Kdybych ten pád dotáhl do konce, pochlubil bych se vám. Nedotáhl jsem ho, vlastně ani nezačal, a přesto ho zmíním. Noční jízda, dobré světlo (viz test v tomto Velu), z noci den. Nic se nedalo přehlédnout, vše krásně vystupovalo ze tmy. Tedy až na zajíce, který zákeřně dlel v křoví a v nečekaném okamžiku se do mne pustil zboku. Brzda, trhnutí řídítky a… a bylo po situaci. Zajíc přežil a já pokračoval dál, jen lehce rozrušený.
Zbytek událostí jsem si v následujících metrech jen přehrál v hlavě. Na konci smyšleného příběhu byl pád. Ono když už máte zkušenost s přejetým živočichem, fantazie se rozběhne sama, dobře totiž víte, co by vás zhruba čekalo. Kdysi jsem přejel slepici. Intervalový trénink mezi vesnicemi nebyl dobrý nápad, ona i já jsme ve stejné chvíli vygradovali nasazení, jež se nakonec prolnulo v prostoru mezi asfaltem a pláštěm. Zkusil jsem se střetu ještě vyhnout, jenže to už jsem zatáčel na hřbetu toho času rozpláclého domestikovaného ptáka. Díky tomu vím – a mohu vás o tu znalost obohatit -, že kur domácí klouže víc než led, klouže přesně třikrát: plášť se smýká po peří, pernatá kůže po mase, do toho se nohy útěkem stále snaží zachránit tělo přitlačené k zemi, klouže tedy i celek jako takový.
Zbrocen krví jsem se zvedl ze země, srovnal řídítka, nasedl a odjel. Nezdržoval jsem se, nečekal pomoc, představa družstevníka hodlajícího pomstít zhmožděnou drůbež mne hnala pryč.
Střety se zvěří nejsou u cyklistů vůbec ojedinělé. Od většinových bezkontaktních, podobných mému zážitku, kdy doslova oživne křoví nebo příkop a cosi nadpozemsky překvapivě vyrazí z místa, kde ještě před chvílí rozhodně nic nebylo, až po nebezpečné, naštěstí zcela výjimečné přímé zásahy většími splašenými tvory. Zatímco v prvním případě hrozí infarkt a trvalá fobie z jakéhokoli dalšího křoví u cesty, v druhém fyzická újma. Společné pro oba typy pak je, že s odstupem vyprávění o nich pobaví, jako třeba mne kamarád Martin, když jsem mu zmínil téma chystaného úvodníku: „Hele, já nedávno jel po louce, uprostřed byla kančí máma s potomky. Popojel jsem blíž, zastavil a kochal se – rozběhly se, vpředu máma, za ní ta malá rozkošná prasátka. Romantika, no jako prase! Jenže pak mi došlo, že ta svině míří na mne! Měl jsem co dělat, abych ujel…"
A pak jsou tu příběhy střetů těžko uvěřitelných. Jeden takový jsem taky zažil, byť z odstupu. Jelo nás tehdy pohromadě asi dvacet, na silničních kolech. Zboku do našeho balíku vyrazila splašená kočka. A proběhla bez újmy, přičemž ti, co byli nejblíž, tvrdili, že proskočila výpletem! Jeli jsme asi čtyřicítkou… Vážně se to stalo!
Světlo dál uklízelo tmu ze stezky, já už na příhodu se zajícem zapomněl a kochal se nočním dobrodružstvím. Pohltilo mne, a tak jsem si stále přidával, než na mne mrklo oko vypité baterie s jasným sdělením – dnes končíme, kamaráde, mám dost. Cestou domů po asfaltu na poloviční výkon už myšlenky bloumaly jinde.
V jedné vesnici se mi pod kola náhle přimotal kanec, velký, temný, a bohužel významně ovíněný pivem. (Jak je ta čeština krásná!) Znovu jsem byl zaskočen bočním výpadem podobně jako u zajíce. I tentokrát jsem „strhl řízení" a předešel karambolu, i tentokrát se v mé hlavě následně dohrál příběh. Jen jsem musel víc improvizovat, takhle velké zvíře jsem ještě nepřejel, fantazie se neměla čeho chytit.
Chytla se ale jiná úvaha. Před skoro-střetem jsem si pomyslel, jestli už to vážně není moc utrácet nejen za kolo a oblečení na léto i zimu, ale ještě za drahou přední lampu. Když ale mé laické alkoholmetrické čidlo zaznamenalo několik piv proložených tabákem, říkal jsem si, kolik korun asi táhlo z úst opilého mastodonta, který se evidentně taky vracel z pravidelné „vyjížďky" jako já, soudě dle znatelného odéru vodky zřejmě intervalové? Kolik tréninků týdně dává on? Za jak dlouho projde jeho hrdlem takové jedno světlo?
Příštího večera už jsem zase v klidu brázdil noční přírodu s čistou hlavou bez zbytečných úvah o tom, jestli si náhodou nedopřávám až moc. Sakra, zajíc! Kdybych ten pád dotáhl do konce, pochlubil bych se vám…
Rudolf Hronza