Vždyť to znáte všichni, přejedete hranice směrem na jih či západ a příkopy jsou vystříhané, chodníky zametené, fasády opravené, v oknech kvetou kytky a snad i ta tráva na loukách je všechna stejně dlouhá a leží jedním směrem. O Velikonocích jsme se ubytovali v jednom malém městečku uprostřed Rakouska s touhou „vypnout“. Tím myslím hodně spát, hodně dobře jíst, vypnout na čtyři dny všechny elektrické přístroje a dýchat čerstvý vzduch. Nějaký ten výlet, kultura, setkání se známými nebo sauna či bazén už byly nad plán. A protože předpověď počasí byla opravdu mimořádně hrozná i pro naše zeměpisné šířky, bylo jasné, že v Alpách to bude stát obzvlášť za to, a tak jsme si ani nebrali kola. Hodně jsme plavali v místním bazénu a překvapivě i dost chodili po horách. Ještě víc jsme spali, četli a saunovali se. Plán prostě vyšel.
Předesílám, že jsme na rakouskou pohostinnost zvyklí, ale opět, zas a znovu jsme byli překvapení ochotným personálem recepce (přijeli jsme dlouho po zavíračce), milou obsluhou v restauraci, pracovitým majitelem, který byl neustále na place, chápavým úklidem (snad vždy, když nám chtěli ustlat, jsme se váleli v peřinách) a naprosto mimořádně chutnou kuchyní. Prostě, nepokrytě – vším. Žádná klika nám nezůstala v ruce, odnikud nevylézali mravenci a nic, co jsme si přáli, nebylo nemožné a vše, čemu jsme nerozuměli, bylo vysvětleno s větší vstřícností vůči hostům, než jsme si vůbec uměli představit. A pak jsme se jeden večer vypravili na velikonoční zábavu do jiného zařízení a tam důvěrně rozprávěli majitelé hotelů s místní šlechtou. Přátelé. Kamarádi. Lidé se stejným cílem a zájmem ochotní spolupracovat. Lidé, kteří chápou to, že když se o jejich vsi bude ve světě v dobrém mluvit, budou z toho profitovat všichni, a především pak generace přicházející po nich.
Když jsem si vzpomněl na atmosféru v některých našich turistických střediscích, kde vládne nenávist, závist v duchu sousedovy chcíplé kozy a kult rozmrazeného smažáku a byznysu „urvi, co můžeš“, bylo mi smutno. Neříkám, že to je u nás všude tak, ani že u nás nelze najít turistický servis ve slušném standardu nebo lidský a vlídný přístup, a neříkám ani, že „tam“ je ideální úplně vše, hovořím o standardu. O normě. O tom, co lidem připadá úplně normální a běžné. A přitom je to tak blízko. Na čas i vzdálenost. Ale někdy mi to připadá tak daleko!
S trochou smutku, po velikonočním odpočinku
Přidat komentář