Úvod » Články k časopisu » Hříčkou osudu

Hříčkou osudu

Hříčkou osudu

Je to taková naše redaktorská profesionální deformace – při každém setkání s přáteli-cyklisty se pídíme po tom, co se jim ve Velu líbilo, co by naopak dokázali oželet a jaká témata postrádají. Když jsem se na podzim potkal s jedním dobrým kamarádem, říkejme mu třeba Marek, skončili jsme u stejného tématu. A tenhle fanoušek kola, dobrého piva a tvrdé muziky mi vyprávěl zajímavý příběh, který by prý neměl upadnout v zapomnění.

Marek jezdí o víkendech pravidelně bikovat na chatu do severních Čech a nejinak tomu bylo i jednu říjnovou sobotu – vezl jen trochu víc věcí. Kolo tedy rozložil, po částech pečlivě naskládal do zavazadlového prostoru svého vyžilého Seatu a s myšlenkou na skvělé bikové zážitky vyrazil směrem do Lužických hor. Už když vykládal tašky a další rozličné předměty, pojal nejistotu, zda se z hlouby auta vynoří také zadní kolo. Nevynořilo. Zůstalo opřené o zeď na dvorku v Praze na Pankráci. Ale vzdát se kvůli tomu bikingu? Marek řekl rozhodné ne a rozjel s pomocí několika známých složitou logistickou akci. Jeden kamarád mu kolo vyzvedl (kupodivu ještě stálo na místě) a další mu jej na chatu přivezl, protože měl okolo poledne cestu do nedalekého města. Jenže když vás na chatě navštíví kamarád, shodou okolností také příznivec kola, dobrého piva a tvrdé muziky, většinou se to neobejde bez krátké návštěvy místní restaurace. A tak se stalo, že se myšlenky na sobotní vyjížďku rozplynuly jako pára nad hrncem. Kamarád, který měl cestu do vedlejšího města, už zkrátka neodjel. Když se druhý den před polednem probrali, neměl Marek na sport pomyšlení už vůbec. Sotva vypil hrnek kafe. Odpoledne opět rozložil své erbéčko do auta, tentokrát už i ze zadním kolem, a vyrazil zpátky k domovu. Přes veškerou snahu si musel na sportovní zážitek počkat až do příštího víkendu.
Možná se ptáte, jak tento příběh hodný antické tragedie, souvisí s cyklistikou jako takovou. Jenže takovéhle případy nejsou ojedinělé a ten pocit zmaru známe asi všichni. Minulý týden jsem se z vyjížďky po pár minutách vracel kvůli defektu, tento kvůli dešti, a už několikrát jsem letos z rozličných důvodů nevyjel, i když jsem to měl v plánu. Když se mi to stane častěji, propadám fatalistickým náladám a mám chuť rozebrat kolo do tříděného odpadu. Ale naštěstí jsem to ještě nikdy neudělal – hořkost do druhého dne obvykle vyprchá a zůstane jen naděje, že příště to snad vyjde. Lidská vůle je proti fyzikálním silám příliš nepatrná, zvláště, když jde o „pouhý" koníček, a cyklistika se tak někdy stává obětí různých ústrků. A nám nezbývá, než mlčky přikyvovat a radovat se, když budou osudem páchaná příkoří alespoň tak veselá, aby později stála za zmínku při hospodském veselí.
Karel Kuchler