Úvod » Zprávy » Hlavní zprávy » Svéráz Honza Tajč jede Afrikou
Hlavní zprávy

Svéráz Honza Tajč jede Afrikou

Sledujte zprávy z cyklovýpravy Afrikou „Nefalšovaného husťáka“, Honzy Tajče. Poutavé a neotřelé vyprávění, postřehy, příhody, názory, zkušenosti vás jistě osloví. Příznivec silničního kola nezapře, že je i při cestování stále duchem závodník. Honza byl v Africe již v roce 2007, kdy se projel ze Slaného až do Jihoafrické republiky. Tentokrát v JARu naopak začal a šlape do pedálů přes Svazijsko, Lesotho, Botswanu, Zambii, Tanzanii, Rwandu, Burundi až do Ugandy, kde by měl svoji cestu ukončit koncem ledna. Jeho vyprávění jsme jen lehce upravili, protože i jeho sloh a výrazy jsou součástí jeho image.

Pokud se nestane nic mimořádného, přiletím do CapeTownu a dám si projížďku do Nairobi. Na přemístění jsem si vyhradil luxusních 85 dní, dost na nějakou tu zajímavou zajížďku. Na čem jedu: beru si starýho Kovaříka, cca 11 kg kolo, 15 kg výbava. Indonéská záplata rámu je fakt kvalitní, jen sem jí trochu přetáhl barvou a zamáznul rez. Jedna z mála změn oproti tradici ‒ místo úzké Rigidi DP 18 jsem dozadu nasadil o 5 mm širší ráfek MACH 510. Viz fota. PS: Místo zakončení 15–14–12 dávam letos 15–13–11, aby to líp jelo za těma kamionama …

Černoši jsou pořád stejný

  • milí a přátelský… Jenom se od moji poslední návštěvy před šesti lety trochu víc namnožili (kolem Cape Townu je to sama plechová bouda, skoro sem se přes ty jejich ghetta nemohl dostat na pláž) a protože je jich tolik, tak si občas potřebují zademonstrovat:

Dneska ráno jsem dojel do Swellendamu a hned „Police stop“ a „Road closed“. Cyklista je nezajímá, jedu dál, ale po dvou km další police stop a asi o 100 metrů dál černoši blokujou barelama silnici a pálí tam pneumatiky. Prej se mám vrátit – dneska to průjezdný nebude … No jo, nebude, ale tohle není žádná lokální cesta, ale hlavní N2 a jinak se z toho města na východ nedá. Objížďka žádná – leda bych se vrátil 60 km, a to není nic pro mě… Lezu teda přes plot do města – tady mi pomáhá jedna milá černoška vyrábět v plotě díru, abych mohl prolézt. Chci to nějak obejít, i kdybych kolo měl nést někudy přes pole, ale nakonec nemusím. Potkávám milýho černocha v policejním pick-upu a ten se nabídnul, že mě proveze přes min blokovanou road. Nechal jsem se teda naložit a projeli jsme nakonec místem, kde měli černoši jenom naházený cihly a nějak to tam nehlídali. Pak mě o dvě ulice dál vyložil. Poděkoval jsem, ale na nějaký očumování jsem neměl čas, protože se blížil průvod demonstrujících černochů. Rychle na kolo a na N2. Na tu jsem se dostal asi kilák za blokádou a mohl dneska pokračovat vesele dál.

Černošky jsou taky pořád stejný ‒ doteď se nenaučily počítat … Navštívil jsem místní McDonald s názvem „SteersDinner“ a objednávám jeden cheesburger za 12,90 a jedno měnu v akci za 24,90. Chci zaplatit, ale obsluhující černoška říká „Ne, ne , až po jídle“. Ok, počkám na jídlo. Za pár minut přináší jiná černoška menu na talíři i s příborem. Hmm, bude zajímávej zážitek, budu krájet hamburger „u Meká“ nožem… Jídlo jsem dojed, ale pořád mi nikdo nedonesl ten cheesburger. Jdu tedy k pokladně, černoška se omlouvá, že na to zapomněli, a tak říkám, že to nevadí a že zaplatím teď najednou. Dávám ji kilo, ale černoška mi chce vrátit jen 45 randu. Tak to reklamuji a jdu ukázat na ceduli, že cheesburger stojí jenom 12,90. Prej OK, tak znovu k pokladně a tam mi chce vrátit 17 randu za oprávněnou reklamaci. No jo, ale já chci kromě těch 17 i těch 45, co má pořád vedle toho. Černoška je zmatená (nevím proč?), a tak volá šéfa. Přichází vedoucí (taky černoška, jak jinak), uklízí všechny prachy do pokladny a venku nechává jen moje kilo. Bere si kalkulačku. Sčítá paragon za 55 s dobropisem za 17, pak zas něco odečítá a nakonec se rozhodne, že mi mají vrátit 64 randů … No jo, no, kdyby si to radši nechali zaplatit už při objednávce …

Přepadení v Johannesbugu

Přepadání v Johannesburgu je asi celkem běžná věc. Mně k tomu stačila jedna večerní vycházka … Už jak jsem opustil hotel, jsem litoval, že mám bílý čistý triko a ne to hnusný špinavý. Vůbec sem do toho prostředí nezapadal. Všude samy rozbitý sklo, plno černochů, běloch nikde, natož nějakej turista. No nic, říkám si, půjdu se projít po hlavní třídě směrem k telekomunikační věží ‒ třeba tam je vyhlídková restaurace… Najednou mě chytil za ruku týpek a se slovy „Víš co to je?“ mi strčil před obličej ulomený nůžky nebo tak něco. Ihned přiskočili dva další a jeden z nich se mi vrhnul na kalhoty a zkoušel mi odříznout kapsu s peněženkou. Nezaváhal jsem ani na chvíli (nakonec se mi to nestalo poprvé … ) a zkusil je dostat ze stínu chodníku doprostřed ulice. Naštěstí nebyli moc silný, a tak se mi podařilo se uvolnit a přemístit nás mezi auta, čímž jsem vytvořil dopravní chaos. Akorát jednomu z nich se podařilo bodnout mě do ruky, jinak všechno dopadlo ok. Po téhle exkurzi jsem se radši vrátil na hotel

Vždycky ve třech chodi tydle prepadavaci particky. Je to optimalni cislo – jeden sef a dva nohsledi, co mu pochlebujou a plni jeho rozkazy. Dva je malo, to neni parta, to sou buzeranti a ctyri je zbytecne moc. K predvadeni se a udileni pokynu tri podrizeny sef nepotrebuje. Stejne jako v Angole i tady to byla trojicka, co po me sla. Nastesti to byli amateri. Kdyby byli zkuseny, dva me hodej na zed, jeden pritiskne nuz ke krku, rychle vemou prachy a zmizi. A nic bych proti tomu neudelal. No yo, dokud se to nenaucej, budou holt chudy … Sem premejslel, jestli jsem nahodou neminul to spravny klidny centrum Joburgu. Neminul, klidny centrum Joburgu se jmenuje Pretoria a je zhruba 60 km na sever. Az na ten provoz teda… Libi se mi , jak pracujou africky ambasady. Vetsinou berou zadosti dopoledne a vydavaj pasy s vizem druhy den odpoledne, coz samo o sobe je super, ale jsou ochotny udelat i neco navic. Velky problemy nedelaji ani s formalitama. Na Burundijski Embassy puvodne chteli zvaci dopis, ale kdyz jsem nemel, nebyl to problem. Prisel jsem v poledne, po uzaverce a taky to nebyl problem. Dokonce i pas mi dali druhej den hned rano misto odpoledne, takze jsem jeste stihnul Uganda Embasy a behem 48hodim od prijezdu do Pretorie jsem nakonec mel dvoje viza.

S bílejma je to „jak kdy“. Obchody maji casto zamrizovany vchod a ten otevrou jen na zazvoneni „dobre vypadajicimu zakaznikovi“. No nekdy se ani nedivim. Byl jsem ve dvou computer shopech, kde poskytovali pripojeni na internet. V prvnim chtel 50randu za hodinu, ve druhym 50centu za 1Mbyte (jeste drazsi). Tak to jsem ty obchody rychle opustil. Kdyz uvazim, ze o kilometr dal chteli cernosi za hodku pet randu, mozna bych jim jejich shop vybilil taky … Na druhou stranu. predevcirem me po dojezdu etapy pozval k sobe domu chlapek kolem 40ceti let. Mel s sebou dve decka, manzelku na dovoleny, tak jsem se rozhod, ze ho navstivim. Od supermarketu jsem za nim jel v haku asi 2km k jeho baraku. Tam me cekalo gratis ubytovani, vecere a ponevadz byl zvyklej starat se vo decka, tak mi navic vypral hadry. Tak to se taky nestava kazdej den.

Double room

Dneska to dotáhnu do Svazijska, tak doufám, že to s hotelama bude lepší než v Maseru. Za 250 randů dostávám nabídku na double room, single není. Říkám si, to bude dobrý, budu mít víc místa. Jdeme ke vchodu, za dveřmi je pěkná předsíňka. Říkám si, pěkný místo pro kolo. Otvíráme další dveře, tam postel, skříň, taková malá standardní room. Říkám si, to bude dobrý ubytování, podívám se ještě za ty druhý dveře z předsíně na toaletu. Otvírám dveře ‒ a za nima, no ne, není tam toaleta, ale jsou tam další čtyři černoši! „Mister, vaše místnost je jen ta s tou postelí, předsíňka je společná a tohle ty druhý dveře není sprchovej kout ani záchod, ale společná dormitory. Kdybyste snad chtěl spát za stovku, můžete tam. Jinač záchod a sprchy jsou tady pro všechny společný v tamhleté budově …“ Protože jinak nic pod pětikilo ve městě nebylo a po 11dnech ve volný přírodě jsem zase chtěl vidět svůj ksicht (byl to teda hrůza pohled) a dobít baterky do foťáku, tak sem to vzal. Musím říct, že černoši tam byli slušný a v noci byl nečekanej klid. Jen ráno jsem se nemohl dostat na ty záchody. Byla před nima moc velká fronta …

Svazijsko

Ve Svazijsku mi byla zima a pořád na mě pršelo, tak jsem ho rychle opustil. 15 °C, mlha a déšť ‒ to pro mě není Afrika. Strávil jsem tam dva dny a počasí bylo pořád stejný. Přitom, na rozdíl od Lesotha je Svazijsko taková díra dolů k moři. Z dvoutisícového pasu se sjede až do 300 m n. m. Jinak na pohled to není špatný, země je celá zelená, akorát nocování ve volný přírodě je trochu problém, protože všude jsou tak nějak roztroušeny domorodci a jejich domky. V Manzini jsem spal v GuestHousu za 250 randů a nemůžu si stěžovat. Teplá sprcha, i snídaně byla v ceně. Zajímavý je, že v celým tom ubytovacím zařízení pro několik desítek lidí sem byl jedinej host, tudíž ráno sem byl na snídani úplně sám s asi tříčlenným obsluhujícím personálem, což bylo vcelku příjemný.

Poznámka pro sběratele bankovek: ve Svazijsku i Lesothu se normálně platí randama, poměr 1:1. Místní měnu nikdo nebere moc vážně. Podle toho, co je v kase, se vrací buď Randy nebo v Lesothu maloti a ve Svazijsku lilangeni. Dostat kvalitní místní nezmuchlanou bankovku je ve Svazijsku problém, 20 a 50 jsou z roku 2001, akorát desítky jsou nový. Naštěstí v Mbabane v místním KFC měla obsluha pochopení, a tak jsem je postupně nechal otevřít všechny kačeny a něco jsme přeci jen našli. Za odměnu jsem místní sympatické černošce věnoval všechny drobný, co mi v peněžence zbyly …

Lesotho

Původně jsem si myslel, že Lesotho je jen taková Jihoafrická atrakce pro turisty ‒ jako že jim ukazujou vesnice, jak se kdysi žilo atak, ale je to něco úplně jinyho. V JAR vypadá každý město úplně stejně: velkej černošskej satelit plnej plechovejch bud a malý centrum, kde je fungující supermarket, kostel, policie a nějaká ta klidná restaurace. Mimo měst nic, všude samej plot a občas nejakej ten ranč. V Lesothu hned po přejezdu hranice zmizely ploty, zato se objevili volně pobíhající černoši neustále pokřikující „Give mě thé sweets“ (v tom lepším případě), jinak tradiční „Give mě thé money“. Sakra, kdo je to vlastně učí? No nevím, kdo by je furt těma sladkostma krmil … První město, kam jsem přijel (Quithing) mi přišlo jako „Veselý černošský ghetto“. Centrum tvoří jediná ulice plná černochů, kde neustále vyřvává hlasitá muzika. Přibylo hospod a odpadků, ale tak nějak jsem se tam cítil OK. Možná bych zůstal i přes noc, bohužel levný accomodation za 100 randů bylo plný a za 600 R v hotelu mi to přišlo neekonomický. Dál jsem jedno pivko, láhev Castelu 750 ml za 11 randů a vydal se cestu. Tady snad neznaj, co jsou to serpentýny! Z města stojka nahoru, po kilometrů hned dolů a adrenalinovej sjezd, kde nikdy nevíš, jesti trefíš díru, černocha, nebo nějakou tu ovcí … Dole koukám, mám na compu MXS 98. Kdybych neměl to pivo a trochu víc zalehnul, jel jsem přes kilo… Že bych se vrátil a dál ten sjezd znovu?

Na compu stovka!

Nikam jsem se nevracel. Stovka padla hned další den. Bohužel nevím, kolik to vlastně přesně bylo. Starý Cateye Micro umělo ukazovat rychlost do 199, ale pak si asi někdo myslel, že MXS na dvě místa je až dost a tak ty compy vylepšili… Do zatáčky osmdesát, pak tam mám přes devadesát a vidím, že to ještě padá dolů a nejsou tam žádný ovce ani černoši, tak přišlápnu, zlepším aerodynamiku a najednou je tam 0. Že by mi snad ulítl magnet? Blbost, to je 100. Pak tam ještě skočilo nějaký číslo, snad 3 nebo 4, ale v ty rychlosti nemůžu čumět na comp, tak doufám, že mi to dole ukáže alespoň MXS, ale to se zastavilo jen na 99. Za celou dobu, co jezdím, jsem přes devadesát jel jen několikrát, ale tady to dělám denně. Ale ta neskutečně dřina do těch stoupání! V Lesothu jezdím pouze 39/25 nebo 53/11, nic jinýho není potřeba. Lituji, že mám jen tu 25 a ne alespoň 28. Kopce 6,7,8 km/h a občas to i šněruju.

PS: Koho by snad zajímalo, jakou jsem měl průměrnou rychlost ten den, tak to bylo necelých 19 km/h. Computer mám Cateye Tomo.

Divá zvěř

Ještě k divý zvěři a nocování ve volný přírodě jako odpověď na nějaký dotazy. Žádná divá zvěř se tu volně samozřejmě nepotuluje. Volně pobíhající zebry, opice a tak jsem potkal pouze v NP GoldenGate, kterým se dá bez problémů projet. Háda (ziviho) jsem potkal zatím jen jednoho. Na silnici asi třetí den po příletu. Vypadal jak mrtvá zmije, ale když jsem přijel blíž, vztyčil se, nahodil kobří křídla a zmizel do příkopu – pro mě znamení, abych hledal nocleh jinde … Všude v JAR jsou ploty, ale branky bývají nezamčený a vzhledem k větším vzdálenostem mezi městy není problém nějakou tu branku daleko od civilizace najít, otevřít si, poodjet pár set metrů a nerušeně nocovat. Noci jsou suprový, 10–15 °C, chladněji je až od dvou tisíc m n. m., ale pořád tak kolem 5 °C. Když to tak shrnu, JAR bych doporučil právě těm, co chtěj nocovat volně dál od civilizace. Zato cyklistům, tak snad jen těm, co jim nevadí neustálý průvan kolem pravý ruky od předjíždějících aut. Asfalt hrbolatej, moc rychle to po něm nejede, zato každý to kolem smaží hodně přes 100 km/h a rozhodně nikdo nebrzdí kvůli tomu, aby se vyhnul cyklistovi. Když pak jede navíc něco v protisměru, tak je snad jasný, k jaké překážce jede blíž. Ale alespoň tady většinou zatroubí … Lesotho je pak pro cyklisty, co máj rádi adrenalinový sjezdy a Svazijsko? Snad pro ty, co se rádi koupou v dešti.

Africký Schwimmbad

Poněvadž na netu nejsem moc často, přidám ještě ukázku toho, jak černoši v JARu fungujou… Po pár úvodních etapách mám spálené ruce a horko je tak akorát, takže dělám nad plán 100 km zajížďku k přehradě. Je to největší vodní plocha v okolí, severně od Middelburgu, přesto voda hnus, horší než v Novasu, samý bahno, průhlednost tak 5‒10 cm. Říkám si, chtělo by to nějakej bazének. A bum, prásk, může být ‒ hned druhý den v městě Bethulie mi ženská, co uklízí ulice, říká: „Máme tady veřejný koupaliště, vstup 5Randu, dneska je otevřený“. No to neváhám a jedu tam… Vstup přes železný vrata, otevřeno, ale nikde ani noha. Jdu dovnitř a vidím krásnej, 25m bazén s čistou vodou. Je tam jen správce, ale mává na mě, ať jdu dál. Lehnu si, rozložím karimatku, vytáhnu casaky (moje úchylka ‒ sice vybavení vážím na gramy, ale beru si s sebou cca půl kila čtení na cestu …) a občas si záplavu. Za hodinku ke mě přijde správce znovu a že jde do města. Myslím, že bude chtít, abych výpad, ale nic takovýho ‒ jen kdybych chtěl odejít, ať nezamykám bránu. Tak tomu říkám africkej socializmus! No, to ale nebylo všechno. Nějaký fakani ten zámek zvenku zacvakli a já nemohl pryč. Skončil jsem zamčenej na veřejným koupališti, že kterýho nebylo úniku! Všude kolem 2m vysoký panelový plot zakončený ostnatým drátem. Měl bych problém dostat se odtamtud i bez kola… No nic, žádná panika, jídlo i pití mám, tak zase zpátky do plavek a do bazénu. Užívám si sám veřejný koupaliště, který nemůžu opustit. Tomu bych teda nevěřil, že se mi někdy stane… Ve tři odpoledne přišel manažer v bílé košili. Čekám, co bude, ale on mi dál do ruky ten visací zámek, co mě s ním zamkli. Přej abych neměl problém, až budu chtít odjet…

Opouštím Pretorii

Dotáhl jsem to do Gaborone, a protože venku je hrozný horko, přidám ještě jeden mail. Jediný cyklisty na silničních kolech jsem v JARu potkal na placený rychlostní M4 u Rustenburgu, na kterou je „zákaz vjezdu cyklistů“. Líbí se mi, že to policie toleruje. Opustit Pretorii po vedlejší bylo opravdu o život. Úzká silnice bez krajnice, na kterou se horko těžko vedle sebe vejdou dva náklaďáky. Když jsem neuhnul, hodil po mě závodník prázdnou láhev. Nikdo nepřibrzdí, každý se snaží projet mezi mnou a protijedoucím vozidlem, a tak je to doslova na milimetry. Navíc právě proto, že souběžná komunikace je placená, jede po vedlejší aut (a hlavně náklaďáku) víc než obvykle. Další den jsem byl taky na M4. Při průjezdu TollGate kolem závory jsem sice spustil alarm, ale černoši mi se zvednutým palcem a pozdravem „Good Luck“ akorát popřáli šťastnou cestu.

Výlet helikoptérou

Sem v Maunu a vypadá to, že žádnej výlet helikoptérou nad Okavango Deltu se konat nebude. Nevím, jestli sem nezaspal dobu, ale 750 $ za hodinu výletu mi přijde hodně drahý. Můžu sice helikoptéru sdílet s dalšíma dvěma lidma – tedy pokud si je sám najdu – ale ani to mi nepřijde jako výhodná nabídka. Zkusil jsem i jinou společnost, ale zájem o let vůbec není, i když při třech lidech malý letadlo vychází na 100 $ za člověka, což bych byl ochoten dát. Zatím jedinou nabídku, co mám, je celodenní výlet autem za 1000 Pul (cca 2500 Kč), ale zase jenom v případě, že se sejdou lidi. Jinak NP je obehnanej plotem pod napětím a přes Gate nepustí ani motorkáře, tak sem skončil tady, v místním internet café … Na druhou stranu, černoši i černošky jsou v Botswaně hodně vstřícný. Některý možná až moc. V Jwanengu se ptám před holičstvím na swimming pool a místní kadeřnice říkaj, tady žádnej swimming pool není a ať jdu radši dovnitř a vykoupu se u nich. Nebylo to špatný. Dali jsem řeč, sprcha byla bezva, ale když přišla nabídka, abych tam i přespal, tak jsem radši odjel do buše …

Stan byl roztrhán a postaral se o to nerudnej slon

V noci se vzbudil, a když potkal můj stan, rozhodl se s ním trochu pohrát. Přišel ke stanu, na chvíli se zastavil a pak se rozhod k akci. Roztrhal podlážku, zdemoloval vzpěry a stan přemístil o několik metrů. Jednu ze vzpěr a vrchní tropiko jsem našel až druhej den ráno, asi deset metrů od místa činu. A odkud jsem to celé pozoroval? No je to tak, bylo to z toho stanu… Přežil jsem ale bez zranění, jen se s hmožděnýma zádama. Když jsem se vzbudil a Viděl, jak nade mnou stojí a chystá se vykročit vpřed, akorát jsem na něj zařval (něco v tom smyslu – čum na cestu v…) a pak už jenom čekal, jak to dopadne. Když bylo po akci a Jumbo odkráčel, vstal jsem, došel ke kolu, sebral z něj světlo, udělal fotečku a začal zjišťovat škody. Slon byl ale fakt ohleduplnej, kromě stanu a mých zad nebylo poškozeno nic. Vůbec celej ten den 18.12. se vyvíjel dost mizerně. Dá Naty 100 km pořád proti větru. Jen jsem tam dojel, přestal mi fungovat comp. Před hospodou jsem zjistil, že mám prázdný zadní kolo. Ucházelo to strašně pomalu, nemohl jsem najít díru. Musel jsem obětovat vodu z láhve, abych zjistil, že se odlepuje jedna ze záplat. Komp jsem nahradil rezervním, záplatu přelepil a navečer vyrazil směr Kasané. Po šedesáti kilometrech vstup do NP. Tam mě stopli s tím, že v parku jsou sloni, a tudíž mám spát v jejich campu. Místo pro stan žádný rozumný, tak jsem jim slíbil, že za plot nepůjdu a poodjel asi jeden km od campu podél ohrady. Po cestě, po který nikdo neměl jet najednou v jednu v noci auto. Slon byl asi někde poblíž, místo za plotem před plotem. To auto ho nasralo, tak se vydal zjednat pořádek a potkal mě. Prostě blbá souhra náhod, skoro už to vypadalo, že tady končím, ale přežil jsem a jedu dál.

PS: Zkrátil jsem tyče o zlomený kus a zašívám díry, abych stan mohl použít proti komárům.

Přejezd národního parku

Hned ráno po likvidaci stanu mě čekala etapa přes NP, což bylo stejný, jako když děti vezmete do domů hrůzy: Kolem silnice stromy nebo hustý porost, že kterýho tu a tam místo strašidla vykoukne nějaký ten slon. Ono je to trochu něco jinýho pozorovat slony z auta a muset kolem nich projíždět jako cyklista. Krávy, koně, kozy, osli – to všechno na auta nereaguje, ale jak se přiblížím, prchá to směrem ode mne. Psi – ty prchaj směrem ke mně. Sloni? Většinou nic, ale nikdy není jistý, jak budou reagovat. Jeden prchal směrem ode mě, druhej mi rozšlapal stan … Až k hranicím jsem potkal asi dvacet slonů. Pokud slon stál dál od silnice, jel jsem dál. Dvakrát jsem dal vyčkávačku – slon stal na krajnici a čuměl mým směrem – a jednou, to tam byla celá sloní rodinka – jsem si stopnul pickup a požádal řidiče, aby jel pětatřicet a udělal mi bariéru, že pojedu podél něj z druhý strany. Měl ze mě legraci, prej vo co de, ale já věděl svoje… Naložit jsem se ale nenechal – to mi přišlo nečestné a nesportovní. Tímhle způsobem jsem dokončil Botswanu a ocitl se v Zambii.

PS: Ještě, že jsem nepotkal žádnou kočkovitou šelmu. Myslím, že je celkem jasný, jakým směrem by prchala …

Zambie

V Zambii bych mohl dělat vexláka. Předevčírem jsem koupil kwachy v kurzu 5250 za $, dneska nakoupil zpátky 50 doláčů za 5000. Malý směnárny máj euro nákup/prodej 6100–6200, ale teď v bance jsem za jedno éčko dostal 6506 kwach. Pokud by v malý směnárně měli eura, tak jim snad ty kwachy prodám a půjdu zas do banky… Jinak Zambie je příjemná země. Černoši rádi komunikujou, ale nejsou vlezlí. Říkaj mi tady Muzungu (WhiteMan), což je skoro stejný, jako když mi v Kongu říkali Mundele. Turisty jsem potkal akorát v Livingstone, tam jich bylo požehnaně. Nicméně Victoria Falls je atrakce, co stojí za vidění. Vstup 20 dolarů pro zahraniční, dva pro domácí. Poměrně rozsáhlý, na kole jsem tím parkem najel několik kilometrů. Už jsem NP chtěl opustit, ale vidím jednoho týpka a dvě samice, jak jdou nad vodopádem přes řeku. To zkusím, říkám si. Ten týpek na mě mává, ať jdu taky, tak se připojuju. Asi to bude místní guide, říkám si … Skáčem půl hoďky přes kluzký kameny a najednou jsme kousek od hrany vodopádu a ten týpek, o kterým si myslím, že dělá guida, říká: „Skoč dolů, je tam dost hluboko“. „Tak jo, ale až po tobě.“ – přeci jen, moje důvěra má svoje meze… Guide se rozeběhne a skočí asi že čtyř metrů dolů do malýho jezírka. Vyplaval, tak skáču taky, i když hlavě se moc nechce. Ale stojí to za to! Za hranou jezírka je regulérní hrana vodopádu, a tudíž dole o stovku metrů níž vidět řeka. Samice neskáčou, čekají nahoře. V jezírku jsme si zaplavali, a jdeme stejnou cestou zpátky. Když už jsme skoro u břehu, ten týpek nás opouští. Ejhle, nebyl to guide – na břehu na nás čekají strážci NP… Chtěj pokutu za porušení zákazu vstupu. Nic neřeším a nechávám prostor černoškám. Nespěchám, jdu se převlíct z plavek a je to tak, samičky mají svoje kouzlo. Za chvíli je hotovo. Pokuta se nekoná, vše je vyřešeno „domluvou“.

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře