Úvod » Články k časopisu » Rozjímání na konci léta

Rozjímání na konci léta

„Dobře, nepojedeme tedy k moři, pojedeme zase do hor, ale nebereme kola. Budeme chodit!" Oznámila mi letos žena. U moře jsme byli všehovšudy dvakrát, jednou ležet, jednou na kololodi. Nemám tu mokrou, studenou, nepříjemně slanou a nebezpečně velkou věc rád. Nic mi to neříká. Letním dostihům z překrásného tuzemského léta někam, kde je nesnesitelné vedro, davy turistů a ještě „tohle", nerozumím a žena mě k něčemu podobnému naštěstí nenutí. U moře jsme kdysi byli v listopadu, do vody jsem vůbec nevlezl, přečetl jsem všechny knihy, co jsme měli s sebou a krásně se vyspal do zásoby na několik dalších let. Takže proti „moři" v takové podobě nic nemám. Každý jsme nějaký. S dovolenou bez kol jsem souhlasil. A bylo to skvělé. Když se v Alpách povede počasí, neznám nic krásnějšího.
Každý jinak trávíme dovolenou a každý také jinak používáme kolo. Jezdit na kole je přirozené, jednoho dne se člověk prostě naučí držet rovnováhu a „už to umí". Proces učení se je téměř u konce. Překvapuje mě, kolik existuje lyžařských škol, jaký zájem o jejich služby je a jak málo je v tom srovnání škol cyklistických. Možná je to pozůstatek toho, že lyžařský kurz byl součástí povinné školní výuky na základní i střední škole, lyžování se tedy má „učit" zatímco kolo nikoliv. Když se rozhlédnu kolem, mám často dojem, že by takový cyklokurz mnoha lidem pomohl a přinesl do jejich jízdy větší radost a pohodu. A také bezpečnost. Někdy mám nutkavou chuť poradit, ať si cyklista zařadí lehčí převod a šlape větší frekvencí, že mu síly nebudou tak rychle ubývat. Jindy se mi chce přiskočit a utáhnout mu pásky od přilby, které vlají jak basetovi uši a přilba by při pádu sletěla jak slupka od melounu. A jindy už se mi otevírá multiklíč v kapse, abych cyklistovi upravil výšku sedla nebo vyměnil představec. Změřit se a nechat si kolo správně nastavit mi připadá jako zcela přirozený krok, stejně přirozený, jako nechat si poradit a něco nového se naučit. Jak se to potkává s mou pěší dovolenou na horách? Nijak. Je to jen další lehká letní myšlenka. Střípek prázdninových zážitků. Tak přidám na závěr ještě jeden.
Baví mě zahraniční cyklocestovatelé na našich silnicích. Vždycky je poznám na první pohled. Mají na sobě oblečení, které se u nás neprodává a značky kol, které neznám. Na křižovatkách studují mapy a obědvají na těch nejnesmyslnějších místech, v hospodách, kde si místní štamgast dal naposledy gothaj s cibulí před pěknými pár týdny. Přemýšlím o nich, o tom, co je asi žene do našeho provozu, plného agresivních ignorantů za volanty, na naše asfaltové tankodromy, do našich vísek s chátrajícími kravíny a rezivějícími zbytky zemědělských strojů, když my si jezdíme užívat dokonalosti jejich cyklostezek, zákoutí vonících tyrolských roubenek s čistými kravkami v oknech obležených květinami a skvělý kulinářský servis v každé, i té nejzapadlejší hospůdce. Asi ta divokost východu, napadá mě. Ta cestu proti času. Totéž, co my hledáváme na Ukrajině nebo v rumunských horách. Přesto se sem, vracím rád – z pěších výletů na kolo, z rakouských hor do naší kotliny, od moře do vnitrozemí, z dovolené k práci… Určitě mi rozumíte.