Jedeme s bandou bikerů zimní krajinou, bavíme se o všem možném, když se hovor stočí k hodnocení naší bídné fyzické kondice. Jeden viní rodinné povinnosti, druhý zdraví, třetí práci mimo domov, díky níž se na kolo se dostane jenom o víkendu. Někde prý také četl, že aby to „mělo cenu", musí se jezdit alespoň třikrát týdně. Jeho rezignovaný tón na prahu nové sezony mě upřímně rozlítil – proklel jsem všechny apoštoly tréninkových seriálů, kteří v dobré víře uvádějí stovky čtenářů do stavu trvalé deprese, a snažil se shromáždit argumenty pro liberálnější pojetí.
Oporu jsem nalezl poměrně snadno na webech organizací rozpracovávajících obecná doporučení pro pohybovou aktivitu (public health recommendations), které jsou velmi populární například v USA. Jejich závěry můžeme považovat za protipól tréninkového plánu. Z výsledků studií vyplývá, že významné zdravotní benefity (omezení výskytu civilizačních a chronických chorob) přináší už 150 minut mírné fyzické aktivity týdně. Stačí třikrát denně deset minut svižné chůze a riziko, že skončíte na vozíku s povadlým koutkem úst, se výrazně snižuje. My cyklisté potřebujeme času ještě méně – pokud se hýbeme vyšší intenzitou, stačí nám v součtu 75 minut. Týdně.
Že zde pleteme hrušky s jablky, tedy závodníky s nezávodníky? Možná ano, ale nemohu se ubránit dojmu, že i hobby závodníci se na své počínání dívají zkresleně. Pamatuji časy, kdy se trénink vědecky neřešil – zkoušelo se všechno možné. Jeden soupeř jezdil mnohahodinové tréninky a odpíral si při tom jakékoli jídlo, druhý vyrazil na hodinu a vrátil se s průměrem přes 40 km/h. Oba svému systému věřili a patřili v amatérském balíku k nejlepším. Bez ionťáků, bez sporttesterů, bez hlubších znalostí fyziologie i metod tréninku – pouze s vědomím svých vrozených předností a schopností naslouchat požadavkům organizmu. Když teď zavítám mezi „závoďáky", řeší se jiné starosti – který z wattmetrů je nejspolehlivější, který z online trenérů píše nejlepší plány, která dieta nejúčinnější. Jasně, pokrok nezastavíš a chybám je dobré se vyvarovat, jenže se mi někdy zdá, že se věci se hýbou špatným směrem – od radosti z pohybu a objevování vlastní cesty k vědní disciplíně. Podobně se můžeme dívat i na vývoj v cyklistické technice.
Den se začíná prodlužovat a mnoho z nás bude opět řešit starou otázku: pár desítek minut do soumraku – vyjet, nebo si radši trochu odpočinout? Vyrazme! Není problém nalézt deset důvodů, proč se na tu chvilku nevyplatí oblékat, ale těch na opačné straně je nejméně dvojnásobek. Jako cyklisté máme obrovskou výhodu – ke spokojenosti nám stačí hodinka času, kolo a kousek lesa nebo zapomenuté silničky. Ti, kdož pendlují jen mezi zaměstnáním, bytem a nákupními centry, nám to mohou závidět. V dnešní ekonomicky nejisté době to platí dvojnásob.