Konec jedné éry

28.2.2017

Když jsem se do stejného rána probudil já, nic zvláštního na mě, kromě každodenní všednosti nečekalo. Jak jsem tak přemýšlel, co asi dělá Mr. Tour de France první den své závodnické penze, napadlo mě: mít tak příležitost jít s Armstrongem na pivo, co bych mu řekl?
…Lanci, bylo to dobrý a bylo toho dost. Já vím, že kdybys chtěl, mohl bys Tour vyhrát ještě klidně třikrát. Ale proč? Podívej, i ty sám nejlíp víš, že pro sport i pro Tour je jen dobře, že příští rok už se pojede bez tebe. Ten závod bude mnohem zajímavější. Jinak smekám, dokázal jsi odejít jako šampion, a to nepředvedl nikdo, Anquetil, Merckx, Hinault ani Indurain. Ohlásit loučení s dostatečným předstihem a pak odejít na vrcholu, neporažen. Tomu říkám sbohem ve velkém stylu. Ale dám ti jednu dobrou radu. Nepohrávej si s myšlenkou nějakého bombastického comebacku, vždyť už jeden, ten nejbáječnější, z jiného světa, máš za sebou. Co bys chtěl víc? Budou tě přemlouvat, slibovat, uplácet. Nike, Oakley, Coca-cola, Discovery, agenti, nohsledové, všichni by na tom mohli vytřískat ohromný kapitál. Armstrong se vrací a rozdá si to na Tour 2007 s obhájcem vítězsví Bassem, to by byly titulky. Nehazarduj se svým jménem, se svým mýtem. Chlapče, tohle je dopsaná kniha.
Řeknu ti na rovinu – stejně to nechápu. Za těch sedm let jsi neměl na Tour jediný vážnější pád, neonemocněl jsi. Tolik štěstí, to snad ani není normální. Ne že bych ti to nepřál, ale je to k nevíře. Jenomže jak se říká: štěstí přeje tomu, kdo se o něj pokouší a není snad nikoho kdo by ti ho po tom, co jsi prožil, nepřál.
Co už stojí úplně mimo logiku, je způsob, jakým jsi se letos připravil na poslední závod kariéry. Kdo by si na tebe v polovině března vsadil, když si po třech dnech vzdal Paříž-Nice? Kdo by věřil, že za čtyři měsíce budeš opět ve vrcholné formě? Vždyť jsi letos do začátku července absolvoval jen 17 závodních dní, tedy míň než trvá celá Tour. Co by na to řekli Eddy, Jacques, Bernard, jak by dopadli s takovou závodní “přípravou”? Ty bys byl ready snad i úplně bez závodů a stačilo by ti trénovat někde doma v Texasu v okolí tvého ranče nebo v kopcích Colorada. To je jedno z tajemnství, s nímž si tě budu vždycky spojovat.
Stejně obdivuju, že jsi s blížícím se lákadlem útěku z toho všeho blázince ještě jdnou přijel do Francie v takové pohodě, maximálně soustředěný a motivovaný. Někomu to možná připadalo jenom jako vykalkulované prohlášení, ale já ti opravdu věřím, že nejvíc tě letos motivovalo přání, aby tě děti viděli v Paříži ve žlutém trikotu. Aby si Luke, Grace a Isabelle pamatovali tatínka cyklistu jako šampiona.
Přiznám se, že bych se vůbec nedivil, kdybys tehdy v dubnu ohlásil neúčast na Tour a zabalil to hned. Obdivuju, že jsi se ještě ty tři měsíce udržel v absolutní koncentraci. Vždyť vidina dovolené a času stráveného s dětmi a Sheryl někde na plážích jižní Francie, víno, dobré jídlo, to přece muselo být lákavé. Ale ty jsi vždycky dokázal všechno podřídit kolu a svému velkému snu.
Vím, že to nerad slyšíš, ale to Giro jsi měl opravdu aspoň jednou zkusit. Je fakt hřích odejít do cyklistického důchodu bez startu na Giru a za třicet let vysvětlovat vnoučatům, proč jsi se růžovýn etapám vyhýbal. Měl jsi to udělat už jenom proto, abys zavřel ústa těm kritikům, kterým sedm titulů na Tour nestačilo. Ja myslím, že třeba takový Ivan Lendl by dodnes nebyl v klidu, kdyby se tolikrát nepokoušel uspět ve Wimbledonu, i když neměl naději ho na trávě vyhrát. Ale šel do toho. Škoda.
Já jsem přesvědčený, že pro cyklistiku i v boji proti té mrše rakovině uděláš ještě pořádný kus práce. Využij svého vlivu, ať už budeš guvernér nebo televizní hvězda, mysli na kolo a na ty, kterým jsi dal naději. Ale zvolni, kámo. Přestaň proboha chtít se všemi bojovat. Cyklistika ani život přece nejsou válka.
Abych nezapomněl, díky, Lanci…
Text: Kamil Hofman
Foto: M. Navrátilová (Cor Vos) a Rudolf Hronza

ROZLUČKA LANCE ARMSTRONGA
“Vy, kteří nevěříte v cyklistiku, ve sport, cynikové, skeptici. Je mi vás líto. Je mi líto, že nedokážete snít velké sny, je mi líto, že nevěříte v zázraky. Tohle je skvělý závod, výjimečná sportovní událost a měli byste věřit ve sportovce, kteří tu předvádějí svoje úžasné výkony. Jsem dlouholetým fanouškem Tour de France a vím, že tady neexistují žádná tajemství. Je to nejtěžší sportovní podnik na světě a jen tvrdá práce vede k vítězství. Takže, Vive Le Tour. Navždy.”
Lance Armstrong na podiu na Champs Elysées, 24. července 2005

JEDINÝ ČECH NA STARTU
Jako jediný držel český prapor na Tour de France Pavel Padrnos. Počtvrté mohl s Lancem Armstrongem slavit v Paříži a poprávu. Opět si svoje odvedl, ať už v rovinatých etapách nebo v úvodních stoupáních alpských i pyrenejských dějství. Bez zaváhání, spolehlivý jako vždy. Jen dva muži Američanovy družiny mají na kontě služebně větší zásluhy – George Hincapie byl u všech sedmi prvenství, Chechu Rubiera u pěti. I Pavel musel připustit, že letos to bylo všechno tak nějak v pohodě. “Lance byl uvolněnější než obvykle. Věděl, že nemusí vyhrát, že jen chce, byl bez stresu. Přestože jsme měli jeden černý den ve Vogézách, rychle jsme to hodili za hlavu. Probrali jsme to u večeře a bylo po všem. Přece taky nejsme žádní zajíci.”
A o tom to právě je. Jediný český účastník letošní Tour startoval v závodě posedmé (vyrovnal se tak dosavadnímu domácímu rekordmanovi na TdF Jánu Svoradovi), víc účastí měli v Discovery na kontě jen Armstrong a Hincapie. Celá Tour de France je o zkušenostech, bez nich nelze pomýšlet na velký úspěch, protože je to závod výjimečný ve všech směrech. Pavla už málo co překvapí, ale je pravda, že tak zběsilé tempo první poloviny závodu na Grand Boucle ještě nezažil. “Tour je v tomhle směru specifická, závodí se od prvního kilometru a většinou padesátkou. Každý se chce ukázat. Někdy mi to připadá, že i průměrní domácí závodníci jedou jako o život a najednou jsou o sto procent lepší. Je to prostě závod všech závodů.”

VELOinterview
Johan BRUYNEEL

I pro Belgičana, vynikajícího cyklistu 90. let, vítěze dvou etap na TdF a nositele žlutého trikotu z roku 1995, se letošním ročníkem uzavírá jedna životní etapa. Johan Bruyneel (40) je mužem, který stojí za Armstrongovým úžasným comebackem. Byl to on, kdo ho před sedmi lety přesvědčil, že se může stát králem Tour de France.

Johane, nelitujete přece jen, že to všechno končí, že příští rok už nepůjdete s Lancem znovu do boje?
“Kdepak, vůbec ne. Celý ten humbuk okolo něj už v poslední době nabyl přílišných rozměrů. Už toho všeho bylo příliš, obrovský tlak, stres. Lance odhadl ten správný čas ma odchod.”

Takže se vám v podstatě uleví.
“Je to tak.”

Nebude to ale zvláštní, cyklistika bez Lance?
“Ani bych neřekl, každý se přece těší, že bude Tour zajímavější. Spousta závodníků vycítí šanci na úspěch. On byl šéf, největší favorit. Každý čekal, co udělá on a náš tým. A to se teď změní. Bude vzrušující sledovat všechny ty taktické varianty a být u toho, až se zrodí nový šampion.”

Co jste si pomyslel, když jste se ještě jako závodník poprvé setkal s Lancem?
“Byla to už v jednadvceti výjimečná osobnost. Hned na první pohled se mi zdálo, že to není obyčejný chlap. A nespletl jsem se.”

Menu