Netradiční cesta od Annapuren do Káthmándú

před 3 týdny

text Kateřina Lhotová

foto autorka a Jaroslav Lhota

 

O tom, podívat se alespoň jednou za život do Himálaje, sní asi každý z nás. Já jsem si na splnění svého snu musela počkat celých 37 let. Vždy jsem si představovala, že půjdu jeden z mnoha známých treků, které jsou s Himálajem neodmyslitelně spojeny, nakonec však moje premiéra byla zcela netradiční. Obnášela totiž výpravu na kolech.

 

Nepál tehdy a dnes

Nepál – stejně jako mnoho dalších populárních destinací ve světě – se v dnešní době potýká s přívalem turistů, kteří míří zejména do horských oblastí. Jen v roce 2016 navštívilo zemi téměř 753 000 turistů, což představovalo meziroční nárůst o 40 %. Pravda, rok 2015 nebyl pro Nepálce zrovna šťastný. V dubnu, tedy půl roku před začátkem hlavní turistické sezony, došlo v horách východně od Pókhary k zemětřesení, které zemi naprosto paralyzovalo a zejména vystrašilo cestovatele, kteří měli v plánu Nepál toho roku navštívit. Důsledkem byl pokles absolutního počtu turistů, kteří zemi v roce 2015 navštívili, na „pouhých“ 539 000, nejnižší počet od roku 2009. Přesto se země i díky významné mezinárodní pomoci dokázala rychle z neštěstí otřepat a v roce 2016 již čísla zveřejněná nepálskou vládou prokázala, že turisti se vrátili zpět. Nepál je zkrátka in.

 

Busem a letadlem vysoko do hor

Když přistáváme na horském letišťátku v Jomsomu, nebo možná padáme, jak trefně poznamenal můj kamarád Pavel, čímž skvěle popsal situaci, kdy je pilot nucen přistát na dráze dlouhé pouhých 739 metrů, a letadlo tedy musí sestoupit velmi rychle, přemýšlím, jaké byly asi pocity prvních Evropanů, kteří do Jomsomu vstoupili soutěskou nad řekou Kálí Gandakí. Tehdy jim cesta z Káthmándú až sem trvala dlouhých 20 dní nebezpečného a vyčerpávajícího pochodu. Naproti tomu nám stejný úsek zabral 8 hodin jízdy busem (pravda trošku adrenalinové) a neuvěřitelných pouhých 20 minut letu. I tak ale lamentujeme nad zdlouhavým přesunem, který nás neustále odděluje od prvního šlápnutí do pedálů. Vždyť z Prahy jsme odlétali před čtyřmi dny a od té doby jsme pořád na cestě.

Let nad nejhlubším údolím světa

Protože na vysokohorském letišti mohou přistávat pouze menší typy letadel s velmi omezeným nákladním prostorem, museli jsme kola poslat do Jomsomu náklaďákem po zemi. Byl to trochu logistický oříšek, který vyžadoval zdlouhavé vyjednávání, přesvědčování a prosení a samozřejmě také tlustý balík dolarů, ale nakonec se podařilo sehnat náklaďák se zkušeným řidičem a závozníkem, jimž cesta sem trvala celých 30 hodin. Teprve až za týden, když jsem stejnou cestou sjížděla na kole, jsem pochopila, proč se jim na tuto výpravu tolik nechtělo. Cesta z Káthmándú do Jomsomu není nic pro slabé povahy, ale k tomu se ještě dostaneme.

Let nad nejhlubším údolím světa patří opravdu k velmi neobvyklým zážitkům. V podstatě celou dobu máme pod sebou široké koryto posvátné řeky Kálí Gandakí, která si neúnavně proráží cestu skrz na první pohled neprostupný masiv Himálaje, z tibetské náhorní plošiny burácí kaňonem, jehož stěny střeží z jedné strany hřeben Annapuren a z druhé masiv Dhaulágirí, až se po 650 km v poklidu vlije už na území Indie do mohutné Gangy. V jednom místě je rozdíl mezi vrcholem Annapurny a dnem kaňonu celých 5571 metrů, což této soutěsce získalo přízvisko nejhlubší kaňon světa. Pokud chcete z okýnka letadla zahlédnout zasněžené vrcholy hor musíte koukat nahoru. Jak neobvyklé!

 

Jomsom a horní tok divoké Kálí Gandakí

Přistání v Jomsomu je rychlé a studené. Rozdíl teploty mezi Pókharou, kde jsme do letadla nastupovali, a zdejším letištěm je 15 ˚C, samozřejmě směrem dolů. Rychle v batohu hledám péřovku, šálu a čepici. Nechci nastydnout hned na začátku výletu. Teplá rajčatová polévka a pohled na šestnáct papírových krabic úhledně vyskládaných v chlívku na dvorku hotelu mě však brzy zahřejí. Podle zachovalého exteriéru krabic soudím, že i cenný obsah dorazil bez poškození. Kola jsou zkrátka tady, a celá show tedy může začít. Jomsom je horská vesnice střežící vstup na nepálskou stranu tibetské náhorní plošiny. Nachází se v nadmořské výšce 2743 metrů a kromě toho, že je zde malé letiště, se také pyšní rozsáhlou vojenskou posádkou. Pro všechny, kteří směřují do oblasti Annapuren, je to důležitý bod v jejich itinerářích, ať už k doplnění zásob, nebo výběru hotovosti z bankomatu. Na hlavní a jediné třídě ve městě se nachází několik dnes už elektrifikovaných guesthousů a pár krámků s čímkoliv (nazývám to rakve, biče, olejovky). Nejlákavěji vypadají pyšně vystavená, doruda zbarvená jablka. Už při přistání jsem z okýnka letadla pozorovala rozlehlé jabloňové sady na terasovitých políčkách nad řekou. Neodolám a brzy musím zjistit, jak chutnají jablka vypěstovaná ve výšce skoro 3000 metrů. Je to nakonec jediné čerstvé ovoce, které se zde dá sehnat.

Jak se co nejlépe adaptovat na Himálaj

Dopředu víme, že nadmořská výška nám bude ze začátku dělat problémy. Vždyť jsme za pouhých 20 minut vystoupali z 850 metrů do téměř 3000 m. Ze zkušenosti vím, že musíme začít s cyklistikou pomalu, příliš se nenamáhat, aby mělo tělo dost času si zvyknout na nižší přísun kyslíku. Na výškovce je nejnebezpečnější, že ze začátku člověk nic nepozoruje, cítí se dobře a plný energie. Až pak se zcela bez varování objeví symptomy akutní horské nemoci, ale to už může být pro záchranu cestovatelského plánu pozdě. Jenže jak to vysvětlit mozku, když všude kolem vidíme stezičky a cestičky pro MTB jako stvořené, svítí sluníčko a proti azurově modré obloze se rýsuje sedmitisícový zasněžený masiv Nilgiri. Všichni už chceme vyrazit do terénu a vyzkoušet, zda náš materiál opravdu dorazil nepoškozený.

Pro horská kola je v této časti Himálaje ideální krajina. Úzké terénní cesty, brody, kameny, visuté mosty, náročné výjezdy i singltrackové sjezdy. To vše korunované majestátními výhledy na osmitisícové obry ve stínu mytického království Lo (známého spíše jako Mustang). Buddhistické vesničky a kláštery všude kolem září barvami všudypřítomných modlitebních praporků plápolajících ve větru. Zkrátka jako vždy srdce překoná rozum a kolem oběda už vyrážíme na první z našich naplánovaných výletů. Cílem je buddhistický klášter Nyingma a vesnička Syang. To, co bychom doma v Čechách vyšlápli jako nic, tady jedeme s několika zastávkami na vydýchání, plíce pálí a hlava třeští. Na druhou stranu, alespoň má člověk dost času koukat kolem sebe, fotit a nasávat tu unikátní atmosféru divokých hor.

Silný vítr se objevuje zcela nečekaně

V údolí Kálí Gandakí se však kromě výšky objevuje i jiný silný protivník. Vítr! Silný tak, že slabší jedince sráží z kola, všem vhání prach do očí, točí se v malá tornáda, zvedá vše, co mu leží v cestě a není dostatečně ukotveno. Začíná foukat každý den přesně v 11 hodin a utiší se až se západem slunce. Celý život v horských údolích se přizpůsobuje tomuto fenoménu. Letadla přistávají brzy ráno a dopoledne, otevřená okna, prádlo na šňůrách, pouliční židličky a stolky, to vše mizí, zavírá se a balí s prvním poryvem tohoto větru. Je jasné, že pokud nechceme jezdit s rouškami na puse, musíme se přizpůsobit i my. A tak v dalších dnech vstáváme se svítáním jako praví Nepálci, rychle snídáme, balíme a vyrážíme na kolo tak, abychom co nejvíce denních kilometrů ujeli dopoledne.

 

Trek, nebo na kole kolem Annapuren?

Cesta z Pókhary, po které přijela naše kola, v Jomsomu nekončí, ale pokračuje dále do vesničky Kagbeni, kde se větví. Severním směrem vede do tajemného království Mustang a dále do čínského Tibetu (hranice je však nyní neprodyšně uzavřená a pro vstup do Mustangu potřebujete speciální povolení). Druhá část cesty vede východním směrem do posvátného Muktinathu a pak v podobě úzké stezky překračuje sedlem Thorong La ve výšce 5416 metrů hřeben Himálaje, otáčí se jižním směrem a obkrouží celý masiv Annapuren. Pod názvem Annapurna Trek (Trek kolem Annapuren) přitahuje každoročně tisíce trekařů z celého světa, kteří za několik dní až týdnů ujdou trasu měřící celkem 300 km.

V jednom obchodě v Káthmándú jsem si koupila mapu Biking Around Annapurna z roku 2001. Píše se v ní, že sice lze absolvovat celý okruh i s kolem, ale každý den ho musíte alespoň část trasy přenášet. V nejtěžším úseku, v oblasti průsmyku Thorong La, se kolo nese na zádech celé dva dny. To vše platilo až do roku 2008. Do té doby byl totiž Jomsom s Pókharou spojen pouze úzkou cestou, kterou využívali zejména obchodníci a trekaři. Letecké spojení bylo kvůli vysoké ceně dostupné hlavně pro bohatší klientelu. Nicméně od roku 2008 je možné díky vystavěné nové cestě absolvovat i větší část původně pěšího treku na kole.

Celý článek najdete  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu