Úvod » Články k časopisu » Boj bez nepřítele?

Boj bez nepřítele?

Možná, že to přece jen chtělo vzdor. Že si o to situace říkala. S každým dalším odbočením, kde narazíme na tu jizvu krajinou, ozývá se vnitřní hlas. Třeba je to špatné svědomí. A ještě spíše než jizva v krajině sedí přirovnání s rozšklebenou kůží. Jako po plachtění přes řídítka mezi špičaté kamení.

Přitom začátek byl zcela idylický. Přes noc napadlo dost sněhu na to, aby zima ukázala, že březen jí přece kalendářně ještě patří z velké části. Za tichého chumelení se proplétáme městskými parky, bílo chroupá pod pneumatikami. Sobotní dopoledne je liduprázdné, takže již od posledních paneláků sídliště toneme v samotě přírodní idyly.

Stopy vzorku otlačené ve sněhové nadílce na pěšinách jsou vše, co zůstává důkazem naší přítomnosti. Sedm párů kol se nehlučně točí a duši zalévá blaho. Z hrany lesa žertovnou skalkou padáme do rokle kopírující potok zařezávající se do jejích svahů dole. Zimní pohádka dosahuje maxima.

Najednou za zatáčkou vykoukne čtyřkolka, a za ní druhá. Korytem potoka si to chlápci středního věku razí vpřed. A divili byste se, co všechno takový tančík umí! Je prakticky nemožné jej převrátit, široký rozchod kol mu propůjčuje stabilitu a pohon na všechny čtyři hrubé pneumatiky zase znamená slušný záběr. A tak piloti túrují motory o sto šest a kde projdou kola, jedou. Vyjet strmý břeh potoka? Stačí přece přidat plyn z místa, nač se rozjíždět? A že to nejde a diváci již dvakrát sázeli, že se vozítko překlopí? Ke slovu přijde naviják a pasáž je hravě zdolána!

A tak tam tak stojíme, napůl v němém úžasu, napůl rezignovaně. Minuty běží. Není co dodat, co řešit. Návrh zavolat policii zaplaší mávnutí ruky. Než by hlídka do chráněného území přijela, je po všem. Se vzpomínkou na setkání a nikam nevedoucí dialog s motorkáři o kus dál v této lokalitě před roky vadne jakákoliv naděje na smysluplné řešení situace. Jediným uchlácholením budiž, že země je promrzlá skrz na skrz a že stopy rochnění traktorových pneumatik budou menší, než se zdá. Švih pokračuje.
Snad abychom nezapomněli, znovu a znovu jedeme ve stopách čtyřkolek. A jeden jen žasne, kde všude se jejich pilotům zamanulo zkusit svůj um a schopnosti jejich oře. Zatímco kormidlovat terénní motocykl, pokud jednomu k blahu nepostačuje protáčení pneumatiky a gejzíry zeminy za zadním kolem, chce um, čtyřkolka se zdá být zdatnější i při obdobně podprůměrné pilotáži. Takže to je tedy ten fenomén, jehož kritika se začíná leckde objevovat. Vítej v roce 2006, neznalý bikere.

Nejsilnější pachuť ze setkání s těmito ufony – byli skutečně jakoby z jiné planety -, zanechává bezmocnost. Nemožnost najít odpovídající řešení tváří v tvář zcela jinému pojetí návštěvy lesa, tolik ještě zintenzívněná idylickou kulisou zimy. Tady dominuje ego a jeho potřeby, co je kolem – co na tom? Teď jedu já! Když jsem tenkrát povídal oněm motorkářům za bahnitého předjaří „Chlapi, to nemyslíte vážně?!“, odpovědí mi bylo poukázání, že přece jedu také do lesa na kole. Pohled na hrabající zadní vzorek šíře větší než stehno tehdy spolu s výrazem upřímně míněných slov pohřbil veškeré protiargumenty. Tady není co říct. Zákonnost nebo protizákonnost takového jednání stranou, člověk si uvědomí, že byť je přesvědčen o chybnosti takového počínání, druhého nepřesvědčí. Také se chce pobavit, po svém strávit den, byť dopad jeho činnosti musí být zřejmý i jemu. Takové sobectví umí vyděsit. Nepomůže tu legislativa ani vymáhání jejího dodržování. To je v lidech a není příjemné pomýšlet, jak moc se lišíme.

Po bitvě je každý generál, říkám si. Měli jsme ale přece jen zkusit přivolat policii.