Úvod » Zprávy » Bleskovky » Jiří Ježek – Nad dopisy fandů
Bleskovky

Jiří Ježek – Nad dopisy fandů

Po mnohých dotazech, zda bude následovat pokračování knihy Frajer, se náš úspěšný paralympionik Jiří Ježek rozhodl přiblížit svým fanouškům poněkud jinou formou. Tou by měl být projekt Rok s Jiřím Ježkem, který bude seriálovou formou vycházet měsíčně a v němž bude Jirka popisovat svoje závodní úspěchy i neúspěchy, pocity a vlastně vše, co se mu v současné době honí hlavou.

Spoluautory tohoto pokračování Jirkovy autobiografie ale můžete být i vy. Naplánováno je totiž i odpovídání na otázky čtenářů. Neváhejte tedy a ptejte se Jirky na to, co vás na jeho profesním a soukromém životě zajímá. Své dotazy můžete posílat na adresu pinkava (zavináč) vpress.cz.

První díl tohoto seriálu je právě před vámi.

Eda Pinkava
Foto: archiv Jiřího Ježka

Rok s Jiřím Ježkem, 1. díl
Autobiografie cyklisty Jiřího Ježka „Frajer”, byla rychle vyprodána, během pár měsíců zmizela z pultů knihkupectví. Jirka se přes řadu žádostí rozhodl, že dotisk Frajera se zatím neplánuje. I toto rozhodnutí množí řadu otázek na jediné téma: zda se jeho kniha někdy dočká dotisku, případně pokračování v podobě Frajera 2.
Redakce webu ČATHS ve spolupráci s redakcí magazínu Velo vám přináší jakési volné pokračování knihy Frajer, kdy v ročním seriálu rozhovorů společně prožijeme rok s Jiřím Ježkem.

Jak vypadaly letošní Vánoce Jirky Ježka v Austrálii?
„Musím přiznat, že se mi letos do Austrálie moc nechtělo, loňská sezona byla dlouhá a náročná. Končil jsem až v polovině listopadu a představě, že budu za necelý měsíc opět závodit, se bránila nejen hlava, ale i celé tělo. Na druhou stranu můj letošní závodní program v Austrálii byl natolik lákavý, že by byla škoda pozvání odmítnout. Teď zpětně jsem moc rád, protože tenhle rok „australská mise” stála opravdu za to!”

Kolik hodin denně jsi v Austrálii trénoval a jak takový trénink vypadá, jezdíš sám nebo ve skupině cyklistů?
„Vzhledem k únavě po loňské sezoně, k náročnému závodnímu programu i vzhledem ke skladbě následující sezony jsem letos v Austrálii nijak moc netrénoval. Hned po příletu jsem měl prakticky jen dva dny na rozkoukání a už mě čekal jedenáctidenní závodní blok. Jedenáct dní závodů v kuse! A každý den jinde, dlouhé přesuny, přelety. Po skončení závodů jsme měli ještě týden do odletu, který jsem pojal poprvé trochu volněji než předchozí roky. Trénoval jsem jen dvě až pět hodin denně, většinou brzy ráno, a zbytek dne jsem se věnoval Soně. Měli jsme krásnou týdenní minidovolenou. Trochu jsme cestovali, trochu odpočívali… Takže kolo jsem úplně nezanedbával, ale bylo to jen podle aktuální chuti. O mě je známo, že nejraději trénuji sám nebo jen se svým trenérem. Ale v Austrálii mám spoustu přátel – cyklistů, které pak celý rok nevidím -, takže většinou jezdím se skupinou. Takové tréninky se stejně jako na celém světě nakonec „zvrhnou v závod”, takže jsou to vyjížďky docela kvalitní. Na Gold Coast, kde jsem v Austrálii nejčastěji, je spousta cyklistů, vypadá to jako na jaře na Mallorce. Již od 5:00 hod vyrážejí po půl hodině různě početné skupiny, v nichž jsou jak hobby cyklisté, amatérští závodníci až po jezdce Pro Tour týmů.”

Absolvoval jsi velmi úspěšně sérii kritérií a dráhových závodů s profesionály. Který závod byl z tvého pohledu nejlepší, kdo z osobností světové cyklistiky se závodů účastnil kromě tebe a jaký máš z celého seriálu pocit v porovnání s roky minulými?
„Letos jsem startoval ve dvou sériích. Nejprve to bylo šest dní dráhových závodů na Tasmánii – Tasmanian Cycling Carnivals, kam jsem se vrátil po dvouleté pauze. Jezdil jsem po boku mistrů světa, vítězů Světových pohárů a dalších vynikajících dráhařů z Austrálie, Nového Zélandu, USA a Asie. Z Evropy jsem tam byl letos jediný já – navíc ještě s jednou nohou, takže starý kontinent moc dobré zastoupení neměl :-). Ale aktivním závoděním jsem si získal diváky a organizátoři byli s mým výkonem velice spokojeni. Dokonce jsem vyhrál dva menší závody a v těch nejdůležitějších jsem se téměř pravidelně dostával až do finále, což nikdo nečekal. V opravdu silné konkurenci profesionálů byla radost závodit a já si skvělou atmosféru s chutí užil. Každý den přišlo kolem šesti tisíc diváků a při vloženém městském kritériu v Launcestonu jich po trati bylo přes deset tisíc! Diváci byli fantastičtí, po dvou letech mé absence na této sérii na mě nezapomněli a já si připadal, že závodím v domácím prostředí.
Hned poté jsem se přesunul do Melbourne, kde druhý den startovala další série závodů, tentokrát čistě silničních kritérií – Jayco Bay Classic. Tento seriál je v Austrálii nesmírně prestižní a startují zde nejlepší domácí profesionálové – vítězové etap na Tour de France, jezdci týmů Pro Tour, mistři světa. Bylo to… prostě superrychlé! Zažil jsem toho na kole už hodně, závodil jsem na prestižních kritériích po Tour de France, ale tohle byly jedny z nejrychlejších závodů. Scénář byl každý den stejný – hned po startu jsem se propadl na poslední místo a tam jsem se snažil udržet pelotonu až do cíle. Neustále jsem musel „přeskakovat” závodníky, kteří nevydrželi tempo a odpadali, a bylo jich každý závod opravdu hodně. Musel jsem ze sebe vymačkat úplně všechno, abych se udržel v závodě a opět mi v tom úžasně pomáhali diváci. Když jsem každý den v cíli viděl obličeje těch největších hvězd, bylo mi jasné, že to bylo těžké pro všechny…
Stejně jako na Tasmánii mne v televizi i v novinách každý den chválili nejen za (pro ně) těžko uvěřitelný sportovní výkon, ale hlavně za skvělou inspiraci a pozitivní příklad. Měl jsem z toho radost, protože právě motivace a inspirace lidem je důvod mého závodění.”

Cyklistika je v Austrálii jedním z nejpopulárnějších sportů. Jak místní obyvatelé vnímají Jiřího Ježka, jako úřadujícího mistra světa? Je možné tuto zahraniční popularitu nějak srovnat s tvou popularitou v ČR?
„Tohle já moc nesleduji a vlastně ani nevnímám. Snažím se bavit diváky a předvést svoje maximum. Ostatně i proto mě organizátoři na závody zvou. Samozřejmě že je pak milé, když vidím, že to diváci ocení.”

Bohužel UCI nepovolila absolvovat pokus o světový rekord v hodinovce v hale v Motole. Pro pokus musíte zvolit UCI předepsanou halu a již „prosákla“ na svět informace, že oficiální pokus o světový rekord v hodinovce by mohl být absolvován na podzim, v rámci Světového poháru dráhařů v Manchesteru. Co tomu říkáš?
„Já nevím, byl jsem z toho trochu zklamaný, protože příprava nebyla zrovna jednoduchá. Teď si nedovedu představit, že znovu najdu motivaci to celé ještě jednou podstoupit. Momentálně mě to vůbec neláká. Místo pokusu o rekord se 5. února v motolské hale alespoň zúčastním exhibičních závodů našich nejlepších dráhařů. A pak už mám před sebou celou silniční sezonu, to je momentálně moje největší priorita. Už se těším na první závody!”

Děkujeme za rozhovor.

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře