Věřili byste, že na světě existuje dospělec, který má dětskou radost, když zjistí, že mu je přilba docela velká, že by snad dokonce mohl mít i menší velikost? Já takový jsem. Mám totiž velkou hlavu, a to tak, že velmi. Přesto si nepřijdu nijak postižený – ono to navíc není nijak vidět, když se tedy zrovna nesnažím dostat na ten můj ochlupený gymball někde v prodejně slušivou čepici.
„Větší nemáte?"
„Bohužel, pane, tahle je tu jediná, jen abychom měli, kdyby náhodou přišel nějaký exot… jejda, promiňte, já to tak nemyslela…"
Jako majitel velké hlavy jsem ale asi před měsícem zjihl – poprvé v životě jsem při zkoušení přilby znejistěl, zda bych nemohl mít menší velikost. Po všech těch útrapách a poníženích je to tu! Zkouška menší velikosti mne vrátila na zem, tak žhavé to nebude, ovšem pocit průkopnictví mi ten neúspěch nevzal.
Tehdy v raně devadesátých letech minulého století, kdy na závodech začaly být povinné plné helmy (ano, i já ještě začínal v kožené páskové helmě, byť na vás zjevem i duší jistě působím jako mladý hoch, děkuji), jsme s otcem po neúspěšném tažení cyklistickými obchody vyrazili do 50 kilometrů vzdáleného města přímo k výrobci přileb. Začínajícímu. Přivítal nás v panelákovém bytě ve slipech a dřevácích, čímž podtrhl nelehké začátky podnikatelské, usadil do křesla v obýváku, samou horlivostí byznysmena očekávajícího obchod ani nenabídl kávu a už táhl dva obří pytle plné přileb.
„To by bylo, abych nenašel nějakou větší," culil se po prvních neúspěšných pokusech osadit mou mozkovou ubikaci bílou, čistě polystyrenovou slupkou, která měla posléze být osazena textilním návlekem dle výběru z několika disko-vzorů (In-mold tehdy ještě byl sci-fi ). Takhle první helmy vypadaly, nesmějte se!
„Stoprocentně tu je, nastavovali jsme mašinu i na sloní rozměry," huhlal ponořen do půlky pytle a drze vtipkoval na mou adresu. Však ono ti dojde, pomyslel jsem si.
Když tahal z pytle poslední kus, potil se a bylo mu jasné, že dnes obchod neudělá. „Není mi, nenatáhnu ji," řekl jsem zpocenému a evidentně o svém dalším podnikatelském, ne-li životním působení právě intenzivně smýšlejícímu pánovi.
Našel jsem pak kdesi přilbu, co mi jakžtakž seděla. Zřejmě nějaký zmetek. Dalo se v ní jezdit, hlava začínala bolet až po hodině a půl a to se vzhledem k mému působení v MTB XC dalo vydržet. Má anomálie se mi znovu připomněla o pár let později, kdy výrobci evidentně stále ještě opomíjeli nás na konfekční periferii. Při návštěvě v továrně Catlike ve Španělsku jsme mohli sledovat celý proces výroby přileb. Provázel nás přímo „pan Catlike". Když vypadl na konci procesu hotový kus, chtěl se pochlubit.
„Zkuste ji. Sedí skvěle. Komfortnější nenajdete."
Asi už tušíte, jaké se právě dopustil chyby. Abych jej uchránil zklamání, vypustil jsem tázací formulku, kterou jsem si za ta léta velmi osvojil a uměl jsem ji už pronést naprosto dokonale. Bylo to až umění, řekl bych.
„Máte větší? Největší?"
„Tahle je největší. Většině lidí v tom zmizí celá hlava."
Bohužel nejsem většina. Šešulka byla v helmě, ale říci, že mi seděla, jsem prostě nemohl – na to přilba až příliš připomínala jarmulku. Rozpačitý výraz, pot a zoufalství v očích. „Bude vám, ručím vám za to!"
Vytrhal výstelky, nepomohlo to, jen mě obnažené suché zipy tahaly za vlasy. Pak kamsi odešel a já pojal strach o jeho zdraví – z vedlejší kanceláře se ozývalo hekání. Vrátil se po pár minutách zpocený s pomuchlanou přilbou v ruce. Evidentně ji ručně dotvaroval. „Sedí!" zalhal jsem raději.
„Je vaše. Stejně jsem ji zničil…" Živě jsem ho viděl o půlnoci zlomeného na baru mumlat něco o anomálním Čechovi, který zboural vše, co on dosud vybudoval.
Uběhlo dalších několik let a já se dočkal neuvěřitelného – nabídka se rozrostla, postupně jsem našel svou velikost u jedné, dvou, tří a nakonec skoro všech značek. A co víc, doslova před pár dny jsem dokonce poprvé ve svém životě zapochyboval, zda největší nabízená velikost není už příliš velká. Napadlo mne, že na většině začátků je soustředění na masu a až poté přichází ohled na okraje. Věřím, že stejným martyriem si prošli majitelé převelkých či přemalých nohou, jedinci vysocí či malí, tencí nebo tlustí. Nabídka vždy postupně roste a časem se dočkáme všichni. Poslední dobou tak bohužel činí natolik divnými směry, že to ani má obří hlava nebere. Skoro by se mi chtělo říci, že rozumu navzdory – od okrajů. Chytá-li se současná cyklistika periferie, je to znamení, že tápe. Snad brzy přestane.
Přeju vám příjemné léto a zážitků, co se do vašich hlav vejde. V tomto případě nezáleží na velikosti, ale na ochotě plnit. Plňte, co můžete!
váš velkohlavý Rudolf Hronza