Úvod » Články k časopisu » JÁ UŽ TĚ NEMÁM RÁD?!

JÁ UŽ TĚ NEMÁM RÁD?!

Rok za rokem je to stejné. S koncem léta pravidelně zintenzivním hlídání předpovědi počasí, přesněji okamžiku, kdy definitivně přijde nevyhnutelné. Konečný zlom. A když zjistím, že už je to tady, sednu si večer na zahradě v kraťasech a tričku, někdy se sklenkou, jindy bez ní, vždy sám, a vydržím do tmy. Ne jen do jejího příchodu, ale hluboko do noci. Poslední teplý den roku (rozuměj s teplotami okolo třiceti stupňů) odchází a já ho symbolicky vyprovázím, dokud mi není zima.
„Pojď už domů nebo se obleč, nachladneš."
„I ne, miláčku, dnes ještě ne, to až zítra."
„Aha, zas ten tvůj poslední teplý den… Neboj, uteče to rychle, jaro tu bude hned."
„Přijdu za chvíli."
Je pravda, že mi teplé dny zas budou chybět, mám léto a horko rád; pamatuju třeba, jak jsem záměrně vyrážel na tréninky na silnici přes poledne, kdy vedrem tekl asfalt (doslova). Ale v tomhle mém loučení není smutek ani rekapitulující ohlížení a sčítání kilometrů. Prostě jen vyprovázím léto s tím, že zítřek se bude lišit pouze tím, že už se přiobleču – a dalších pár měsíců to nebude jiné. A trochu uberu z ježdění. Příroda i já za sebou máme období intenzivního soužití a oba potřebujeme trochu zvolnit.
Tedy většinou. Letos jsem totiž snad poprvé chtěl léto chytit za ruku a žadonit, ať ještě zůstane. Přiznám se, vědom si závažnosti doznání vzhledem k mé práci. Milý čtenáři, práce v cyklistickém časopisu ze mne nečiní nic víc než člověka. Člověka, který pracuje v cyklistickém časopisu. Ne elitního cyklistu, ne člověka cyklistikou posedlého, cyklistického nenasytu. Přijmi proto, milý čtenáři, prosím bez okamžitého zavržení mé doznání, že tohle léto jsem skoro nevyjel na kole. A když píšu léto, myslím celé léto včetně většiny neuvěřitelných „bonusových" zářijových dnů. Až na pár výjimek čtvrt roku. Pozbyl jsem chuť. Zčistajasna, bezdůvodně.
Co bylo špatně, ptal jsem se zcela střízlivý na noční lavičce sám sebe. Zimní „příprava" jakžtakž, žádné flákání, příjemné jaro, Velo camp, kde mi to jezdilo, až jsem byl sám překvapen. A najednou konec. Kolo mě nelákalo, nechtělo se mi převlékat, šlapat, vyjíždět, sjíždět, ujíždět, dojíždět, zajíždět, předjíždět, ale ani popojíždět.
„Čau, pojedeme o víkendu na kolo?"
„Promiň, už něco mám…"
Neuvědomoval jsem si to, když můj život šel den za dnem. Až nyní, na konci teplých dnů. A trochu mě to štvalo. Jak říká kamarád Václav: „Je to přesně podle hesla: Když můžeš, nechceš, a když chceš, nemůžeš. A pak klasická depka na konci léta."
Někdy vás zdánlivě zcela bez příčiny postihnou podobné věci. Věřím, že nějaký důvod mají, avšak člověk si ho jen ve spěchu všedních dnů a informačního přetlaku v hlavě nedokáže uvědomit, připustit. Tělo si řeklo nebo si řekla mysl. Nebo šlo o hromadnou podvědomou žádost mě samotného vůči mně samotnému. Ale to je jedno. Léto jsem neproflákal, neproležel u televize, prožil plnohodnotně, aktivně, jen u toho holt protentokrát nefigurovalo kolo. Však není všem dnům konec.
Ale stejně tak člověk dostane nečekaný impulz, který ho vrátí zpět. (Anebo třeba vyšle na úplně jinou cestu.) Na veletrhu Eurobike, na němž jsem byl poosmnácté, pokud dobře počítám, jsem pocítil zvláštní cukání. Všechny ty pěkné nové věci úplně vyzývaly k vyjetí, dráždily smysly. Jak materialisticky nechutné a přízemní! Jenže čert to vem, já pocítil znovu chuť. A pak přišel ten poslední teplý den tohoto roku. Bylo to 14. září, kdy jsem se před půlnocí zvedl z lavičky a po tradiční rozlučce s létem se vrátil domů s netradičním sdělením.
„Už jsem doma, léto je pryč. Zítra jedu do práce na kole. Nějak mi to ježdění najednou chybí."
Rudolf Hronza
PS: Taky máte podobná období, nebo je váš vztah ke kolu spíše konstantně nedostatečně naplněný?