Úvod » Články k časopisu » Tanec s krokodýly

Tanec s krokodýly

Crocodile Trophy, nejtěžší bikové etapové dobrodružství planety má za sebou deset let konání. A právě na jubilejním ročníku zazářili mezi čtyřiceti devíti jezdci z jedenácti zemí Češi Ondřej Fojtík a Radek Šíbl. Bez týmové podpory, pro splnění vlastního velkého snu si vše zařídili sami, odjeli k protinožcům a vybojovali senzační druhé respektive páté místo celkově a dvě vítězné etapy. Ihned po jejich příletu jsme se proto za nimi vydali a přivezli zpět jejich deník. V něm sotva zaschl inkoust a ze stránek zmizel písek australské pouště. Vyprávění Ondřeje Fojtíka plné dobrodružství, potu, námahy, zážitků právě začíná.

Cesta ke snu, cesta do Austrálie
Letíme nad Atlantikem a přemýšlíme o tom, co vše bylo třeba zařídit. O existenci Crocodile Trophy ví jen pár lidí, ale ještě méně jich sní o účasti. My byli jedni z nich. Když však přišel na jaře Radek, kamarád a týmový kolega, s plánem doopravdy do Austrálie odjet, moc jsem tomu nevěřil. Přeci jenom na vše potřebné bylo hrozně málo času. Ale on to dokázal. Spoustu věcí obstaral sám, hlavně zhruba těch sto tisíc korun na hlavu, s něčím jsem mu pomohl. Pln vděku také vzpomínám na pořadatele italského Iron Biku, který jsem letos opět vyhrál, ale místo první ceny, dalším startu na etapovém podniku v Brazílii, kde jsem byl loni, mi svolili přispět na Crocodile. Proto pojedu za ně a v jejich dresu. Nebo na Honzu Kopku, který zde startoval před čtyřmi lety a který se nás radami snažil připravit na nepřipravitelné.

Po příletu
Na darwinské letiště jsme dosedli ve středu 13. října v pět ráno. Předem jsme se stresovali, jestli dojdou v pořádku kola, jak se dostaneme na hotel, ale nakonec vše úžasně klaplo. Díky náhodně nalezenému městskému spoji jsme ušetřili peníze připravené na taxi – budou potřeba. Musíme si totiž koupit stan, spacáky a další drobnosti, co jsme kvůli váhovým limitům nechali na Ruzyni. Jediný utrpěný šok tak byl teplotní. Vždyť v Darwinu je prý po celý rok stejně, teplota 31~ C a vlhkost přes 70 %, a to ve dne v noci!

Prezentace
V pátek, den před startem, byla prezentace. Při ní nám jeden rakouský biker nabídl, zda s ním nechceme vytvořit tým. Já jsem kvůli italským sponzorům nemohl, ale Radek kývl a udělal dobře. Skončili druzí. Prospěšné byly i rady, které jsme tak získali, a možnost částečně využít jeho zázemí. My jediní totiž neměli doprovod. Zájem místních nebyl nijak výrazný, to spíše evropských a amerických žurnalistů. Jeli s námi celou dobu a dokonce mezi nimi byli i tři kameramani. Díky novinářům a jejich každodenní práci jsme měli pocit, že je to závod na úrovni.

Prolog – 16. října: Kritérium v Darwinu
Chtěl jsem zkusit vybojovat dres lídra, ale rozjel jsem se a měl okamžitě 185 tepů z vedra. Hned mi blesklo hlavou, že pro tento závod bude opravdu cíl jeden, dokončit. Naštěstí v průběhu třetí etapy jsme zjistili, že můžeme i závodit.

Etapa 1.: Mataranka – Roper Bar, 182 km
Radkovi se dařilo. Prvních 140 km se jelo po asfaltu, měli jsme hrůzu z defektu, který by znamenal osamělou jízdu a ztrátu. Radek se ale dostal do vedoucí skupiny a tam se snažil udržet. Postupně začali všichni kromě domácích odpadat, chytat křeče, zvracet, ale jemu to nějak sedlo a dojel druhý. Zato já. Asfalt se jel průměrem 38 km/h a když jsme v závěru vjeli na corrugations, myslel jsem, že závod nikdy nemůžu dokončit. V cíli mě chytly neuvěřitelný křeče a Radek mě musel dotlačit do kempu. I on však byl pěkně tuhý. Chtěl se jít svlažit do řeky, ale bál se, že i kdyby tam viděl krokodýla, nebude schopen utéct. Večer byli všichni Evropani na kapačkách….

Etapa 2: Roper Bar – Nathan River, 196 km
Celou dlouhou etapu se pořád šlapalo a i když byla zvlněná, vše se jelo na velký převodník. Z něj jsme ostatně přeřadili až předposlední den, do té doby se závodilo stylem silničářů. Nástupy, vláčky, taktika… Nejhorší bylo, když někdo začal ujíždět. Na trati je vidět třeba deset kilometrů dopředu, on se pořád pomalu vzdaloval a nešlo s tím nic dělat. Ten den jsme každý vypil přes 15 litrů tekutiny, což bylo nejvíc za celých 12 dní. Do cíle většina dojížděla za tmy a za světel džípů. V tuto dobu už nastoupil nepřítel, kterého se nikdo až do konce nezbavil a který mnohé pokořil – opruzeniny. Odpadlíci pak s námi měli možnost jet dál, jen nemohli vpředu tahat skupinky. Ono je totiž stejně nebylo jak dostat domů…

Etapa 3: Nathan River – Borroloola, 177 km
Pro pokračující vedra a vyčerpání se organizátoři rozhodli pro 40km zkrácení, což jsme přijali s povděkem. Převezli nás auty a po hodině čekání přijela i kola. Jen organizátor nikde. Nakonec Elli zavelel, že pojedeme a až nás dojede startér, začne se závodit. Jediný Hansen jel těchto 20 km v autě a nadával. Dokonce se hádal ještě na trati, ale ostatní byli proti němu. Tuto etapu měli všichni nějaké problémy. I Elli to nezvládl a dokonce na chvíli zabalil. Nejelo se, lidi co nastoupili, byli vždy dostiženi. Tak jsem se „urval“, získal náskok 10 minut a udržel ho až do cíle. Posledních 30 km vedlo po asfaltu proti větru. Čekal jsem, kdy mě balík sjede. Peloton se ale na konci naštěstí také rozpojil. Bylo to hodně těžké. Radek pak říkal, že se Elli ptal, kdo je v úniku a prý jen kroutil hlavou a říkal: „Čeko? Imposibile!“ Vyhrál jsem i díky tomu, že mě neznali a nechali mě jet.

Etapa 4: Borroloola – Robinson River, 110 km
Horko dosahovalo 45~ C a na cestě bylo jako vždy několik řek. Jak jsme se dozvěděli později, z jedné z nich den před naším průjezdem vylovili strážci parku čtyřmetrového krokodýla a přemístili jej do nedaleké farmy. Ostatně z krokodýlů jsme měli největší strach, prostě Crocodile Trophy. Mezi Hansenovým a Elliho týmem se v tu dobu už tvrdě soupeřilo. V průběhu etapy za mnou přijel Elli a navrhl, že když zaútočí, ať nejedu a když já zaútočím, tak že on nepojede. Ať vyhraje někdo z nás, jen ne Australan. Nakonec se to povedlo Ellimu. Zato Radek si prožil peklo. Sotva dojel do kempu, který byl v úplné divočině a kde nebylo rovného místa na stan, “umřel”.

Etapa 5: Robinson River – Wollogorang, 157 km
Konečně bylo na tamní poměry trochu chladněji, ale jinak vše při starém. Jela se hlavně rovina, pár brodů, kopečků, ale stále na velkou, průměry se pořád blížily ke třicítce. I proto měla většina závodníků na biku namontovanou silniční kazetu. Průběh jízdy byl pak následující – Elli jede pastorek s jedenácti zuby, ostatní za ním vlají, na chvilku vystřídají a pak si tam zase radši vleze on. V celkovém pořadí jsem se dostal na druhé místo.

Etapa 6: Wollogorang – Hell’s Gate, 59 km
Prvních 30 km časovky bylo ve znamení nástupů, každý chtěl vyhrát. Až Martin Kiechle, který vyhrál startovné v tombole na AlpenTour, ujel. Nikdo nepočítal, že by mohl vydržet až do cíle. Podařilo se, jelikož jsme se hlídali hlavně Elli, Hansen a já. Nakonec Elli zahlásil, že zítra nás čeká dlouhá etapa a zvolnili jsme. Jen pro představu – ta Pekelná brána je jedna hospoda, letiště (rozuměj vysekaných 200 m tvrdé šotoliny), jeden kemp a dva kilometry před a za osadou vyasfaltovaná cesta.

Etapa 7: Hell’s Gate – Burketown, 177 km
Radek sám poodskočil ihned po startu a čekal, až ho dojede nějaká skupinka, která bude spolupracovat. Nakonec jej dotáhl Elli a jeho týmový kolega Marcio Deho, který už odstoupil, a tak nesměl jet v čele. Otázkou zůstává, zda to opravdu dodržoval. Kontrolovalo se i video, ptali se Radka, který s nimi kvůli mě nespolupracoval, ale nic nebylo prokázáno. Nakonec ve žlutých rukavičkách Tour de France jedoucí Elli vyhrál.

Etapa 8: Burketown – Burketown ITT, 30 km
Časovka se jela na dně vyschlého jezera, ale fata morgánu jsme nedostali. Hrálo se jen na vítězství, na celkové hodnocení neměla žádný vliv.

Etapa 9: Dunbar – Moya, 161 km
Příroda se začala měnit, dokonce se objevily i banánovníky a hlavně písek byl jiný. Nebyl to už prach, záleželo na výběru stopy stejně jako na umění jezdit. A to mi asi sedlo. Navíc jsem se nezamotal do hromadného pádu, kde byl Elli i Radek. Elli nejel a Hansenovi došly síly. Tak jsem se dopředu pustil já a dvě hodiny byl v úniku. Při tom jsem si prožil nejhorší drama výpravy. Jelikož mě nestihl předjet žádný džíp, jel jsem 20 km po cestě, kde nebyly žádné značky, netuše, zda jedu dobře. Na sluníčku bylo 50~ C, občas jsem kolo tlačil, neměl co pít. Naštěstí jsem po deseti minutách uviděl značku, pak mně dojel džíp, kameramani mi dali vodu a já finišoval opět jako první.

Etapa 10: Moya – Laura, 158 km
Písek byl jen na začátku. Elli byl smutný, že jsem mu včera časově odskočil. Některá média psala, že se naštval, když jsem na něj po pádu nepočkal. Nemyslím si, že je to pravda, dokonce mi sám řekl, že mi nestačil. Radek s ním navíc jel celou cestu od té nehody. Elli měl s pískem neustálé problémy a ještě dvakrát šel přes řídítka.

Etapa 11: Laura – Cooktown, 142 km
Úvod byl sice rovinatý a po šotolině, ale pak přišly hory. Posledních 60 km bylo skoro bikových a řetěz poprvé slezl z velkého převodníku. Elli často nastupoval a snažil se dostat na druhé místo. Možná se s Hansenem domluvili, protože vždy, když jeden nastoupil, přestal jet druhý. Já si to pak musel sjíždět, což mě stálo hodně síly a oni mi ujeli. Bylo to peklo. I Radek se trápil. Píchnul na 40. km a dalších 40 jel sám. Překvapením dne pro mne bylo, že když šéf Iron Biku viděl, jak se mi daří, přiletěl za mnou do Austrálie!

Etapa 12: Cooktown – Daintree, 139 km
Následující etapu zrušili, takže toto byl závěr závodu. Cesta vedla přes vrcholky deštného pralesa. Čili konečně opravdový biking a ne silniční cyklistika jako dosud. Své si poprvé užil nejmenší převodník. Tropická příroda, liány, prostě nádhera. Až na toho přejetého hada na silnici. Byl tak velký, že jsem ho radši objel a Radek při tom zavřel oči. Ani zvuky džungle nebyly příjemné, nutily nás jet opravdu rychle. Perličkou na konec byl závěrečný kopec. Měl zhruba dva kilometry a celý se jel na nejlehčí převod, což po předchozím stylu jízdy bylo opravdu jiné kafe. V něm ujel Elli a zajistil si tak páté etapové vítězství a celkové třetí místo. Crocodile Trophy vyhrál Hansen, já byl druhý a Radek po 1655 km pátý.

Návrat domů
Po čtyřech dalších dnech pobytu a šnorchlování u Velkého bariérového útesu jsme v letadle rozmýšleli stejně jako cestou sem. Kdyby se nás po pár dnech někdo zeptal, budeme tvrdit, že už nikdy nepřijedeme. Ale když jsme dojeli poslední etapu, začala se nám Crocodile Trophy moc líbit a bylo jasné, že bychom se rádi aspoň ještě jednou do Austrálie vrátili. Teď už máme na závod i na sebe jiné měřítko. Navíc i trasa je každý rok jiná a třeba příště budou jenom pořádné hory.
Připravil: Lukáš Brzák
Foto: Markéta Navrátilová, Mark Watson

Závěrečné výsledky 10. ročníku Crocodile Trophy 2004
1. Adam Hansen (Austr.), 59:51:49 h.; 2. Ondřej Fojtík (ČR) -40:21, 3. Alberto Elli (It.), -1:09:28, 4. Martin Kiechle (Něm.) -2:41:32, 5. Šíbl Radoslav (ČR) -3:24:37.

Corrugations a Bulldust
Dvě jezdci často užívaná slova. První představuje typickou australskou silnici divočinou, čili uježděný prach a písek, kde se v různě častých intervalech objevuje zvlněný povrch typu vlnitého plechu. Jednotlivé hrboly však bývají různě vysoké (až půl metru) a jízda na nich velmi obtížná.
Druhý pojem označuje díry se sypkým pískem, do nichž se kolo zcela zaboří. Ty se nalézají náhodně a vyžadují dobrou práci s kolem a také čtení terénu.

Takový normální den na Crocodile Trophy
Ráno člověk vyleze ze stanu a je zpocený. Jde na snídani a nají se, co to dá. Za hodinu vše zabalí, hodí věci do náklaďáku a jde si připravit pití. Bidony se pak dají na speciální stůl a pořadatelé se o ně postarají. V tu dobu je už zhruba 30~ C a čeká se na start. V osm vše vypukne. Je hrozné horko, víří se prach a nejde dýchat. Značení je minimální, což nevadí, protože v etapě jsou třeba jen čtyři odbočky. Na 84. km doprava, na 120. km doleva a jede se. Na občerstvovačce stačí zakřičet své číslo, převzít své lahve a sníst spoustu ovoce. V normálních etapách jezdec dojede do cíle kolem druhé hodiny. Padne, dá se dohromady, pokud je kde, umyje sebe i kolo. Ale ona i ta sprcha je docela boj – člověk se musí nejdřív pozorně rozhlédnout, jestli tam není nějaká havěť, hadi, žáby a tak. To samé, když musí jít v noci na záchod. K dispozici jsou erární mechanik a doktor. V kempech je většinou i pračka, tak ani s očistou věcí není problém. Pak následuje siesta, v pět večeře, v půl sedmé ještě svítí slunce, ale ve tři čtvrtě už je hustá tma, takže odchod na kutě. Chvilku se ještě povídá, ale v devět už všichni spí.

Hlavní hvězdy a hvězdičky
Peloton jezdců na Crocodile Trophy je značně rozdílný, ale něco mají všichni společné. Dokáží zajet velmi slušně vytrvalostní závody a není mezi nimi vyložený hobby jezdec. I přesto jen deset lidí jede na umístění a zbytek má cíl jediný – dokončit. Zde jsou vybrané zajímavé postavy letošní CT.
Alberto Elli – Ital, již čtyřicetiletý, stálý účastník Crocodile Trophy, vítěz čtyř loňských etap, bývalý silničář, který strávil v profipelotonu 15 sezon a který prošel stájemi Ariostea, GB-MG, MG-Technogym, Casino a Telekom, jedenáctinásobný účastník Tour de France, na níž skončil před deseti lety celkově 7. a v roce 2000 strávil čtyři dny ve žlutém dresu, na Crocodile letos třetí (+ 5 vítězných etap), zároveň působí na postu sportovního ředitele silničního profitýmu Barloworld, kde bude od příští sezony závodit například Francesco Casagrande.

Adam Hansen – mladík (23 let), loni zde vyhrál jednu etapu, letos se vrátil zpět po půlroční zkušené u silničního třetidivizního týmu Corratec, letošní vítěz CT.
James Grant – technik u Královského australského námořnictva, dokázal se připravit jen na trenažéru, protože poslední tři měsíce strávil na moři!
Darren O~Grady – starší bratr silničního profesionála a dráhové OH vítěze Stuarta O~Gradyho, mechanik Elliho týmu Gatorade Dream Team, který pro výpadky lídrových domestiků musel naskočit i do několika etap.