Úvod » Články k časopisu » Další sezona splněných přání

Další sezona splněných přání

Když Galileo Galilei prohlásil památný výrok „Přece se točí", věřil, že středobodem vesmíru je kulaté Slunce a vše se okolo něj otáčí. Má nedávná návštěva severní Francie mne však přesvědčila, že i v současnosti se v tomto regionu (a nejen v něm) vše točí okolo úplně jiného geometrického tělesa, a sice žulové kostky. Ti z vás, kdo jste četli druhé číslo sesterského časopisu Vela, silničního magazínu 53×11, už asi tušíte. Ano, mluvím o Paříž-Roubaix, jedné z nejznámějších klasik na starém kontinentu, které jsem mohl v rámci reportáže být účasten – samozřejmě v roli diváka. Tenhle výlet ve mně ale zanechal tak hluboký dojem, že ani více než po měsíci mé nadšení neopadává.

Fanoušci tímto závodem žili již několik dní předem, byli ochotni bivakovat na úsecích, kudy se závodníci proženou čtyřicetikilometrovou rychlostí. Show pro ně skončí za několik minut, ale přesto tam jsou. Obětují část dovolené pro tento okamžik jen proto, aby byli alespoň na chvíli jeho součástí. Byl jsem moc rád, že i mě se poštěstilo stát se na chvíli jedním z nich, posadit se do stylové hospůdky v l´Arbre, kde výzdobu tvoří karikatury historických vítězů tohoto závodu, při troše fantazie si připít s Duclosem-Lassallem, Čmilem, Mercxem a dalšími ze skupiny „vyvolených". Okolo mne finišovaly přípravy, barman ladil nastavení projektoru na plátno, bylo vidět, že zde bude pozítří pořádný fanouškovský kotel. Vlajky se lvem plápolající na všudypřítomných karavanech dávaly najevo, co se bude dít, pokud se ukáže na čele belgický závodník.

Nejen vlastní závod si drží neměnnou tvář, stejně je tomu u sprch. Vstoupíte do této místnosti, jakési síně nářků, a ocitnete se na odvrácené straně měsíce. Strohé kamenné kóje s pryčnou, žádný komfort, jediná trubka s několika nástavci, ze kterých teče jen studená voda. Brrr, při představě ledové sprchy po sedmihodinové dřině v marastu naskakuje husí kůže. Ale i to sem patří. Jako bych slyšel komentáře, sténání i nadávání závodníků. Co se jim asi honilo hlavou, když zde seděli a přemítali o právě dokončeném závodě. Rychle zpět na čerstvý vzduch a rozehřát zmrzlé ruce na sluníčko.

Posedlost magickou kostkou však není otázkou pouze dní, klub přátel Roubaix se celoročně snaží pracovat na tváři jednotlivých úseků. Jeho členové stále dokola upravují většinu pasáží, i letos byla přeskládána spousta kilometrů. Stejné to bylo i ve vlastním Roubaix. Několik metrů od nájezdu na velodrom se nachází řídicí centrum fan klubu. Stačí projít skleněnými dveřmi a jste v jiném světě. Na stěnách zažloutlé fotografie z dřevních a současně i dřevěných dob cyklistiky. To dřevo platí doslova, když vidíte v jednom z oken vystavenou centrovací vidlici a v ní přední kolo neidentifikovatelného rozměru se širokým dřevěným ráfkem. I ono tvoří část historie.

Dlouhý den končí, já sedím se zavřenýma očima v křesle a nechce se mi je otevírat. Zážitky se stále dokola přehrávají a já si znovu připomněl důvod, proč všichni ti lidé pravidelně míří za pěti minutami zážitků, a pochopil, jak se z malých kostiček skládá velký fenomén. Trochu těm lidem závidím nadšení a pospolitost při udržování tradice. Nakazili i mne. Ještě ve chvíli, kdy jsem byl coby divák jedním z davu, jsem si řekl, že se sem chci určitě vrátit. Že to budu dělat téměř den co den ve fantazii, jsem opravdu nečekal.
Je tu ale ještě jedna související věc. Jako člověk, který má blízko jak k závodnímu divadlu předváděnému profesionálními jezdci, tak k pohodovému měření sil při maratonech, totiž nemohu skrývat nadšení ani z toho, že podobných impulzů ke snění je mnoho i doma: vždyť takový Král Šumavy, Šela, Malevil či Sudety a další, to jsou akce s výtečnou atmosférou a duší, které nemohou nechat v klidu žádného příznivce cyklistiky. Další sezona splněných snů se rozbíhá!