Úvod » Články k časopisu » Země laskavých a usměvavých lidí

Země laskavých a usměvavých lidí

S prosbou o článek jsem byla zastižena v mezifázi kojení a přebalování. Vybrala jsem Barmu, protože dáreček jménem Veronika jsem si ve svém lůně přivezla právě z ní. Pár dní trvalo, než jsem se dokázala přenést od promočených plínek, uslintaných bodýček a nalitých prsou skoro o rok zpátky, na kolo a do země, kterou jsme poznali snad v té nejryzejší podobě. Barmská chunta zemi slušně zakonzervovala před většinou moderních, globálních a automatizačních vymožeností, takže poctivá lidská práce, pozitivní energie a čistota úmyslů a víry intenzivně vyzařovaly z lidí, jídla, silnic, buddhismu a zkrátka odevšad.

text a foto Zuzana Indruchová a Michal Klímek

Nezvykle barevná paleta


Moment. Kde jsme se to po pár metrech za thajskou hranicí vlastně ocitli? Rovnou v Indii nebo Africe? Přehlídka ras, vyznání, garderoby a jazyků byla přinejmenším matoucí a zároveň úžasná. Hinduisté, křesťané, muslimové, buddhisté a mnoho alternativ těchto náboženství. Byli tu také Bangladéšani, Indové černí jak bota a Barmánci, ušmudlaní díky tanace rozpatlané na obličeji i rukách. Tradičního žlutého mejkapu jsme si všimli i v Thajsku, ale v Barmě je neodmyslitelný a aplikují ho na sebe všechny ženy a děti. Žlutá hmota se získává rozetřením špalíku stromu tanaka s vodou na kamenném prkénku a slouží jako ochrana proti slunci, krásně voní a čistí pleť. Chlapi místo zkrášlování hrají karty a popíjejí čaj nebo kávu v kavárnách, klábosí a spodek se jim při tom nezapaří, jelikož nenosí tepláky, ale longyi. Stejně jako sarongy v Indonésii. Když si v podvečer dávají pár setů plážového nohejbalu s bambusovým míčem, smotají longyi tak na těsno kolem pasu a mezi nohy, že to připomíná plíny naší Verunky. Po čtvrté ráno jsme pravidelně potkávali ženská zemědělská komanda. Pestré špinavé sarongy, flanelové košile, hlavy kompletně zamotané do bílých šátků, typické široké kuželovité klobouky, na obličeji vrstva žluté tanaky a v ní široký rudý úsměv od žvýkání betelu – peloton smrtek v husté mlze mířících na pole, kde jsme před chvíli spali. Husté mléko záhy prosvítily sluneční paprsky neskutečné intenzity, které polevily až kolem 16. hodiny stejně jako věčně vznášející se prach kolem cest. Země byla tou dobou suchá, cesty jsou úzké a řidiči k předjíždění zásadně využívají prašnou krajnici. Nálepka handmade by mohla být na každém zboží. Výsadba a sběr plodin (munga, tabáku, rýže a papriček) probíhá zásadně ručně, stejně jako drcení kamene, výroba pluhů, pletení nůší, výstavba silnic a domů, přičemž osmdesát procent pracantů jsou ženy. Nemluvě o desetiletých dětech, které od pěti let obsluhují v kavárnách a restauracích, tahají zboží na trh nebo připravují ve stánku betel. Transport materiálu zajišťují voli, motorky, kola a také lidé, kteří nosí věci na hlavách. Lidé, krajina i vesnice mají pastelový nádech, ze kterého vystupují zlaté a bílé stupy klášterů a červené zástupy mnichů obcházejících po ranních almužnách.

Barmgličtina při kávičce


Tolik vůní, a hlavně smradů jsme na ulici ještě nezacítili. V Kawkareiku jsme se na doporučení mladého Inda, správce kláštera, hned ráno nasnídali v džo džau. V příjemnějším podniku jsme už dlouho nebyli – ještě se nerozednělo a ohýnek, na kterém tmavá Indka připravovala čapátí, jasně plápolal. Dal s plackou a kari omáčkou byl lahodný a přeslazený coffemix (velmi sladká instantní káva 3v1) nás nakopl. Podobné ranní čajovny jsou v Barmě na každém rohu, otvírají za rozbřesku, tedy kolem půl páté, a jsou super levné.
Nadlidský úkol byl ale objednat si druhý šálek čaje nebo kafe. Dlouho opakovali cenu, dokud nějaký angličtinář nepochopil naši prosbu, čímž jsme se seznámili se všemi v podniku. Domluva byla v Barmě obzvláště zábavná. Otázka: From where you? Naše odpověď: Czech Republic. Oni: Hmm, hmm, pablik, pablik. Ok, ok. Nebo: What is your name? Oni: Thank you, thank you. Případně: Yes, yes. V Kalay jsem sháněla pohlednici, vybavena vlastním exemplářem, ale s vyřknutím slova postcard všichni v obchůdku oněměli a začali nosit notýsek, tužku, složky, pravítko a obrázky Buddhy. Ze sousedního obchodu mi donesli pumpičku na kolo.

Nadlouho působivý Yangon


Zastávku v Yangonu jsme zpočátku brali jako nutné zlo kvůli vyřízení indických víz a nesmyslného povolení k překročení barmsko-indické hranice, ale nakonec jsme byli fascinováni. Za pět dní jsme si město prolezlé špínou docela oblíbili. Plísní vyvoněný pokoj bez oken ve White House Hostelu byl za pouhých 15 USD na osobu nejlevnější variantou. Přátelský recepční, děvčata, co drhla celé dny podlahu, a hygienicky nejbezpečnější snídaně na střešní terase vynahradily drobné nedostatky. Směsice veškerých regionálních národů, pagody, mešity, chodníky zapráskané snaživými prodavači byly nasáklé směsicí pachů jídel, tlejících zbytků a poplivané rudým betelem. Zapadlé uličky s barevnými koloniálními fasádami starých domů pokryté černou plísní a hlavní třídy totálně zacpané lidmi, koly, auty a autobusy ve čtyřicetistupňovém žáru. Starý Yangon je unikátní, bohužel neúprosně okusován moderními betonovými nákupními centry, hotely a bezduchou bytovou zástavbou. Pořád je ale na co se dívat. Pořád je to obrovský kontrast oproti jiným moderním velkoměstům. A toho odpadu. Jídlo se nabízí na každém kroku, proklatě blízko černé zalepené zemi a kanálům, ve kterých se vesele prohánějí krysy. Množství celodenně otevřených restaurací ještě večer zaplaví mobilní pouliční vývařovny, kde majitelé pamatují na přísné hygienické normy a na celonoční mytí nádobí si dovezou rovné dva kýble vody. Exotickým chutím ale nelze odolat, a co se týče hygieny, je jistě Yangon jen slabý odvar třeba indického Váránasí. Přesto jde ale o velké gastronomicko-zažívací dobrodružství a my jsme na yangonské jídelny denně vzpomínali i mnohem později, daleko na severu.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře