Bavlníkovým královstvím

28.2.2017

text Radim Jebavý, foto David Novotný a Radim Jebavý

Taškent je téměř dvoumilionové město, z jehož centra vedou naším směrem dvě silnice. Jedna rušná a druhá ještě rušnější. Chvílemi máme pocit, že probíhá minimálně evakuace města! Všichni řidiči jsou snad teď tady s námi. Vozovka má tři pruhy, které jsou totálně zaplněné. Obrovské zácpy, zápach z výfuků a chaos okolo tržnic. To je jen krátký výčet z „atraktivní" cyklotrasy prvního dne. Pomalu, kilometr po kilometru ukrajujeme z tohoto zmatku. Hned za branami města nás však překvapí rozlehlá pole s neznámou rostlinou. Ani David si netroufne odhadnout, o co jde, a to je absolventem zemědělské školy! Nakonec nás poučí pouliční prodavač. „Éto chlópok!" Bavlník, tahle malá zelená rostlina s cenným bílým květem nás bude doprovázet skoro celou naši výpravu.

Překonání sedla
Podle produktů prodávaných na okraji silnice je dobře poznat, které zelenině a ovoci se tu daří. Dominují obrovská rajčata, jablka a brambory. Je jasno, obloha bez mráčku, teplota těsně pod třiceti stupni. A to je druhá polovina září! Celý den šlapeme jednotvárnou otevřenou krajinou. Za městem Angren se začíná dvouproudová silnice přeplněná kamiony dost strmě zvedat vzhůru. Oba se už nemůžeme dočkat, až hlavní tepnu opustíme. Ale to by mělo nastat až v průběhu zítřka. Teď se před námi objevují alespoň skály a cesta je tím zajímavější.
V mapě mi koleje skončily u posledního města, ale ve skutečnosti se v úzkém údolí vyskytují ještě několik dalších desítek kilometrů. Uzbekové se snaží pod vysokým pohořím provrtat železniční tunel, aby se spojení s Ferganským údolím ležícím na východní části země neomezilo pouze na jedinou a dost kopcovitou pozemní komunikaci. Místní tvrdí, že to ovšem pár let potrvá. Stoupání začíná být hned od začátku dost drsné. Rychlost se po dobu čtyř hodin pohybuje mezi 6-8 km/h. V druhé části stoupání probíhá výstavba dalších silničních pruhů. Zatím je položený jenom hrubý panel. „Nezkusíme šlapat vedle?" napadá mě při pohledu na rozestavěnou vozovku. Přenášíme kola přes oddělující zátarasy. Rázem máme pro sebe sice nedodělanou, ovšem pro kola ideální cyklostezku. Dřina je sice stále stejná, ale už se nemusíme bát, že nás sestřelí nějaký kamion. Stejně tak nepostrádáme smrad z přeplněných náklaďáků. Nerušeně šlapeme po zavřené silnici téměř až k vrcholu. Není jisté, že k vrcholu dorazíme ještě za světla. Slunce zmizelo za vysoké kopce a pomalu začíná soumrak. Hodinky mi ukazují 1800 metrů a stále nevidíme konec stoupání. Ovšem objevuje se před námi tunel. Zapínáme světla a na ruku si navlékáme reflexní pásky. V těchto stísněných a špatně osvětlených prostorách jsme vždy opatrní. Po vyjetí u druhého tunelu jsme konečně v sedle Kamchik, ve výšce 2267 metrů. Je už dost šero a my nemáme chuť ani odvahu pustit se v takové tmě dolů. A tak u malého občerstvení žádáme o místo na bivakování. „Da, kaněčno, tam vazmóžno," souhlasí mladík a ukazuje na maličký pidiplácek, který je od silnice oddělen pouze pár stromy. Je dost hrbolatý, ale nic vhodnějšího teď nenajdeme. Na obou stranách silnice trčí jen špičaté skály. Skládáme se jen na celtu pod nebe plné jasně zářících hvězd, ale spí se špatně. Hustý provoz nepolevuje ani během noci. Nejhorší jsou kamiony se svým hlučným brzděním a troubením na pozdrav. Vstáváme už před šestou a odjíždíme bez snídaně.

Bavlna všude, kam se podíváš
Horský ranní vzduch je ještě dost studený, a tak na sobě máme několik vrstev. S klesající nadmořskou výškou se však teplota zákonitě zvedá. Za hodinu už opět pokračujeme pouze v krátkých cyklošortkách. Po snídani v restauraci přichází očekávaná chvíle. Opouštíme hlavní silnici a pomalu vjíždíme do rozlehlého Ferganského údolí. Jeho velikost se, co se délky týče, podobá přibližně naší republice a na šířku měří kolem sta kilometrů. Ze všech stran je ohraničeno vysokými horami. „Čeká nás dva dny rovina," informuji parťáka. Dojíždíme do města Chust. Teplota na teploměru dosahuje denního maxima 31 stupňů ve stínu. Shodli jsme se, že dvě hoďky počkáme pod stromy u bavlníkového pole a teprve pak vyrazíme dál. Z bílého chomáčku jsme nadšení. Děláme jednu fotku za druhou, podrobně studujeme rostlinku sahající mi po kolena: jak vypadá ještě nezralý květ, kde má semínka, jak voní, jestli jde z pouzdra snadno vyloupnout a jak obtížně se dají jednotlivé snobce od sebe oddělovat.

Nezapomenutelné setkání
Náš plán stanovat někde na samotě u lesa nevychází. Pomalu se začíná stmívat a my stále šlapeme vesnicemi, které na sebe až neuvěřitelně navazují. Ale dál se nám opravdu už jet nechce. V nohách máme 153 kilometrů. Zastavujeme u menšího obchodu a sedícímu pánovi pokládám naši klasickou otázku ohledně možnosti stanování: „Skažítě pažálujsta, kdě zděs ve vášej děrévně nachóďatsja charóšoje miesto na paljatku?" Reakce zaráží nás oba. „Budete spát u mě!" odpovídá. „V životě nás neviděl a hned po první větě nás zve domů. Není to divný?" říkám trochu zaraženě. Usedáme s ním ke stolu pod širým nebem ve vedlejší hospůdce. Během chvilky se rozneslo, že do vesnice dojeli nějací cizinci na kolech. Přichází totiž spousta zvědavců, u stolu je brzo dost těsno. Nejdříve popíjíme pivko a za chvilku se přináší chléb, šašlik a pak zelenina. Jsme tu sotva půl hodiny a máme pocit, že jsme jejich největší kamarádi. Plácají nás po ramenou, ptají se na rodinu, trasu, kde jsme byli a kam jedeme. Za chvíli se lidé u stolu vymění, ale otázky i odpovědi se opakují. S padající tmou se pak přesunujeme domů k mladíkovi jménem Bacha. Je hrdý na to, že budeme spát právě u něj. Domnívali jsme se, že nás rovnou nasměruje do hajan. Omyl! Po přivítání s jeho ženou ji zasypává úkoly. Chystá se další kolo žranice. Než se stačíme převléct a opláchnout si aspoň ruce, stůl je plný jídla. A kolem něho je za pár minut také plno! Přicházejí Bachovi kamarádi. Se všemi si třeseme pravicí. Dokonce přišel i klučina, který dva roky pracoval v pivovaru ve Velkých Popovicích. Zatímco si prohlížíme fotky, vzpomíná na svůj pobyt u nás. „Zlatý časy! Z peněz, co jsem si v Čechách vydělal, jsem po návratu koupil dům a dvě auta." Místní příjmy jsou totiž asi na třetinové úrovni těch našich. Debata je chvilkami tak rušná, že ani nestíhám všem odpovídat. Ještě do toho ty přátelské stachany vodky. „A já myslel, že islámská víra zakazuje pití alkoholu!" nedá mi to. „Když je důvod, tak proč se trochu nenapít?" reaguje spontánně Bacha. Místnost se před půlnocí pomalu vyprázdňuje. Čas jít na kutě.
Ráno nás budí starší Bachův syn, který se chystá do školy. V místnosti, kde ležíme, má školní potřeby. Ruština je už na prvním stupni povinná, on ji zatím ještě neovládá. Bacha mě po výtečné snídani vyzývá na souboj. Včera jsem si na dvoře všimnul pingpongového stolu, ale už byla tma. K mému překvapení má míček jiný rozměr než ten náš. Je větší, a hlavně lehčí. Trvá mi, než si na to zvyknu. „Tak na tři sety!" domlouváme délku zápasu. Bacha hraje ovšem velmi dobře. Má čínské držení rakety. Většinu úderů hodně točí. Postupem hry si na jeho styl zvykám. Zápas je dost vyrovnaný. Nedarujeme si ani jeden míček. Oba to dost prožíváme. Bacha je volán manželkou, ale jen jí odsekne, že musí počkat, až zápas skončí. Přece jenom se jedná o mezinárodní duel! Výsledek sice hovoří jednoznačně pro mě 0 : 3, ale průběh byl dramatický a naprosto vyrovnaný. „Mohl jsi mu nechat aspoň set. Vždyť je to náš hostitel," vytýká mi David, zatímco nás rodinka vyprovází k silnici.

 

 

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

 

Menu