Úvod » Články k časopisu » PŘÍKLADY TÁHNOU (tak pozor na ně…)

PŘÍKLADY TÁHNOU (tak pozor na ně…)

Taková pěkná neděle to byla v polovině října a já přesto dal přednost zavřeným prostorám. Dokonce počítačům. Jsou i jiné povinnosti a radosti než jezdit na kole, desetiletý syn měl dlouho slíbený herní veletrh For Games, společně trávený čas hory přenáší.
Na největší „stejdži" tu proti sobě hrál tým bezejmenných a tým celebrit. Pravda, televizi moc nedám, ale celebritám prostě neuniknete, tak jak to, že u těchto se mi to povedlo? „To jsou videobloggeři, tati, z youtubu. Dávají tam vtipná idea a komentují hraní her…" uťalo mládí mé zoufalé přehrabování mozkovými zákoutími. Fakt, že jakýsi celebritní video-blogger měl po celou dobu, kdy se fotil s fanoušky (desetiletými) a hluboce hovořil do mikrofonu před publikem (desetiletým), na hlavě kapuci, přes obličej šátek a na očích brýle, jsem vnímal jako akt nejvyšší sebereflexe – taky bych se styděl… Tričko s herním motivem nám prodával takový třicetiletý lidský krtek, jehož život, jakož i životy většiny lidí tady, probíhá před monitorem. Jeho jako-život, abych to upřesnil. Bylo to tristní setkání s realitou i možnou budoucností současného mládí. Mobily, tablety, počítače… „Tati, ale já takovej nikdy nebudu, dyť víš, že sportuju," přerušilo ten den už podruhé mládí mou zoufalost.
Asi mi uvěříte, že připravovat do tohoto vydání Vela texty pro docela velký prostor věnovaný dětské cyklistice, bylo o tuto veletržní zkušenost radostnější. V souvislosti se závody pro děti a dětskými kluby se často hovoří o tom, jak jsou důležité – čím větší bude podhoubí, tím větší bude šance, že se objeví další Kulhavý, Štybar, Nashová. Že to je velká naděje pro českou cyklistiku. Jenže ono je to přesně naopak. Cyklistika, a rozhodně nejen ta závodní, je vzhledem k uvedenému šance pro děti. Obrovská. Jestli vzájemný vztah vygeneruje další sportovní hvězdu, je naprosto vedlejší.
Jenže málo platné, příklady táhnou, malý kluk se ve špičkovém sportovci snadno zhlédne, chce být Štybarem. Ještě častěji si to možná přejí ambiciózní otcové (a v menším i matky), kteří kdysi měli podobné tužby, ale nenaplnili je. Mládí to teď může napravit, a tak jakmile vycítí trochu talentu, běhají někteří z nich okolo trati a řvou na svého potomka, jako by závodil o vlastní život. Jak moc jejich nevybíravé hulákání a příkré soudy dítě bolí, jasně ukáže budoucí vztah. Že nebude zrovna „hvězdný", je nasnadě.
Začne-li se taková malá hvězda rodit, nejen z uvedeného důvodu by na oči neměly padnout klapky, stejně „nebezpečné" jako ty, které nechtějí vidět, že dítě u počítače tráví příliš času. U talentovaného mládí by nikdo neměl vidět jen blížící se úspěchy. Měl by tu být někdo, kdo nadějnému mladému sportovci už na začátku jasně vysvětlí, jak se věci mají. Kdo jasně řekne: Ano, úspěch je fajn, ale má to tato a tato úskalí. Třeba to, že do hvězdného cíle dojde jeden ze statisíců. Že život není počítačová hra, kde se dá začít znovu.
Když jsem byl na vysoké škole, dostal jsem svou první profesionální smlouvu. Tehdejší reprezentační trenér mi vyřídil individuální studijní plán, já na něj „najel". Pár dnů před nadcházejícím zkouškovým obdobím si to ale vedení školy nečekaně rozmyslelo, trvalo na standardním režimu, na což jsem nemohl zvládnout zareagovat. Zkusil jsem nemožné, pohořel, a namísto druhého pokusu jsem, cítě příkoří, odešel. Nakrásně jsem teď přece ten profesionál! Za tři čtyři roky kamsi zmizela motivace honit se s někým po trati o lepší umístění, přišlo mi to najednou dětinské. Jen závodit se pro mne stalo ztraceným časem. Chtěl jsem plnější život. Skončil jsem. Jenže současně už tu byla rodina a já do školy zpět nenaskočil. Cítím to doteď jako svůj životní dluh. Snad jednou. Tehdy na začátku mě okolí v důležitém životním kroku podpořilo, ale nesvádím to na něj – byl jsem již v „uvědomělém" věku a ani já neřešil, co bude, když…
Ne každý ze sportu odejde sám, někomu to prostě jen nevyjde, jiného zastaví zranění. Do života jsou pak tací bez ohledu na příčiny hozeni nazí v pokročilém věku. Ne každý se s tím vyrovná, a to má před sebou ještě tři čtvrtiny života. Tuto danost by měla znát mládež na prahu své kariéry a měl i by si ji uvědomovat i rodiče. Příklady táhnou, ale tohle vábení je dobré tisíckrát zvážit.
Rudolf Hronza