Úvod » Články k časopisu » Věčný úsměv Michele Scarponiho

Věčný úsměv Michele Scarponiho

Věčný úsměv Michele Scarponiho
Původně jsem měl v úmyslu na tomto místě psát o tom, jak jsem postrádal Philippa Gilberta na startu Paříž-Roubaix či Michala Kwiatkowského a fenomén letošního jara Alejandra Valverdeho na Kolem Flander. I o tom, jak mi bude chybět v příštích sezonách Tom Boonen. Ale jsou absence a odchody nesrovnatelně bolestnější a nenávratné. Michele Scarponi odešel na věčnost. Náhle, zbytečně a nespravedlivě. Jeho život zhasl pod koly nákladního auta krátce poté, co vyrazil na brzkou ranní tréninkovou vyjížďku doma ve Filottranu.

Večer předtím se vrátil ze závodu Tour of the Alps, který ještě pod původním názvem Giro del Trentino před šesti lety celý ovládl. Letos v něm vyhrál hned úvodní etapu v rakouském Innsbrucku. Po třech a půl letech tak opět slavil prvenství, byla to ta nejlepší vzpruha pro jeho psychiku v přípravě na jeho již dvanácté Giro d´Italia, na nějž se tak odpovědně chystal. V 37 letech dostal novou mízu a při neúčasti Arua měl být lídrem Astany v závodě, který v roce 2011 po zpětné diskvalifikaci Contadora vyhrál (tehdy se mu za to při přebírání růžového před začátkem ročníku 2012 omluvil, vždyť byli přátelé ještě ze společného působení v Liberty Seguros…), třikrát v něm skončil čtvrtý a dvakrát významně přispěl k prvenství Nibaliho, jehož doprovodil k triumfu i na Champs Elysées při Vincenzově vítězné Tour de France 2014. Malým dvojčatům, synkům Tommasovi a Giacomovi přivezl domů trikoty lídra z Tour of the Alps, spěchal, aby si s nimi ještě pohrál. Chtěl využít každou společnou chvilku, protože věděl, že květnové odloučení během růžového závodu bude dlouhé. Možná i proto onu osudnou dubnovou sobotu vyrazil na švih už krátce po osmé ráno. Cyklistické zvyklosti mu velely jen vytřást závodní únavu z nohou, chtěl být zase brzy se syny. Těm už se ale nikdy nevrátí. Jak kruté, jak zbytečné.
Kamarádský, obětavý, oblíbený. Slova vystihující Italovu povahu a jeho reputaci v pelotonu. Jeho věčně dobrá nálada a úsměv, s nímž tak nešetřil, byly nakažlivé a pomáhaly ostatním závodníkům překonávat těžkosti, které profesionální cyklistika přináší. Kdekdo ho považoval za přítele nehledě na barvu dresu. Amico mio, to bylo nejčastější oslovení v osobních vzpomínkách, které zaplavily účty jeho profesionálních kolegů i soupeřů na sociálních sítích. Oslovení upřímná a dojemná.
I já mám na Michele Scarponiho osobní vzpomínku, byť se datuje až do roku 2004. Tehdy přijel jako třiadvacetiletá vycházející hvězda na Závod míru do České republiky. Jako jezdec stáje Domina Vacanze měl již na kontě dva starty na Giru a jeden na Vueltě a všechny s konečným umístěním v Top 20. Na Závod míru si přivezl čerstvé čtvrté místo z Valonského šípu a sedmé z Lutych-Bastogne-Lutych, kde byl o rok dříve dokonce čtvrtý. Těžko jsme tehdy mohli tušit, jak velká osobnost s budoucími patnácti profesionálními sezonami na kontě se pohybuje po našich silnicích. Byť hájil žlutý trikot a přestože neuměl ani slovo anglicky, souhlasil tehdy v Teplicích s rozhovorem a vystupoval v něm tak, jak bylo pro něj přirozené – ústa od ucha k uchu a samé legrácky, tehdy ještě s bujnou kšticí na hlavě. Interview překládal jeho kolega Tim Jones ze Zimbabwe a vzpomínám si, jak mě tehdy překvapilo, s jakou úctou Michele o mírových etapách a jejich pověsti v Itálii hovořil. Však se také stal v někdejší bezmála šedesátileté historii Závodu míru jeho prvním italským vítězem.
Teď není ani závod, ani Michele. S jeho skonem odešla velká osobnost, dobrá duše pelotonu. To smutné sobotní dopoledne mi tak znovu rázně připomnělo, jak neúprosně pomíjivý je lidský život a jak krutá dokáže být cyklistika.
Mějte ji nadále rádi, ale buďte na kole opatrní.

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře