Úvod » Články k časopisu » Na sever!

Na sever!

Jan Kopka se připravuje na nástrahy mrazivé Aljašky

Yukon River, Fairbanks, Anchorage a jen kousek odsud na západ Dawson City či Klondike. Názvy, z nichž dýchá atmosféra zlaté horečky a dobrodružství románů Jacka Londona. Jan Kopka, devětatřicetiletý biker z Jablonce nad Nisou, však nejede na Aljašku hledat zlato, ale sám sebe, limity svých vlastních možností. Další v řadě jeho bikových avantýr je závod Iditarod Trail Invitational, jedna z mnoha verzí přejezdu zamrzlou Aljaškou v období té nejkrutější zimy. Ultramaratón, v němž účastníci musí překonat nehostinnou krajinu jen přičiněním vlastních sil, tedy na kole, pěšky nebo na lyžích, ačkoli původně tento závod, a je to jeho doména i dodnes, vznikl jako klání psích spřežení. Proto se také soutěži cyklistů přezdívá Iditabike.

Neděle 23. února 2003 bude pro Kopku dnem D. Jako první český biker by měl v Knik Lake stanout na startu tohoto výjimečného závodu v království sněhu a ledu, aby, pokud mu bude přát štěstí, dorazil po 350 mílích (560 km) do cíle v McGrathu. Tradiční účastník bikemaratonů a veteránský silničář jde z extrému do extrému. Před dvěma lety se stal prvním našincem, který absolvoval australskou Crocodile Trophy, etapový bikový podnik prašnou, vyprahlou buší za až padesátistupňových veder. Loni ochutnal MTB závod Transalp Challenge s celkovým převýšením více než 20 kilometrů a nyní chce zdolat kus země na severu nedaleko polárního kruhu, který kdysi prodali Rusové Američanům. Drsnou tundru ovládanou v době konání závodu čtyřicetistupňovými mrazy a ledovými vichřicemi.

Rady k nezaplacení
Co o Iditarod alias Iditabike víme? Závod psích spřežení má dlouhou historii s vysoce humánním motivem. Když se totiž v roce 1925 začala v odlehlých částech Aljašky šířit epidemie záškrtu a více než deset tisíc Eskymáků a Indiánů bylo v ohrožení života, jediným způsobem, jak v tomto nečase dopravit na místo účinné sérum, byly saně tažené psy, neboť cesta letadlem by představovala příliš velké riziko. Celkem 190 psů a 19 musherů se podílelo na tom, že život zachraňující protilátka dorazila po 674 mílích do městečka Nome včas. Na počest tohoto výkonu je pořádán závod Iditarod, který později vzali za svůj i cyklisté.

Bez dostatku informací a rad těch zkušenějších by bylo prakticky nemožné aljašský závod absolvovat. Jan Kopka se naštěstí může spolehnout na svého kamaráda, Američana Pata Norwila, šestinásobného účastníka Iditabike. Chlapíka, s nímž se potkal na Crocodile Trophy a s nímž jel ve dvojici na Transalp Challenge. “Je to něco mezi bikovým ultramaratónem a horolezectvím,” přibližuje Pat výjimečný závod. “Vytrvalost a fyzická kondice se snoubí s uměním přežít ponechaný sám napospas vlivům přírody. Tenhle závod se vymyká běžným dimenzím. Končíš, když chceš, ale vždycky je lepší se dostat do cíle, protože najít cestu zpátky k civilizaci je mnohdy těžší.”

Proto není důležitý jen trénink a speciální výbava, ale především psychická odolnost, nadhled, smysl pro humor, jinak se přejezd Aljašky nedá zvládnout. Jak říká Pat Norwil, Evropané mají obvykle vše skvěle a do detailu naplánované, ale Iditasport vyžaduje osobní zkušenosti, které se nedají nikde vyčíst, a proto také Evropané většinou v tomto závodě neuspěli. To je pro Kopku velká výzva, byť v 350 mil dlouhém putování nebude přece jen odkázán pouze na sebe, protože pořadatelé umístili na trati několik stanovišť s jídlem a ubytováním a celý závod bude ukončovat sněžný skútr, zatímco v pravidlech The Great Yukon Challenge (500 mil) se výslovně uvádí: “jede se zcela bez doprovodu, balíky s jídlem a vybavením je možné si nechat poslat poštou na tři záchytná stanoviště a do cíle…”

Průkopník velkých kol
Honzu v předchozích měsících zaměstnávalo především zajišťování materiálu a také nezbytných financí. Spoléhá se na přátele a sází také na vlastní invenci. Pokud se vše povede, bude například prvním cyklistou na Iditasport, který závod absolvuje na 29palcových kolech. Ty si letos vyzkoušel již v několika závodech, když měl zapůjčené kolo Gary Fisher. “Od devětadvacítek si slibuju lepší průchodnost sněhem, ale touhle volbou jsem si na sebe upletl bič,” naznačuje Honza řetězec problémů, který následoval. Speciálně postavený rám mu zajišťují v kopřivnickém Superioru. Je vyroben z hliníkové slitiny sedmičkové řady, která se používá na výrobu letadel. Když si uvědomíme, že vnější plášť letounů je vystaven teplotám kolem 50 stupňů pod nulou, jde o materiál, který by měl odolat i mrazivé Aljašce. Rám nebude zeslabovaný. Jistota je jistota a nějakých 200 gramů navíc nehraje v tomto případě roli. Největší specifikum samozřejmě představuje konstrukce uzpůsobená použití 29″ kol.

“Model na devětadvacítkách jsme měli připravený jako sériový již na sezónu 2003, ale nakonec jsme od něj upustili,” přibližuje hlavní konstruktér Superioru Petr Lavička. Superior tedy jisté zkušenosti s velkorozměrovými koly má. “Zadní vzpěry budou navařeny na sedlovou trubku z boku, aby bylo dosaženou co největší světlosti pro průchod širokého pláště.” Pro Kopku to znamená zajistit dostatečně širokou odpruženou vidlici na 29″ kola, nejspíše Marzocchi. Ještě důležitější je však použití oleje s co nejnižší viskozitou. Vůbec nejkomplikovanější a pro zdárné absolvování závodu nejpodstatnější je podoba samotných kol. Původně měl Kopkovi stavět speciální ráfky český výrobce Remerx, ale úkol nesplnil, a tak se Honza spoléhá na kamarády z libereckého obchůdku Widebike. Nejdříve vsadili na snýtování dvou trekkingových ráfků šíře 25 mm, ale kroutily se, a tak se nakonec rozhodli pro jejich slepení. Problém pak ale nastal s centrováním, protože takový dvouráfek je příliš tuhý. “Musím se smířit s tím, že to bude trochu házet,” bere aljašský debutant realitu s nadhledem.

Není to však jediné neobvyklé řešení, které projde ostrou zkouškou až na startu v Knik Lake. Dříve byli na Iditabike k vidění inovátoři se třemi k sobě svázanými kompletně obutými koly, mezi nimiž se však usazoval sníh a bránil pohybu. Kopkův tým vymyslel jinou novinku – na dvojitý ráfek nasadit nejdříve dvě duše nahuštěné na vysoký tlak a ty překrýt ještě rozvalenou třetí hodně “naměko”. Jedno ze základních pravidel Iditabike totiž říká: hustit maximálně na jednu atmosféru (20 psi), jinak se kola ve sněhu příliš boří. Česká kombinace by zajistila dostatečnou “houbovitost” vnějšího obvodu pláště a navíc dvě nadupané duše přímo na ráfku by neustále neputovaly a nehrozily permanentně utržením ventilků. Jak tohle všechno bude skutečně fungovat v praxi, se ale teprve ukáže. Problém je navíc v omezené nabídce 29″ plášťů, ty pro běžné cross-country jsou většinou šíře do 2,1″, vhodnější by byly dvaapůlpalcové. Navíc v Česku nejsou nikde v nabídce, a tak opět pomohla firma Bretton, jak s vidlicí, tak s 29″ plášti.

Podobně zásadní význam má i mazání. Kromě vidlice se to týká bovdenů řazení a nábojů. I ta nejřidší vazelína může zatuhnout a kola se nehnou. “Možná by bylo lepší použít starší typ klasických nezapouzdřených nábojů se snažším vymezením vůle,” navrhuje konstruktér kola Petr Lavička. Pro brzdovou soustavu zvolil Kopka hydrauliku Shimano. Přesvědčit ho může i výrobcem udávané teplotní rozmezí pro zajištění funkčnosti brzdového média, které je až do minus 200 stupňů Celsia. Na Aljašce, kde může teplota klesnout k padesátistupňovému mrazu, se ukáže, zda si Japonci nevymýšlejí… Je rovněž třeba počítat s tím, že několik dní nebude vůbec možné jet. Když napadne sníh a bude příliš prudký vítr, může se z Iditabiku stát pěší pochod a tlačení kola s plným nákladem. Pro tento případ zkouší parta Honzových kamarádů připravit krátké lyžičky, aby se dalo ve sněhových závějích vůbec dojít do cíle.

Přežít!
Kolo však nebude jediné, co umožní Honzovi v Alaska Range přežít. Vše je vybíráno s ohledem na extrémní podmínky. Termoprádlo a vrchní membránové kalhoty a bundu zajišťuje firma Axon, další domácí výrobce Sýkora dodá ostatní cyklistické oblečení, například návleky a zajistí přímo výrobu dresů a cyklistické bundy podle aljašského vzoru. Střední vrstvu zabezpečí výrobce outdoorového a horolezeckého oblečení Tilak, nezbytné je také péřové oblečení (bunda, kalhoty, rukavice) pro dobu, kdy nepojede na kole, brašny šije další český výrobce Doldy. Bivakovací vak zatím Kopka shání, spací pytel zřejmě dodá firma sir Joseph známého horolezce Josefa Rakoncaje, jehož rady z extrémních terénů jsou k nezaplacení.

Dlouhý příběh se skrývá za osudem speciálního obutí, v němž lze na kole jezdit v třeskutých mrazech. Boty, které už úspěšně použil Pat Norwil, měly putovat do Jablonce ze zámoří, ale tahle varianta padla kvůli nařízení, které zakazuje dovoz omšelého oblečení a obuvi, kvůli nebezpečí přenosu nákazy! Pat by dokázal zajistit Honzovi i boty zcela nové, náklady na jejich zaslání do Evropy by však výrazně převýšily jejich hodnotu. A riskovat, že by obul nevyzkoušené boty až přímo na Aljašce, to český dobrodruh rozhodně nechce. Součástí výbavy jsou teplé kukly i lyžařské brýle a také spolehlivé osvětlení, které vydrží celou noc. Nejvíce se hodí svítilna s výkonnými LED diodami, které mají minimální spotřebu, ale baterie se musí vést přímo na těle. Nesnadná je navigace, protože klasické bateriové zdroje v mrazu nefungují a závodníci se tak nemohou spolehnout na přístroje GPS.

Základ potravy v severských podmínkách tvoří tuky a cukry, nezbytný je vařič. Kompletní jídelníček, včetně energetických gelů, připravuje Nutrend. Dostatečný přísun tekutin (je nutné vést neustále zásobu 6 litrů vody) zajistí vak s vodním rezervoárem skrytý pod oblečením co nejblíže tělu. Jen tak lze zabránit zamrznutí, žádné jiné zateplení by nebylo dostačující. Pocit žízně je vzhledem k teptotě minimální, ovšem potřeba organizmu doplnit tekutiny enormní. A trénink? “Simulovat podmínky zimní Aljašky je jednoduše nemožné,” přiznává Kopka. “V podstatě budu dělat všechno, co mi počasí doma umožní. Běhat po svých i na lyžích, posilovat, hrát squash, ale nejvíce se samozřejmě budu snažit jezdit na kole. Pak už to bude hlavně o psychice.”

Sbírka na Honzu
Vzhledem k vysokým nákladům na startovné i cestovní výlohy se historická účast českého cyklisty na Iditarod neobejde bez podpory sponzorů i obyčejných fandů. Již tradičně přispěl Cyklosport Kerda, ohromná je pomoc libereckého Widebiku a také Paklisportu, pořadatele známého Malevil Cupu, svým dílem přispějí i Asocs a Eltec. Protože generální partner ale stále chybí, vznikla mezi libereckými bikery spontánní sbírka organizovaná firmou Widebike. “Hřeje mě pocit a zároveň zavazuje vědomí, že na mě dali peníze ti, které vlastně neznám a kteří na tom sami nejsou zrovna nejlíp,” svěřuje se Honza. “Přiznám se, že jsem se v poslední době střetával víc s lhostejností a neupřímností, takový projev soudružnosti mě překvapil a vyloženě povzbudil. Teď už tu Aljašku opravdu musím pokořit.”

Pokud chcete i vy přispět na historickou účast českého bikera v závodě Iditarod, jakoukoliv finanční částku můžete zaslat na Českou spořitelnu Liberec, Felberova 12/9, číslo účtu peněžního ústavu 1031627468, kód banky 0800, specifický symbol 532442.

Další průběh příprav na Kopkovu pouť Ajaškou budeme ve Velu pochopitelně dále sledovat.

Kamil Hofman
Foto: Velo a archiv JK