Úvod » Články k časopisu » PIŠTE A VYPRÁVĚJTE, ŠTVETE MĚ

PIŠTE A VYPRÁVĚJTE, ŠTVETE MĚ

Dlouho jsem se bránil facebooku, na barikádě stál na straně odpůrců, kteří tuhle sociální síť vnímali negativně a v jejích uživatelích spatřovali přes desítky a stovky elektronických přátel spíš asociální základy a mnohdy i podivnou potřebu sebeprezentace. Mám rád písničku Tří sester U staré elektronické pošty. „V hospodě U Staré elektronické pošty… s kamarády z adresáře dá se pěkně hučet… za oknem chudák stojí, co zapomněl heslo…"
Jednoho dne jsem se ale rozhodl přestat stát za oknem. Bude to čistě pracovní, řekl jsem si. Všechny týmy, jezdci a výrobci mají svůj profil, budu u zdroje, k tomu profil našeho časopisu. Záhy jsem zjistil, že i mně přibyli přátelé, že se najednou o všech dozvídám spoustu věcí. Dokonce bych řekl, že po letech zase vím, jak žijí a že vůbec žijí. Stal jsem se uživatelem facebooku, a dokonce našel něco, co mě na té divné síti baví.
Pravda, kdykoliv jdu na zeď, abych se k tomu dostal, musím se nejprve probrat balastem, sdíleno je vše a všemi, rovněž tak komentováno. Musím se prokousat tisíci stehny svatomartinských kachen, protože je zrovna Martina, propít hektolitry piva, protože je zrovna pátek, příležitost veselých hospodských setkání po celotýdenní šichtě, protrpět kilometry kolon, protože se v neděli všichni naráz vrací domů, a provzlykat stesky na to, že zas přišlo pondělí a nezbývá než přiložit ruku k práci. Občas mě někdo takzvaně šťouchne, upozorní na to, že jsem neaktivní, za což bych ho nejraději praštil přes prst, ale chybí mi k tomu nástroj. (Stejně tak zásadně postrádám unlike či hate, ale co nadělám…)
Ale pak se konečně dostanu k tomu, co mne těší a štve současně. K zážitkům, které mají sílu motivovat.
Zjistím třeba, že v sobotu, kdy jsem kolo vzdal kvůli dešti, jen kousek od mého domu nepršelo a kluci si užili parádní jízdu. V neděli sice prší znovu, ale já tahám kolo ze stodoly. Když vidím další z řady fotek z večerního běhu, konečně sahám do skříně pro boty, jež jsem měl zálusk obout (a samozřejmě následně použít) už tři týdny. Jarda přidává fotku z cyklokrosového závodu. I na ten si myslím už dlouho, sakra! Pátý ročník akce mého kamaráda se opět náramně povedl, a já konečně sednu k počítači a natrasuji ten můj, který mám v hlavě od doby, co jsem se přestěhoval. Tehdy na jihu jsme s kamarádem pořádali maraton a mně to chybí. Jen se ne a ne rozhoupat.
Třeba právě v nadcházejícím období je tahle motivace důležitá, protože znáte to – v létě umí vyjet každý. A je to motivace o to přínosnější, že vychází od lidí, jako jsem já, od těch, co žijí běžný život, ne od závodníků, co jsou při vší úctě mimo realitu.
Podobných „odkládacích situací" nebo případů, kdy jsem zbytečně vyměkl, je mnohem víc. A skoro všechny někdo na facebooku neodložil, nevzdal, nevyměkl. A zdokumentoval. Mně naschvál. Štve mě to, přesněji ne ti, co nebyli jako já, ale já se štvu. A naštvu se tolik, že jdu a udělám si ten naschvál – konečně něco dotáhnu. Je to virální marketing, který funguje. Jeden nadšený člověk strhne další, aniž si to oni vlastně uvědomují.
Jasně, člověk k tomu nepotřebuje facebook. Můžu se v první řadě třeba probrat sám sebou, stačí potkávat lidi, povídat si a umět naslouchat. Jenže sociální sítě vás umějí přimět tak nějak intenzivněji, v jednu chvíli tu potkáte tolik lidí, kolik jen zvládnete.
Inu, vzal jsem ten facebook na milost, i když jen částečně. Podvědomě pořád cítím odpor a ve své přítomnosti cítím příchuť rebelství. To je nesmysl, samozřejmě, je to úsměvné sebeobelhávání, stejné, jako provozuje kamarád, který „facebook nikdy mít nebude", ale pořád brousí volně přístupné profily a je dokonce naštvaný, když má někdo svůj profil zablokovaný jen pro uživatele služby. Těším se, až se zítra zase juknu na zeď, kdo mě zase naštval. A vás, kteří jste též v téhle sociální pasti, prosím: foťte, pište, sdílejte, chlubte se. Štvěte mě. Pomáháte mi.
Rudolf Hronza