A já se tomu sice tvrdošíjně, ale marně bráním. Stačí otevřít mailovou schránku a každodenně se na mě vyvalí spousta nabídek PR agentur vždy se stejným mechanizmem – náš klient má zájem se u vás prezentovat, vy o něm napíšete a my zinkasujeme odměnu. Spása pro redaktora, když na něj zívají prázdné stránky, pro vydavatele leda tak pro vztek. Nepřestává mne překvapovat, kolik nejen profesionálních komunikačních společností, ale i solitérů, PR specialistů, se tím dokáže uživit. No, když jim to v jiných médiích baští…
V této oblasti mě už jen tak něco nerozhodí a příspěvky typu „náš pan ředitel jezdí na kole, mohlo by vás to zajímat…“ ani nečtu. Nedávno mne ale jeden takový public relations výplod, tentokrát adresovaný ze zahraničí, zvedl ze židle. Jistý Nick Woods (nikdy jsem o něm neslyšel, ani jsme se neviděli) z Echos Communications v něm píše: „Ahoj Kamile, jistě jsi už dnes zaznamenal zprávu o tom, že bývalý vítěz Tour de France Floyd Landis potvrdil start svého nového profesionálního týmu Floyd´s of Leadville.“ Následuje ještě omluva, nikoliv však za nevyžádanou poštu, nýbrž za to, že mi tuto „breaking news“ nemohl sdělit už dříve kvůli embargu vázaném na prvotní zveřejnění celého příběhu exkluzivně v deníku Wall Street Journal.
Ne, skutečně jsem nezaznamenal, že exprofesionál zbavený žlutého trikotu kvůli pozitivnímu nálezu na testosteron na Tour de France z roku 2006 staví vlastní tým a ani nesleduji minutu od minuty Wall Street Journal. A už vůbec si nemyslím, že by měla být historie zpochybňována. Ne, Floyd Landis není vítězem Tour de France, ač to řada mých kolegů, adresátů onoho spamu, Nickovi jistě ráda uvěří.
Věří v to možná i sám Landis, když s pompou pustil do světa informaci o tom, že 750 000 dolarů (to, co zbylo z jeho odměny za udání Lance Armstronga ve věci Texasanova letitého dopování) použije na financování nového cyklistického týmu. Inu PR slouží k vylepšení image a takový velkorysý dar jistě přiláká (nepochybuji, že se tak stane) potenciální sponzory. Možná ale Floyd zapomněl na ty miliony dolarů (údajně 4,5), které dluží svým příznivcům, kteří je na něj vybrali v přesvědčení, že byl titulu z Tour de France před dvanácti lety zbaven neoprávněně, jak to dlouhou dobu tvrdil.
Landis splnil svoji historickou úlohu, když pomohl učinit spravedlnosti zadost v případě někdejšího sedminásobného vítěze nejslavnějšího závodu a měl by, pokud nechce jitřit staré rány, zůstat v ústraní. Jenomže jeho příběh se někomu náramně hodil. Modelový příklad PR ve službách překrucování faktů.
Zároveň dodávám, že pokud ty peníze věnoval Landis na cyklistiku, je rozhodně lepší, než kdyby je propil v baru. Třeba se svým někdejším kamarádem z Texasu.
Přeji vám co nejhezčí cyklistický podzim a co nejkratší zimu. Ta naše skončí přesně 1. února příštího roku, kdy opět vyjde první číslo tohoto magazínu – Průvodce sezonou 2019. Za sebe i celou redakci vám mohu slíbit časopis, na nějž jste už více než deset let zvyklí. Bez PR balastu a v duchu našeho motta – tedy servírovat čtenářům další poctivé porce silničářské autenticity.
Kamil Hofman
Foto: Cor Vos
Přidat komentář