Úvod » Články k časopisu » Druhý je první, co prohrál

Druhý je první, co prohrál

Stál jsem daleko za cílem při cyklokrosovém mistrovství světa v Táboře a snažil jsem se nasávat emoce závodníků, první reakce, slova, známky únavy. A byl jsem zaskočen. Vítěz překypující štěstím byl vždy odvlečen za pódium a nám zbyli poražení a nešťastní. Už druhý v pořadí je vlastně první, kdo prohrál, a je jedno, jestli se tak stalo o šířku galusky, jako tomu téměř bylo v juniorech, nebo jej porazil starší bratr (U23), případně už má na kontě čtyři tituly světového šampióna, a tak jej to stříbro zas tak moc „netankuje" (ženy). Být poražen je nejnevděčnější úděl druhých a čtvrtých v cíli.

Nejnešťastnější byli junioři a skoro všichni domácí závodníci. Chtěli víc nebo aspoň chtěli dát najevo, že „kdyby", tak by to bylo lepší, že za „normálních" okolností mají na víc. Stranou pak zůstává otázka, zda na víc opravdu měli. Štěstí pro pár jednotlivců je vyváženo smutkem mnoha desítek jiných, kteří možná nemají ten sport o nic méně rádi a pro úspěch někdy udělali totéž co vítěz, jen jim zkrátka není dáno. A tak mi v davech těch poražených a nešťastných lidí dělali radost Američané, kteří hned vyprávěli a usmívali se. Je vidět, že závodění pro ně není pupkem světa a že si jej umějí užívat. Roztomilý byl zájem japonského televizního štábu o usměvavé japonské cyklokrosaře a svými výkony možná byli sami příjemně překvapeni mongolští závodníci. Rozumět jim nebylo, ale spokojeností jen zářili, kam se na ně hrabe Kacpar Szczepaniak a jemu podobní.

Profesionální sport je neúprosný, nadarmo se nepřirovnává k boji. Je to stejné. Je to boj. Jeden vyhraje, druhý musí padnout. Hodně jich „padne", vlastně většina. A ti, co dnes vyhráli, padnou příště a budou padat v dalších a dalších bojích. Všimněme si jen Petra Dlaska, před devíti roky velebeného za stříbro z Tábora, dnes zapomenutého někde ve třetí desítce. Bude takhle bez povšimnutí jednou na trati kroužit Štybar? Možné to je. Co je pomíjivějšího než světská sláva a co je staršího než včerejší noviny a výsledky včerejších závodů?

Většina lidí ale sportuje pro radost, nikoliv pro vítězství, jezdí hobby maratony, kondičně běhají. Tam se poměr spokojených a nespokojených obrací. Cyklisté, kteří vyjíždějí do přírody jen tak, za poznáním, na výlety, za dobrodružstvím nebo pro zdraví a kondici, porážky neznají. Nemají důvod slézat z kola nespokojení a naštvaní. Cyklistika má mnoho podob a radost a štěstí ještě víc, je to nekonečné hledání a nekonečné úsilí. Jízda na kole štěstí přináší zcela spolehlivě, vyjma té nejvyšší profesionální úrovně. Také proto Velo není a nikdy nebude psát jen o závodní scéně.