Po dlouhé cestě do Durbanu se posledních 1639 km zdálo snadných jako vánek. Zpáteční letenku jsem si zamluvil tak, abych poslední tři týdny mohl jet ve volnějším tempu a mohli jsme si s Gregem Afriku trochu užít. Cesta do Východního Londýna byla všechno možné, jenom ne odpočinková. I když jsme denně ujeli v průměru něco málo přes 100 km, kopce v regionu Transkei se zdály být nekonečné, neboť jsme většinou začínali v nulové nadmořské výšce a pokračovali přes nejvyšší vrcholky hor zase zpátky k moři. Byli jsme také několikrát varování, že tato nádherná krajina může být nebezpečná. Všude jsou velice špatné cesty plné výmolů, některých tak hlubokých, že by se do nich schovala i žirafa, po okolí se volně potuluje dobytek a široko daleko budeme jediní bílí muži. Tohle by možná vystrašilo Jihoafričany z Johanesburgu, ale mě tahle část připadala stejná jako zbytek Afriky, kterým už jsem jel, a tudíž jsem se těšil zase na chvíli ochutnat tu pořádnou starou dobrou venkovskou Afriku. Cestou jsme se zastavili kousek od Východního Londýna na nádherném místě zvaném Chintsa. Kempovali jsme v chatrči s nádherným výhledem na zátoku a to, co mělo být zastávkou na dva dny, se změnilo na pětidenní relax.
Cesta Adama Wolleye v číslech 200 dní 17 států 20 píchlých duší přes 3 500 000 šlápnutí do pedálů 38 stehů 6 plášťů 3 zadní kola 34 dalších vyměněných součástek více než 2 000 000 spálených kalorií více než 11 000 liber vybraných pro Malaria konsorcium celkem ujeto 14 231 km
Cestou z Východního Londýna do Port Elizabeth se pěkně zhoršilo počasí. Několik dní pršelo a foukal ostrý vítr. V Port Elizabeth jsme strávili pár dní s bývalým olympijským reprezentantem ve skoku o tyči jménem Okert Brits a jeho rodinou. Byla docela zábava strávit pár chvil s místní celebritou. Okert se právě vrátil z účasti na jihoafrické soutěži Survivor (v Čechách vysílané pod názvem Trosečník) a každý, s kým jsme mluvili, ho znal. Z Port Elizabeth jsme se konečně vydali do Kapského města. Tato část, která vedla mezi zubatými horami na jedné straně a Indickým oceánem na druhé, mi silně připomínala Švýcarsko. Sem se musím ještě jednou podívat.
předchozí reportáž s odkazy na ostatní Adamovy příspěvky najdete zde
Když jsme míjeli řeku Storm River, přijeli jsme na nejvyšší most na světě, ze kterého se skáče bungee-jumping. Rovných 216 metrů. Byl jsem zde již podruhé, a tak mi bylo dovoleno skákat pozadu, což se musím přiznat je opravdu šílené. Skočit normálně popředu je celkem v pohodě, ale říct sbohem zábradlí a padat po zádech dolů je proti všem základním instinktům! Pouze pár věcí na světě může tento zážitek překonat. Vzrušení ze skoku nás chvíli pohánělo dál, ale po dvou dnech strávených nekonečným přejížděním dalších hor nás začaly nohy prosit o den volna. To už jsme ale byli v Sommerset West, což je pouhých 80 kilometrů od Mysu Dobré naděje, cíle mojí cesty. Po dvou týdnech nepřestávajícího protivětru jsme si mysleli, že teď se vítr otočí a budeme ho mít v zádech, což se ale samozřejmě nestalo. Vítr nám dával opravdu co proto a to, co mělo být tříhodinová vítězná jízda, se změnilo v pětihodinovou bitvu proti větru o každý metr. Afrika se zkrátka nechtěla vzdát tak snadno. Když jsme zajeli za poslední výběžek a viděli mys, vítr zeslábnul, a tak jsme mohli již v klidu dojet dolů na značku označující nejjihozápadnější bod afrického kontinentu. Měl jsem téměř stejný pocit jako po bungee jumpingu a ještě několik hodin poté jsem se křenil jako idiot. Poté jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky nahoru na kopec, kde jsme si dali oběd s nádherným výhledem na zátoku. Po obědě jsem sjeli dolů do města, kde jsme se ubytovali, navečeřeli a vydali se do noci oslavit náš úspěch. Ačkoli mi ještě dnes ráno drnčí v hlavě, můžu vám říct, že něco impozantního v mém životě právě skončilo a bude mi ještě pár dní trvat, než si uvědomím, že si už nemusím ráno sbalit svých pět švestek a znovu šlápnout do pedálů. Už se těším zpátky domů, kde si budu užívat anglického léta. Chtěl bych poděkovat všem, kdo věnovali nějakou tu částku na dobrou věc, a všem, kdo mi posílali vzkazy a podporovali mě v nejtemnějších momentech, což mi dodalo sílu, že v tom nejsem sám a nakonec jsem svou cestu dokončil. Nevím, co bude příště, a jestli vůbec nějaké bláznivé dobrodružství příště bude, ale pokud ano, buďte si jisti, že o něm uslyšíte. Adam Wolley
www.wheresadam.net www.justgiving.com/adamwolley
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT