Úvod » Články k časopisu » ZNÁMÍ ZE ZÁCHODU

ZNÁMÍ ZE ZÁCHODU

Úvodník znamená prostor na samém začátku časopisu pro slovní výlev jednoho člověka. Posledních několik let zde najdete měsíc co měsíc mé texty. Bývám díky tomu první, na koho až nelidsky vyvalíte oči při prvním listování Velem. Vím to. Ve vašich ohlasech a reakcích na úvodníky totiž bývá často zmiňována trůnní místnost jako ta, kde časopis poprvé v klidu (pravda, relativním) prolistujete a kde přečtete úvodník. Ve složitějších případech i nějaký další útvar.
Soudě podle vašich pozitivních ohlasů, kterých na úvodníky poslední dobou chodí opravdu hodně (snad to není jen proto, že jsou spojeny s vaší úlevou), vás tyto mé „otvíráky" baví. Jsem rád. Jsem rád už jen proto, že odborné poučky mimo jiné praví, že úvodník by měl zaujmout, pobavit, aby čtenář měl chuť do dalšího obsahu. Píšete mailem, případně se stavíte u nás na stánku někde na akci, kde jsme přítomní.
„Že vy jste pan Hronza?"
„Ano, jsem."
„Byl jste mi povědomý. Já vás znám ze záchodu. Trávíme tam spolu příjemné chvilky!"
Tahle scénka s bikerem mého věku mi z paměti nezmizí asi nikdy. Po troše nejistoty, kde jsem to zase přehnal s alkoholem, že si nepamatuju nejspíš nejzásadnější událost svého života, mi tehdy naštěstí bylo vše objasněno.
Jakkoliv fekálně tyhle naše vztahy vyznívají, po pravdě je mi úplně jedno, že spolu trávíme čas na záchodě. Je mi jedno, jestli to je ve vlaku, v posteli či u jídla. Zda vám na úvodník zrovna ukápne džem nebo mne poprskáte bacily. Jsme-li u toho ve dvou nebo ve skupině. Zda jsem věrný anebo jdu z ruky do ruky. Zda mne rolujete nebo s citem vkládáte do pevné přihrádky v tašce. Jsem za všech okolností rád, že ten čas trávíme spolu. Těžko vyjádřit (a nesklouznout k prázdnému děkovacímu klišé), jak moc mě to těší a zavazuje nejen při psaní úvodníků, ale při všem, co se přípravy časopisu a věcí kolem něj týká.
Vaše přízeň mne však nečiní namyšleným. Jsem si totiž jistý, že za ni až tak nemohu. Vím, z čeho naše souznění vychází. Z něčeho, co snižuje mou literární dovednost, a mě to přitom zdaleka netrápí. V mých řádcích nejsou jen má slova popisující mé zážitky, jsou tam i vaše prožitky. Stavy a příběhy, které v drobných obměnách sami zažíváte nebo o nich sníte. A nad kterými se pak jste ochotní sami sobě zasmát či se sobě vysmát, klidně veřejně před kamarády jako já před vámi. Rozumíme si. Když pak doplním, že mým řádkům navrch nechybí ani energie daná tím, že mne baví moje práce a baví mne její objekt, který je blízký a zábavný i vám, naše sounáležitost je tímto vlastně daná. Slovy svůdníka žen vás tedy „mám rozdělané" už jen stavem věci. Jeden by v takové situaci musel být velké kopyto, aby toho nevyužil. Podle vašich reakcí na tuto jednu stranu i na celý časopis to vypadá, že kopyto nejsem ani já, ale ani mí kolegové.
Snahou dosavadního toku řádků není „jájizmus" alias sebechvála. Je to pouhá snaha o jinou formu pokusu o poděkování za vaši přízeň a příslibu vytrvat. Všichni tady žijeme kolem a s kolem jako vy a chceme svou vášeň nadále sdílet s vámi. Velo tímto otevírá svůj devatenáctý ročník. Dvacítka nám pak doslova dýchá na záda. A letos oslavíme dvousté vydání Vela!
Můžete za to i vy. Děkujeme vám!
Rudolf Hronza