OBĚ STRANY dopingové mince

28.2.2017

Špetka nepodložených domněnek, trocha senzachtivosti a kupa opodstatněných pochybností. Výsledkem všeho je hrozivě nabroušený nůž na krku cyklistické federace přiložený Světovou antidopingovou agenturu (WADA), u níž je tradiční sport již delší čas na černé listině. Velkohubé proslovy o etice závodníků na straně jedné a proti tomu pokrytecké mlčení nad nekalými praktikami, alibistické klauzule ve smlouvách závodníků o okamžitém vyloučení přistiženého, sofistikované medicínsko-právnické kličky, recepty legalizující dopingové produkty, chatrné zdraví profipelotonu, v němž je kdekdo astmatik nebo trpí kožními chorobami a má tedy oficiálně posvěcené užívání zakázaných stimulatantů, vlivné farmaceutické kolosy a výnosný obchod s lidskou touhou být nejlepší. Kruci, jak to všechno do sebe zapadá…

Zrušte omertu!
Nelze být naivní dovolávat se stavu nedosažitelné morální harmonie. Podvádí se ve všem oblastech lidského života, tak proč by se nemělo podvádět ve sportu? Jde však o to, aby nefér jednání přestalo být bagatelizováno, aby bylo bráno jako nepřípustné, odsouzeníhodné, aby přestalo hrát roli trpěného a přehlíženého zla, aby se na něj nezapomínalo.
Cyklistika musí přestat mlčet. Tenhle sport neničí ani tak zištní manažeři, pseudodoktoři a jejich snadné oběti mezi závodníky, jako všichni ti, kteří vědí, ale dělají, že nic nevidí ani neslyší a ctí jediný zákon – mlčenlivosti. Pustíš si hubu na špacír a už si v cyklistice neškrtneš, to je stará známá poučka a ono to tak asi opravdu funguje. Když někdo poodhalí pozadí organizovaného dopování, bývá uzavřenou komunitou okamžitě vyvržen, označen za udavače, a co je nejcyničtější, nakonec je halasnými nositeli praporu dopingové inkvizice odsouzen za činy, k nimž se přiznal s víře v nápravu systému. A tím je vše vyřešeno.
Mnohdy jde o festival licoměrnosti antidopingového aparátu, ale hlavně o chabou či zcela chybějící sebereflexi, pokoru, svědomí jedinců. Jeden z nejúspěšnějších jezdců klasických závodů historie Johan Museeuw, zároveň hlavní postava aféry Landuyt, kauzy belgického veterináře dodávajícího zakázané prostředky cyklistům, byl národním svazem odsouzen k dvouletému zákazu startu. Ovšem až po skončení kariéry, a tak dnes celkem bez obtíží působí ve vedení stáje Quickstep. To je jen jeden příklad za mnohé dokládající, že potírání dopingu nezačíná a ani nekončí u závodníků, nýbrž u jejich chlebodárců, podezřelých ranhojičů, všehoschopných doktorů a dopingových dealerů.

Hra na předstíranou
Jedná se v cyklistice o nahodilé hříšníky nebo organizované, masové dopování, dokonale maskované, v němž jen občas něco málo z té špíny prosákne na povrch, když někdo udělá chybu? To je zásadní otázka.
Kořeny přetvářky a konspirace sahají do předchozích generací, které se začaly bát dopingových kontrol, což přineslo v 60. letech minulého století zcela novou situaci. Předtím o užívání podpůrných látek hovořili i šampioni celkem otevřeně, protože byli nepostižitelní. Většina bývalých profesionálů pokračuje ve hře na předstíranou. Je to o sociální kultuře této specifické cyklistické komunity, zvláště v Belgii, kde jsou fanoušci ke svým idolům velmi loajální a je jim celkem jedno, jak si pomohli ke slávě a velkolepým výkonům. Zajímavý je postoj Francie, kolébky moderní cyklistiky, která po aféře Festina, už před více než sedmi lety definitivně odkrývající dopingovou realitu, dnes stojí v čele tažení proti kultu podvádění. Pověst cyklistů tam na společenském žebříčku klesla až na samé dno morální věrohodnosti.
Pochopitelně, můžete oponovat, že francouzským silničářům se nedaří, a v dopingovém přízraku tak nacházejí vysvětlení svých špatných výkonů. V každém případě jen díky otevřeným diskusím je možné zastavit nebo aspoň přibrzdit dopingovou pandemii. Snad těch pár odvážných, jimž špatné svědomí nedalo spát, inspiruje další a dočkáme se více pravdy.
Vyzpovídej se, uleví se ti
Jedním z negativních důsledků předstírání je fakt, že ti, kteří by rádi zůstali čistí, podléhají skepsi a někdy taky znechucení opouštějí předčasně peloton, nebo o tom vážně uvažují. Pětadvacetiletý Jerôme Pineau, jeden z talentovaných jezdců stáje Bouygues Telecom, se netají svým pohledem: “Cyklistiku neničí ti, kteří chtějí mluvit pravdu o dopingových praktikách, ale ti, co se k nim uchylují. Jediné, co mě při cyklistice drží, je to, že se jí živím. Není to čistý sport.”
Manažer stáje Cofidis a bývalý cyklista Eric Boyer volá po svobodě výpovědi. “Dokud se naše závodnická generace nevyrovná se svou minulostí, nemůže zvýšit svůj kredit u té současné. Nestačí se podílet se na systému, který postihuje něco, co jsme sami praktikovali, ale stále to popíráme,” tne do živého exprofesionál, který se přiznal k užívání amphetaminu a kortikosteroidů. “Nikdo z vedoucích představitelů nevystoupil a neřekl: ‘OK, pohybuju se v cyklistice dvacet let, nedokázal jsem zamezit těmto praktikám, odstupuji.’ Zůstávají a považují se za nedoktnutelné. Proto se nemůžeme dočkat zásadních změn.”
Promluvit, vyzpovídat se, zbavit se černého svědomí, smýt ze sebe pocit viny, zkusit ostatním otevřít oči. Motivy mohou být různé, vždycky ale musí počítat s odsouzením svých někdejších kolegů a dosavadních zaměstnavatelů. Někdy to jsou upřímně míněná slova pokory, jindy nebubřelá prohlášení a občas i výlevy exhibicionistů, kteří chtějí být středem zájmu. Každé přiznání je však příslibem obrody, která může přijít jen zevnitř, nikoliv jako důsledek vnější represe.

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny…
Není mnoho těch, kteří zveřejnili své příběhy, určitě se jedná o pověstnou špičku ledovce. Pokud hovoříme o moderní éře spojené s masovým nástupem erytropoetinu, byl prvním, kdo se nebál promluvit, byl všestranný francouzský cyklista Jerôme Chiotti. Jeho svědectví o vlastním poklesku mělo o to větší hodnotu, neboť bylo zcela nevynucené. Kdyby tehdy, v roce 1999 v jednom z rozhovorů nepřiznal, že během kariéry včetně sezony 1996, v níž získal titul mistra světa v cross-country, užíval EPO, nikdo by se to nedozvěděl a Chiotti by se dále těšil všem poctám a uznáním bez nebezpečí odhalení jako určitě mnoho jiným před ním i po něm. Jerôme se doznal, aby smyl svoji vinu a zároveň otevřel veřejnou diskusi. Výsledek? Mezinárodní federace mu sebrala mistrovské zlato, udělila pokutu a udělala z něj exemplární případ. To je ten odpadlík, který neodolal pokušení, černá ovce, výjimka. Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.
Celá suita jezdců stáje Festina po skandálu na Tour 1998 přiznala užívání zakázaných látek, ale tehdy jim ani nic jiného nezbylo. Vyšetřovatelé se však obecných závěrů o prohnilosti profesionální cyklistiky nedobrali. Všichni ti slavní, včetně do poslední chvíle zapírajícího Virenquea, se po kratších trestech mohli vrátit, aniž by nějak významně přispěli k rozkrytí dopingového systému.
Scénář nástupu do spirály, z níž nelze vystoupit, je obvykle totožný: snaha udržet se ve špičce nebo aspoň znovu získat slušnou smlouvu a neztratit příjemné živobytí, víra v to, že nebudu přichycen. Takto svoji cestu k podvodu popsali biker Van Dooren nebo silničářský exmistr světa Camenzind. Následovala omluva fanouškům a okamžité ukončení kariéry bez čekání na vypršení trestu. Pokora jakoby chyběla Filipu Meirhaeghemu, dalšímu z řady hříšných mistrů světa, tentokrát v XC. Loni byl pozitivně testován na EPO při mimozávodním odběru. Ke cti mu slouží, že nezapíral a vzápětí ohlásil odchod ze scény, nicméně jeho prohlášení brala dech svou lapidárností. “Byla to smůla, protože komisaři přišli za mnou domů, mimo závody. A proč jsem to udělal? Tuhle otázku jsem si sám kladl milionkrát, ale už toho nechám, protože je to pryč. Stalo se.” Jakoby chtěl říct: neptejte se mě, proč jsem dopoval, vždyť to tak dělají všichni, jen jsem měl smůlu. Děsivá realita.
Barvité podrobnosti systematického dopování loni nabídli Philipe Gaumont (ex Cofidis) a Jesus Manzano (ex Kelme). Francouz si byl schopen rozdrásat solí varlata až do krve, jen aby dostal posvěcení na použití hojivé masti obsahující kortizon a tím zakryl jeho užívání za účelem zlepšení výkonu. Španěl zase hovořil o desítkách injekcí, které musel pod dohlecem týmového lékaře brát, včetně EPO, jež si aplikoval sám. Dobře věděl, že jeho přítomnost je odhalitelná jen do tří dnů po užití a že když bude mít potíž s přílis vysokým hematokritem (někdy až 56 %), musí hrozící nebezpečí embolie odvrátit každé dvě hodiny spolknutím tabletky aspirinu, který ředí krev. Mráz po zádech běhá při popisování účinků pro zvířata určených krevních preparátů Actovegin (krevní plazma mladých telat) či Oxyglobin (lék při anemii psů) jako součást autotransfúze, kvůli níž podle vlastních slov Manzano na Tour de France 2003 zkolaboval, nemluvě o zkušenostech s anaboliky nandrolon a testosteron, růstovým hormonem, kortizony a dalšími preparáty.
“Co jsem měl dělat? Kdybych odmítl, zůstal bych bez práce na ulici,” obhajoval své počínání. Manzano se pak stal korunním svědkem v rozsáhlém vyšetřování, které zatím nevedlo k žádnému konci. Mezi bývalými kolegy v profipelotonu si vysloužil jen opovržení jako lhář. Jidáš, který za tučné peníze nabídl senzace lačným médiím svůj vymyšlený román, aby si zachránil kůži. Pravda je, že Manzano měl na vedení týmu pifku, protože během Vuelty 2003 dostal vyhazov, když byl na hotelovém pokoji přistižen s ženou, což mu smlouva výslovně zakazovala.
A co doping, ten nikoho nezajímá?

Autor: Kamil Hofman
Foto: M. Navrátilová (Cor Vos)


příběh první
David Millar
Dvě ampule jako memento

Ten červnový večer usedl skotský cyklista do své oblíbené restaurace ve francouzském Biarritzu, kde našel svůj druhý domov. Do startu Tour 2004 zbývaly necelé dva týdny a úřadující mistr světa v časovce se těšil na úvodní prolog. Nedočkal se. U večeře ho překvapili policisté. Následovala prohlídka bytu, osmačtyřicetihodinová vazba a série výslechů na policejní stanici kvůli případu Cofidis, Millarova zaměstnavatele, který už několik měsíců cloumal sportovní veřejností ve Francii. David se pod tíhou otázek i důkazů sesypal, v jeho bytě policie našla prázdné ampule Eprexu (EPO). Přiznal se k užívání erytropoetinu v letech 2001 a 2003, kdy v Hamiltonu vyhrál mistrovství světa v časovce.
“O titulu jsem dlouho snil, nakonec jsem uspěl, ale podváděl jsem při tom,” nepopíral. Brit nedokázal čelit tlaku týmu, jenž rapidně snížil jeho plat po neúspěšné sezoně. Chtěl se vrátit tam, kde byl a sáhl po droze. Bylo to na Tour 2001, kde se Millarovi nedařilo a kde začala jeho cesta do propasti. V depresi se v hotelovém pokoji svěřil tehdejšímu spolujezdci Massimilianu Lellimu. Ital se nabídl, že mu pomůže se připravit na Vueltu. “Navrhl mi, že spolu pojedeme na soustředění do Itálii. Bylo mi hned jasné, o čem mluví, chystal se mi nabídnout EPO.”
David neodolal a na konci další sezony se navíc zcela oddal do rukou někdejšího lékaře stáje Euskaltel Jesuse Losy, jemuž za erytropoetin zaplatil 12 000 eur. Ale nakonec přišel o mnohem víc. Čest, přízeň fanoušků, práci, o účast na Tour de France i olympiádě v Aténách, kde měl být v jízdě na čas favoritem číslo jedna. A hlavně – zpětně mu byla odebrána zlatá medaile z MS v Hamiltonu. “Nejsem právě hrdý na to, že jsem dopoval, ale byl jsem svým vlastním zajatcem, vězněm osoby, která se ze mě stala.”
Odpykal si svoje. V lednu devětadvacetiletý cyklista se příští rok chystá na návrat v dresu španělské stáje Saunier Duval. Přesně 23. června mu vyprší dvouletý zákaz startu, tedy pouhých osm dní před startem Tour, kde by se rád znovu ukázal. Vždyť už tady v minulosti poznal, co znamená obléci žlutý trikot po vítězném prologu v roce 2000.
Ty dvě prázdné ampule z policejní prohlídka má doma schovány jako motivaci, aby nikdy nezapomněl, že o mistrovský titul přišel, protože dopoval. Nikde není napsáno, že se definitivně odstřihl od minulosti, v níž podváděl. Víra v nápravu je ale to poslední, co zbývá, jinak už by s dopingem nemělo cenu bojovat vůbec.

příběh druhý
Chris Sheppard
Podváděl jsem, omlouvám se…

Nebyl prvotřídní bikerskou hvězdou, ale v americkém šampionátu Norba se mu dařilo a hlavně je tenhle kanadský chlapík sympaťák. Až do 29. května letošního roku byl jezdec týmu Haro bezproblémovým závodníkem. Tehdy u něj doma v Kamloops zaklepali na dveře dopingoví komisaři. Mimozávodní test. Měsíc poté už znal Chris svůj ortel. Pozitivní zkouška na EPO a dvouletý distanc. To by však nebylo nejhorší. Ale ta ostuda.
“Hned zkraje musím říct jediné – podváděl jsem,” píše na úvod svého prohlášení. “Zklamal jsem svoji přítelkyni, rodinu, přátele, sponzory, kamarády závodníky i příznivce národního týmu. Zradil jsem vlastní cestu, která končí moji kariéru s velkým otazníkem a ztracenou důvěrou těch, kteří mi věřili a vzhlíželi ke mně. Omlouvám se, mrzí mě to.”
Sheppard, který byl znám svou náročností v tréninku, měl v loňském létě nepříjemnou nehodu. Při tréninku na silnici jej srazil kamion a přivodil mu poměrně vážné zranění zad. Celé měsíce jej provázely silné bolesti, nemohl naplno trénovat, po půl roce už začal propadat depresím. Přátelé ho přemlouvali, aby navštívil klinického psychologa, ale odmítl. Tohle přece zvládne sám.
“Jsem profesionál, přesvědčoval jsem se. Jsem mentálně silný a nepotřebuju cizí pomoc, abych se z toho dostal. Budu dál tvrdě makat a všechno bude zase lepší. Jak jsem se mýlil.” Ztratil schopnost koncentrace, tělo neposkytovalo očekávanou odezvu na zátěž, Sheppard nebyl schopen dosáhnout obvyklých hodnot tepové frekvence, jeho deprese se prohlubovaly. Snažil se změnit posed, zlepšit efektivitu šlapání, stále se nemohl dostat na někdejší úroveň. Až si pomohl jinak.
“Nakonec jsem si vsugeroval, že vlastně nebudu podvádět, že si jen vezmu zpátky to, co mi zranění vzalo. Ironií osudu je fakt, že jsem byl přistižen hned první den, co jsem si vzal EPO, ačkoli to nezní příliš přesvědčivě. Podvedl jsem ale hlavně sám sebe po 17 letech závodní kariéry, kdy jsem dokazoval sobě i těm, na kterým mi záleží, že se lze rovnat ostatním a přitom zůstat čistý. Omlouvám se…”

antidopingový systém není neomylný
Když se kácí les…

Právní systém zná velmi dobře pojem justiční omyl či dokonce justiční vražda. I proto byl ve většině civilizovaných zemích zrušen trest smrti, neboť odsouzení nevinného člověka nikdy nelze vyloučit. Stejně tak nelze vyloučit chybu antidopingového systému. Na rozdíl od občanské spravedlnosti ale ve sportu prakticky, až na výjimky, neexistuje náprava. A takový dvou až čtyřletý zákaz startu se rovná profesionální popravě cyklisty.
Je to rub dopingové mince, která celou svou vahou musí dopadnout na podvodníky a namyslet přitom na ty, kteří měli smůlu. Když se kácí les, létají třísky, to platí i v potírání dopingu. Zcela nepochybně je drtivá převaha těch, kteří byli přistiženi po právu, ale najdou se i ti, u nichž se projevila nedokonalost detekčních metod. Je to závažný precedens. Za poslední rok byli omilostněni tři špičkoví triatleti původně potrestaní za užívání prostředku EPO. Nešlo však o nějakou administrativní kličku, ale seriózní zpochbynění validity v současnosti užívaného testu na erytropoetin, který byl zaveden v roce 2001. Vědci z Belgie a Německa dokázali, že test vychází z přítomnosti příliš mnoha typů proteinů v moči, na základě kterých je detekováno EPO. Ovšem bylo prokázáno, že těla zmíněných triatlonistů produkovala po závodní zátěži přirozenou cestou některé z proteinů, kvůli nimž se zkouška jevila jako pozitivní. Podobně to dopadlo i se silničářem Fabrizio Guidim (Phonak) a dráhovým mistrem světa Juanem Llanerasem, jejichž A vzorky byly prohlášeny za pozitivní, ale “béčka” domněnku nepotvrdila a ukázalo se, že šlo o omyl.
To pochopitelně vrhá stín pochybností na všechny předchozí pozitivní nálezy a je to vážná rána pro všechny, kdo to myslí s bojem proti dopingu vážně. Nicméně pochybení v případě triatlonistů musela uznat i WADA, ačkoli mohou následovat série žalob sportovců požadujících finanční vyrovnání. To je časovaná bomba, na jejíž rozbušce se bohužel mohou přiživit i ti, kteří dopují zcela vědomě. Každopádně presumpce neviny, jedno ze základních lidských práv, nemůže být ani ve sportu pošlapáno. V této souvislosti se nabízí zmínka o kauze Hamilton, loni odsouzeného za transfúzi krve jiného člověka. Důležitou úlohu tu totiž má definice tzv. falešného pozitivního nálezu coby metoda vyloučení omylu, která však v testu na krevní transfúzi chybí, na což poukazuje tým Tylerových právníků. A chybu přece nemůže vyloučit nikdo.
Vždyť snaha o zdokonalení testu na EPO vedla k jednomu ze skandálů letošního léta, tedy zveřejnění článku v listu l’Equipe o šesti pozitivních testech na erytropoetin z Tour 1999, které údajně patří Lanci Armstrongovi. Nešlo totiž primárně o vytahování kostlivců ze skříně, ale UCI oficiálně objednaný výzkum starších vzorků moči cyklistů za účelem zdokonalení metody detekce.
S pochybnostmi o přesnosti testu na EPO souvisí i zcela čerstvá zpráva o pozitivním A vzorku vítěze Vuelty Roberta Herase z předpsolední etapy letošního ročníku, časovky jednotlivců, v níž dojel těsně druhý v rekordním rychlostním průměru. Je to šok a katastrofa nejen pro závodníka, ale celou cyklistiku, zvláště ve Španělsku. Do uzávěrky jsme sice neznali výsledek B vzorku, nicméně ten první prošel testem ve třech akreditovaných antidopingových laboratořích v Madridu i v Chatenay Malabry u Paříže a v Lausanne (proto takové časová prodleva, vždyť Vuelta skončila 17. září a tým byl o výsledku zkoušky informován teprve 27. října) právě v obavě, aby nedošlo k falešnému pozitivnímu nálezu. Zaznamenání hodná je skutečnost, že právě laboratoř v Chatenay Malabry dříve potvrdila některé pozitivní testy (viz. Guidi a Llaneras), které se pak ukázaly jako negativní. A právě na to sází obhájci Herase, který užívání EPO striktně odmítá.
“Musí to být chyba laboratoře, nemám jiné vysvětlení,” reagoval zdrcený vrchař. Nelze ovšem opomenout letošní překročení hematokritu dvěma jezdci Herasova Liberty Seguros, Nozalem a Ribeirem, což bylo doprovázeno dočasným vyloučením obou závodníků z týmu a výpovědí stájového lékaře Alberta Garaie. Pokud ale kontraanalýza potvrdí předchozí nález, přijde Španěl o historické čtvrté prvenství na Vueltě, které by tak připadlo Denisu Menčovovi. Rus se však už nechal slyšet, že takové vítězství by ho vůbec netěšilo.
(kh)

Menu