyklostezek východní Evropy

před 3 týdny

velká cesta s dětmi

 

text Markéta Hroudová, Vítězslav a Šárka Zigáčkovi

foto Markéta Hroudová

 

 „Co tam, ku*wa, będziecie szukać v tej Rosiji?“ Tak takhle přesně se nás zeptala jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k běloruským hranicím. Na otázku, co tam chceme hledat, jsem odpovědět neuměla. Dojet na kole do Ruska nás napadlo asi měsíc před samotným odjezdem. Východní Evropa je přesně ten směr, který máme rádi. Podívat se do Moskvy a do Kyjeva bylo mým dlouholetým přáním, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bychom cestu mohli absolvovat na kole. Navíc s dětmi. Na přípravu nebylo moc času, jen tak tak jsme stihli vyřídit víza a narychlo navrhnout trasu. Do Ruska a na Ukrajinu přes Polsko a Bělorusko.

 

 

Stojíme na prahu skoro tři tisíce kilometrů dlouhé cesty a v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Neděláme chybu, že spíš než na bezpečné cyklostezky západní Evropy otáčíme řídítka směrem na východ, kde netušíme, co nás může čekat? Snad ne. Už je vše rozhodnuto, a na poslední chvíli nejde měnit. Zamknuli jsme dům a šlápli do pedálů vstříc dobrodružství. My čtyři. Máma Markéta, táta Luděk a děti Víťa a Šárka.

Příběh dětí, které vzaly své rodiče s sebou na cestu do Ruska, s jejich laskavým souhlasem a kritickým dohledem zpracovala maminka.

 

Zdravím čtenáře Cykloturistiky. Jmenuji se Víťa Zigáček, je mi deset let a chodím do páté třídy.

 

Ahoj, jmenuji se Šárka Zigáčková, je mi devět a chodím do čtvrté třídy. Bydlíme v Těchoníně. Na dovolené na kole jezdíme už odmalička. Nejprve jsme seděli ve vozíku a tatínek nás táhl, ale to už si vůbec nepamatujeme. Už jsme vyrostli, a tak jezdíme na svých kolech. Byli jsme s rodiči na kolech všude možně. Tak třeba ve Francii nebo jsme jeli do Benátek. Pak taky do Ruska a teď naposledy jsme zdolávali horské silnice v rumunských Karpatech. Máme už oba s Víťou kola s převody, jako mají dospělí, a na nosiči si každý vezeme svoje bágly. Do nich si dáváme spacáky a nějaké oblečení, jednu kapsu máme vyhrazenou na hračky a knížky.

 

Víťa: O cestě do Benátek psala máma článek minulý rok. Teď bychom vám rádi vyprávěli my s Šárkou o tom, jak jsme jeli do toho Ruska. Rusko je největší zemí světa a rodiče si vymysleli, že tam dojedeme na kole. Rovnou z domova. Bylo to předminulé léto. Mně bylo devět a Šárce sedm. Vyráželi jsme v půlce června. Dostali jsme vysvědčení o 14 dní dříve a měli tak delší prázdniny. Rodiče nám slibovali, že cestou do Ruska nebudou žádné kopce. Ale to nebyla vůbec žádná pravda. Bydlíme v Orlických horách, takže největší kopce jsme měli hned ze začátku.

 

Cesta do Ruska vede přes Jeseníky

Víťa: První den jsme přejeli Ramzovské sedlo a dojeli kousek za město Jeseník. Takže samé kopce. Každý večer, těsně než začneme hledat místo na nocleh, potřebujeme nabrat vodu. Vesnice byla navečer vylidněná. Tatínek zamířil k pánovi, který u svého domku smotával zavlažovací hadici. Dal nám vodu, a když jsme se chystali odjet, řekl najednou: „Že uhodnu, kdo jste!“ A než jsme stačili něco říci my, dodal: „Jste Zigáčkovi a bydlíte v Lesovně!“ Vyšlo najevo, že maminka toho pána trochu znala. Tedy osobně ne, ale četla jeho články o švédských ostrovech, a když jsme se tam před lety chystali, měla na něj nějaké dotazy a dopisovala si s ním. A tak došlo k tomu, že jsme první noc stanovali na jejich zahradě.

Šárka: Letos jsme s sebou prvně vezli stany dva. Do jednoho se už všichni nevejdeme. My s mámou spíme v jednom a kluci ve druhém. Sice je večer víc práce, ale tatínek, když se ráno vzbudil, byl nadšený! „Tak to se vyplatilo!“ tvrdil, protože se prý mohl rozvalovat, jak chtěl, a nikdo ho v noci nešťouchal loktem do břicha. A další noc jsme stany nemuseli vybalovat už vůbec. Přespali jsme u kamarádů ve Velkých Hošticích za Opavou. Rodiče byli večer poněkud unavení, my jsme si ale výborně rozuměli s jejich dětmi. Hráli jsme tam ještě večer vybíjenou. No a co, že jsme ten den ujeli 93 kilometrů.

 

Bez peněz na prám nelez!

Víťa: Jednoho dne se stal průšvih. To už jsme byli v Polsku a měli jsme přejet řeku Wislu lodičkou. Rodiče najednou začali řešit, že nemají peníze. A že asi zapomněli taštičku s doklady, peněženkou a platebními kartami v bufetu, kde jsme den předtím obědvali. Bylo to ve městě Goczałkowice-Zdrój a my už byli 80 kilometrů daleko. Vůbec nám nedocházelo, co to znamená. Máma začala hledat v telefonu adresu toho obchodu a táta pak někam telefonoval. Nebylo to přímo do toho podniku, protože ten neměl svoje webové stránky, ale někam poblíž. Ten člověk slíbil, že se tam zajde zeptat. Dlouho jsme čekali, než nám zavolal zpátky. Zdálo se to jako věčnost. A pak jsme se dozvěděli, že se naše doklady a peníze našly. Nesnáším jezdit po stejných cestách zpátky, a tak jsem se bál, že se budeme vracet. Táta se ale domluvil s tím pánem od přívozu, zaplatil mu a odjeli tam spolu autem. My jsme mezitím s mámou čekali u řeky, uvařili si oběd, a když se táta vrátil, pokračovali jsme dál. Od té doby jsme dostali za úkol, když odněkud odcházíme, kontrolovat, aby tam nic nezůstalo. Stejně jsou Poláci super! Ty naše doklady a peníze totiž našla majitelka toho rychlého občerstvení a odevzdala je na recepci lázeňského domu.

 

Velička, Krakov a Stezka orlích hnízd

Šárka: V Polsku to bylo i jinak super. Tak třeba jsme navštívili Veličku. To je starý solný důl. Potom jsme přejeli do Krakova, kde vedly podél řeky parádní cyklostezky, a na závěr jsme šli do KFC. To máme oba s Víťou moc rádi. Bohužel tam nechodíme moc často, protože jsou McDonaldy a KFC jen ve velkých městech. Škoda, že není McDonald i u nás v Těchoníně…

 

Ale v Polsku jsou zase v každé vesnici obchůdky. Nakupování nás moc baví. Akorát že táta chce, aby někdo zůstal venku a hlídal kola, a my se s Víťou nikdy nemůžeme dohodnout, kdo to bude. Ani jednomu se nechce zůstat venku. V obchodě je to totiž zábavnější a vždycky rodiče ukecáme, aby nám koupili něco dobrého. Sice se střídáme, ale pokaždé zapomeneme, kdo hlídal naposledy. Tak si občas musíme střihnout kámen – nůžky – papír. Táta se v každém obchodě vždycky zapovídá a prodavač ho i s mámou pozve na kafe. My většinou dostaneme nějaké lízátko nebo limonádu. A je pauza, což je super.

Při jedné nečekané průtrži mračen, kdy jsme byli durch mokří ještě dřív, než jsme na sebe stačili hodit pláštěnky, na nás zuřivě od jednoho domku mávala nějaká paní, ať se jdeme schovat. Rodičům uvařila kafe, nám čaj a donesla sušenky. Neznala nás, na kole ani jinak prý nikdy necestovala. Bylo jí nás v tom slejváku líto. Její rodina se živila prodejem vajec. Ještě nikdy jsem neviděla tolik slepic pohromadě – měli jich prý tisíc!

Víťa: Táta za Krakovem řekl, že další McDonald je až v Čenstochové. Chtěli jsme tam dojet co nejdřív, ale nešlo to. Mezi Krakovem a Čenstochovou totiž vede Stezka orlích hnízd a už ten název sám o sobě vypovídá, že to bude stát za to. Na bílých vápencových skalách tam stojí spousta hradů a zřícenin a my jsme je všechny museli vidět. Škoda, že některé byly zavřené. Máma se chtěla držet cyklotrasy, která se nazývá Jurajski Rowerowy Szlak Orlich Gniazd a je dlouhá 190 kilometrů. Když nás ale šipka několikrát zavedla do lesa, kde jsme zapadli do písku, ve kterém nešlo ani jet, ani kolo tlačit, raději jsme se vrátili na silnici. Ale že by cestou nebyly žádné kopce, jak máma slibovala, to se tedy říct vůbec nedalo!

Šárka: Hrady byly teda parádní. Nejhezčí byl určitě rozlehlý Ogrodzieniec, ale v jeho podzámčí bylo zase nejvíc stánků a turistického cirkusu. Na stezce se nachází i spousta jeskyní a také jedna opravdická poušť. Je možné ji vidět z vyvýšené vyhlídky. Není moc velká, ale táta říkal, že v ní prý za druhé světové války trénovali němečtí vojáci, když měli odjet bojovat do Afriky.

 

 

Víťa: Po třech dnech od výjezdu z Krakova jsme se konečně ocitli ve městě Čenstochová. Máma říkala, že se ve městě nachází kostel a klášter na Jasné Hoře se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona) a že je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. A že tu Madonu chce vidět. Trochu jsme se ze směru na Rusko vychýlili, ale ani jednou jsme této zajížďky nelitovali. Krajina severozápadně od Krakova, všechny ty hrady a památky za zajížďku rozhodně stály! V Čenstochové jsme se s tátou vyšplhali na věž kostela, odkud by za jasného počasí bylo vidět určitě přes půlku Polska. Bohužel ale byla mlha, tak jsme stěží dohlédli na konec aleje Nejsvětější Panny Marie, která je dlouhá skoro dva kilometry. A potom jsme si zašli do McDonalda na oběd.

Šárka: Byli jsme na cestě už druhý týden a projížděli oblastí, o které by se dalo říci, že v ní nic není. Máma navíc řekla, že vůbec netuší, kdy bude další McDonald. Možná až v Bělorusku, a to ještě prý neví určitě.

Nenudili jsme se ale ani chvíli. Trasa byla velice pestrá. Tu jsme projížděli lesem, pak zase oblastí luk, silničku čas od času vystřídala nečekaná cyklostezka, občas jsme se vykoupali v jezeře. Počasí nám docela přálo, nebyla žádná nepříjemná pražírna, a když sprchlo, netrvalo to nikdy dlouho. Osídlení prořídlo, vesničky se od sebe vzdálily a občas i v některé chyběl krámek. Někdy tak bylo nutné vymýšlet, co dělat, protože nebylo kde koupit jídlo na večeři. Když jsme jednou večeřeli smíchanou rýži s těstovinami a kečupem, máma nařídila nakoupit a vozit raději větší zásoby.

Víťa: Každý den jsme ujeli asi 80 kilometrů a přespali ve stanu někde v lese nebo na louce. Hledání pěkných míst, kde přenocujeme, nás moc baví. Vždycky jdeme s tátou na průzkum a máma s Šárkou na nás čekají a my jim pak řekneme, jestli bereme, nebo ne. Zapomněl jsem se zmínit, že máme vařič, co se jmenuje dřívkáč. Vyráběl ho táta a je to takový speciální vařič, kde hoří malý oheň a fouká se do toho ventilátorem. Musíme ale vždycky nasbírat nějaké klacíčky a větvičky.

Šárka: A my pak s mámou vaříme. Nejlepší jsou těstoviny! A rýže s tuňákem.

Jeden den se nám povedlo ujet přes 100 kilometrů. Byl to můj rekord. Víťa už stovku ujel vloni cestou z Benátek.

Jet přes Polsko nás prostě bavilo. Kostelíky tu už měly zlaté a stříbrné báně a domky byly postavené ze dřeva, okna zdobily malované okenice. V každé vesnici bylo několik obchodů, často jsme zastavovali. Jednou nám jeden pán daroval zadarmo plato vajec (30 ks). To je docela praktický dárek pro cyklisty, že? Máma řekla, že vajíčka přivezeme jako dárek Leoně. Nevěděli jsme, o koho jde, ale tušili jsme, že to budou zase nějací kamarádi rodičů a že u nich doma přespíme. Za pomoci paní prodavačky jsme vajíčka zabalili do ručníků a opatrně uložili do krabice od sušenek, kterou si táta připevnil na nosič. Přála jsem si, aby se z nich do večera vylíhla kuřátka.

„Kde jste, už jsme vás čekali před týdnem,“ přivítala nás Leona s manželem a čtyřmi dětmi. Těch tisíc kilometrů k nim nám trvalo skoro 14 dní. Holt, když se někdo odstěhuje až na samé hranice s Běloruskem, cesta k nim je daleká. Ale jinak to u nich bylo bezvadný. Připravila nám teplou večeři a po ní jsme nikam nespěchali. Nemuseli jsme stavět stan, protože jsme spali v pokojíčku s jejich dětmi. Máma s tátou se už nevešli, a tak spali venku pod stanem. Tedy, museli jsme akorát do sprchy. A měli tam hrozně krásná koťátka. Vůbec se mi od nich nechtělo.

Ráno po bohaté snídani s námi Leona a některé děti zajely na nedalekou Grabarku, kde byl kostelík, kopec plný křížů a pramen svaté vody. Načepovali jsme ji do našich lahví a pak se rozloučili a jeli dál. Ne moc rychle. Cesty už byly makadamové, což nemáme moc rádi, a rostla tam spousta lesních jahůdek.

Víťa: Už jsme se těšili do Běloruska. Vždycky nás baví ta změna při přejezdu do nové země. Jenže jsme museli ještě projet prales. Jmenuje se Bělověžský prales a je prý starý tisíc let. Čekal jsem palmy, prostě džungli, ale byl to jen obyčejný hustý les, někde i docela strašidelný. A když jsem píchnul, táta zuřil, protože tam strašně štípali komáři. Stáli jsme kolem něho a museli jsme je odhánět. Prý tam žijí zubři volně v lese, ale ty jsme viděli až v ohradě v parku.

 

Cyklostezky Běloruska

Víťa: Z Bělověže to už jsou jen čtyři kilometry na běloruskou hranici a již několik let tady funguje turistický hraniční přechod pro pěší a cyklisty. Běloruská hranice je ostře sledovaná a lemovaná plotem z ostnatého drátu. Táta říkal, že takto prý kdysi vypadala západní hranice Československa. Šli jsme se s tatínkem vyčurat ještě v Polsku do křoví kousek od cesty a při té příležitosti chtěli za hranici jen nahlédnout. Během pár minut přijelo auto s polskými pohraničníky. Ptali se, kam jedeme a jestli máme doklady. Když jsme jim to řekli, zase odjeli. Jestli dostali nějaké echo od signalizačního zařízení nebo to byla náhoda, dodnes nevíme.

Šárka: Měli jsme před sebou druhou zemi, Bělorusko. Rodiče již v minulosti tento nepříliš známý, a ne moc vyhledávaný stát na kolech navštívili. V roce 2003 přes něj tenkrát mířili do pobaltských republik. Vyprávěli, že se tehdy setkali s podivným zákazem přejíždět hranice do země na kole. A když jim prý nějaký člověk nabídl, že jim pomůže, tak prý před očima celníků naložili kola do kufru auta, aby popojeli těch deset metrů autem. Za hranicemi kola zase vyložili, ale zachránce požadoval za převoz částku 10 dolarů, což bylo v té době asi 400 korun.

Víťa: Tady ale nic takového nehrozilo. Tento přechod je totiž speciálně jenom pro pěší a cyklisty. Byli jsme tam sami. Dlouho jsme čekali, než se zvedla závora a pustili nás do prostoru, kde probíhají hraniční kontroly. Pán v placaté čepici dal rodičům čtyři papírky, které vypadaly jako dotazníky. Máma nám řekla, že to jsou nějaké bumážky, a toho chlapíka se zeptala, jestli vážně musí vyplňovat všechny. On se zamračil a přísně řekl, že jo. Vůbec jsme tomu s Šárkou nerozuměli, a tak jsme jenom vyčkávali.

„Zbraně vezete? Nějaké drogy? Alkohol?“ zeptal se pohraničník, když rodiče odevzdali vyplněné bumážky. Tomu jsem náhodou rozuměl. Táta zakroutil hlavou a pak nás konečně pustili do země prezidenta Lukašenka. Za závorou jsem tatínkovi připomněl, že veze slivovici, kterou jim zatajil.

V Bělorusku se mluví rusky a píše azbukou. To jsme zjistili hned za hranicemi. Máma nám vysvětlila, co která písmenka znamenají, a tak jsme začali zkoušet číst nápisy v azbuce. Nakonec to nebylo tak těžké.

Šárka: Já si to náhodou pamatuji dodnes.

Víťa: Silnice v Bělorusku byly rovné a moc aut po nich nejezdilo. A občas tam vedla i cyklostezka. Normálně byla na krajnici modrá značka s bílým obrázkem kola uprostřed. Ale běda, když jsme z té asfaltky někam uhnuli. Všude byly jen písečné cesty, a v tom jezdit nám tedy vůbec nešlo. Sice jsem se to po nějaké době naučil, protože jsem zjistil, že když jedu rychle, je to lepší, ale raději jsme se drželi jen asfaltu. Třeba táta se bořil hodně hluboko. Má totiž trekingové kolo s úzkým pláštěm, my ostatní máme kola horská.

A taky se tam vyrábí kvas. Ten mi moc chutnal. Prodává se z takových speciálních cisteren rovnou na ulici.

 

Šárka: Mně teda vůbec nechutnal.

 

Víťa: A největší sranda byla, když jsme chtěli vybrat z bankomatu peníze. V Bělorusku totiž měli nejmenší bankovku storublovku. To bylo asi jako našich deset haléřů. Vybrali jsme tři miliony, což se mi moc líbilo, ale brzy jsme zjistili, že to je málo, protože jenom oběd stál půl milionu. Dneska už miliony v Bělorusku nepoužívají, zavedly se tam nové peníze a škrtly čtyři nuly. Ale my jsme ještě byli jako milionáři. Poprosil jsem tátu, jestli bych nemohl dostat kapesné na červenec v běloruských penězích, a on souhlasil. Dostal jsem šedesát tisíc! Mám je dodneška doma na památku.

Šárka: Dojeli jsme do Brestu. Ohromnou branou ve tvaru pěticípé hvězdy jsme vjeli do zdejší pevnosti. Tato pevnost dlouho odolávala Němcům za druhé světové války. Dozvěděli jsme se tam, že v roce 1965 obdrželo město čestný titul Gorod-geroj, což znamená Město-hrdina. Jinak v Bělorusku mnoho památek turisté nenajdou. I máma s tátou dlouho pátrali, co nesmíme minout. Zamířili jsme proto na zámek v Ňasviži a zámek Mir, oba dva jsou zapsané na seznam UNESCO.

Víťa: Máma nás strašila, že pojedeme na nejvyšší horu Běloruska. Párkrát jsme šlápli do kopce – a najednou jsme tam byli. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, ta hora totiž měla jenom 345 metrů.

Už jsme se moc těšili do Minsku. To je hlavní město Běloruska a táta nám sliboval, že půjdeme do Mekáče. Nikde jinde než v Minsku totiž v Bělorusku McDonaldy nejsou. A jak jsem už říkal, tam my s Šárkou chodíme moc rádi. Velká města já mám vůbec rád. Jezdí v nich hodně aut a mě baví sledovat jejich značky. Vesničky tady v Bělorusku vypadají takové hodně chudé.

Šárka: Blížili jsme se k Minsku. Bylo 3. července. Den, kdy slaví Bělorusko svůj Den nezávislosti. Oslavy probíhají opravdu velkolepě. V centru města se měla v deset hodin konat vojenská přehlídka. Spěchali jsme, abychom ji nepropásli. Ulice byly vylidněné, všichni se tam šli také podívat. Najednou nás nějaký pán zastavil, že nemůžeme dál a máme chvíli počkat. Nevěděli jsme, na co. Máma vytáhla foťák, že si vyfotí nedaleký kostelíček, ale pán naznačil, že má fotoaparát zase schovat. A pak se z boční uličky vyřítila pancéřovaná auta a šílenou rychlostí projela křižovatkou. Táta říkal, že v jednom seděl běloruský prezident Lukašenko. Pak už jsme mohli jet dál.

Víťa: Přehlídka byla super. Tanky jezdily přes město, pak lítaly stíhačky a všude bylo plno lidí. A to úplně nejlepší z Minsku byla naprosto dokonalá cyklostezka, která vedla napříč celým městem. S dvojitou čárou uprostřed. Jeli jsme po ní jako utržení ze řetězu, až jsme zjistili, že jsme na konci města, kde jsme vůbec nechtěli být. Byla tam otočka a jelo se zpátky.

Šárka: Kousek za hlavním městem jsme se zajeli podívat na zvláštní památník. Jmenoval se Kurgan slávy a byl to uměle navršený kopec a na jeho vrchol vedly schody. Pod ním stálo několik tanků. Protože pršelo a byla zima, zašli jsme do bufetu pod památníkem na čaj. Táta si objednal na ochutnání vodku a nám koupil lízátko. Byl to ten přesně stejný kohout, jaký cucala při spaní Marfuša v Mrazíkovi.

Víťa: V Bělorusku se nám líbilo, ale už se objevovaly směrovky na Moskvu, tak jsme se každý den ptali, kdy už budeme v tom Rusku. Těšili jsme se na další zemi a na další hraniční přechod, ale najednou táta řekl: „Tak tamhle za tím dolíčkem už je Rusko.“ A pak nám řekl, že Rusko má s Běloruskem dohodu podobnou, jako máme my třeba s Polskem nebo se Slovenskem. Takovou, že se prostě můžou hranice volně přejíždět.

 

Další osudy této rodiny najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu