Neutuchající tok času a vývoj věcí okolo, stejně tak i lidí, je proces, který nelze zastavit. Jak by řekl Jára Cimrman: „Můžeme se tomu bránit, můžeme proti tomu protestovat, můžeme před tím zavírat oči, ale to je asi tak vše, co proti tomu můžeme udělat.“ Události zkrátka plynou jako voda a nic nelze v plném rozsahu vrátit zpět. Proč ale tento fakt, který si téměř všichni zdravě uvažující jedinci uvědomují, připomínám? Stává se mi totiž občas, že si zastesknu po starých časech a vzpomínám, jaké to tenkrát bylo výtečné bikování.
Už ani pořádně nevím jak, ale připletl jsem se do partičky cyklistů sdružených kolem jednoho cyklistického chatu. S těmito fajn lidmi jsem zpočátku trávil pravidelně téměř všechny víkendy v sedle horského kola při toulání se v lesích blízko i dále od Prahy. Díky nim jsem prakticky přestal jezdit na bikrosovou dráhu a plně propadl původní myšlence MTB, tedy volnému pohybu v přírodě a objevování nových lokalit a cest. Výborné byly také pravidelné čtvrteční vyjížďky večer po práci. Kolikrát totiž přijelo i více jak deset lidí, což se mnohdy nepodařilo ani o víkendu. Nikomu také nevadilo, že se jezdí stále jedna trasa, jelikož noční návrat do města je přece jen jednodušší po notoricky známé cestě než v neprobádaném terénu. Jak šel ale čas, tak se uvnitř původně kompaktní party začaly vytvářet menší skupinky a postupně se také začala objevovat mezi některými jednotlivci i vzájemná nevraživost, postupně přerůstající únosnou mez. Osobnosti dozrávaly a vydávaly se každá trochu jiným směrem. Není proto divu, že se parta postupně téměř zcela rozpadla.
Pro mě osobně tak začala stále častěji vyvstávat otázka: „S kým jet o víkendu na vyjížďku?“ V podstatě mi nevadí jezdit sám. Naopak někdy tuto možnost i záměrně vyhledávám, jelikož pak jedu svým vlastním tempem, nemusím na nikoho čekat, ani nikoho dojíždět. Můžu také hledat nové cesty bez obavy, že mi někdo vyčte, kam jsem ho zase zatáhl – to když původně dobře myšlený pokus náhodou nevyjde. Na druhou stranu se ale člověk samoty snadno přejí a potřebuje společnost. Kde ji ale hledat? V mém nejbližším okolí jsou dvě značně odlišné partičky, do nichž se mohu začlenit, problém ale je, že jejich představa trávení času v sedle biku se značně liší nejen mezi sebou, ale do určité míry i od mého pohledu na věc. Jedna skupinka představuje zaryté příznivce náročných terénů, pro něž je z mého pohledu nejdůležitější, kdo vyjede/nevyjede, sjede/nesjede sice technicky náročný, ale notoricky známý úsek. Cílem jejich standardních výletů pak je obvykle jedna ze dvou hospod, kde nad pivem rozebírají, kdo co předvedl na které sekci. Ne, že by mi tento způsob bikování byl zcela cizí, ale nemusím ho aplikovat až na výjimky téměř každý víkend. Druhý extrém představuje poměrně závodně zaměřená partička, která se také často vydává na jednu prověřenou trasu. Jejich motivem je ale zdolat ji v co nejkratším čase. To lze chápat, pokud člověk skutečně cíleně trénuje na závody, já si ale chci pobyt v terénu maximálně užít a vychutnávat si výhledy stejně jako technické pěšiny. Pokud se ale jen prořítím lesem, splynou veškeré mé vjemy v střídavé sledování měřiče tepu, který ukazuje alarmující hodnoty, a postupně se vytrácející zadní kolo předposledního jezdce ze skupiny.
Výsledný efekt je tedy ten, že pokud chci absolvovat vyjížďku dle svých představ, jedu buď sám, nebo s jedním či dvěma podobně zaměřenými jedinci. Při potřebě být alespoň na chvíli členem větší bandy cyklistů, která je občas nezbytná, volím většinou technické nadšence s tím, že pobyt v občerstvovně omezím na nezbytné minimum a dále již pokračuji sám. Zkrátka být nevyhraněný není vždy praktické.
Užijte si letní bikování podle svých představ!