Medvědí holka na kole

28.2.2017

Co pro tebe znamená samota?
Víš, samota dělá jakousi práci. Dokáže ti pomoci dosáhnout svých cílů, protože tě nikdo jiný nezdržuje. Dává ti ohromné množství času na to, abys přemýšlel a urovnal si věci v hlavě tak, jak mají správně být. Také je to hodně o výzvě. Čím v náročnějších podmínkách se člověk vyskytuje, tím těžší je být sám. Na druhou stranu je pro mě pak ale samota ve své podstatě hodně důležitá, protože mě učí, jak se vyrovnat s drsností okolí a se situacemi, kdy mi nikdo jiný nepomůže. To je pak hodně užitečné i v běžném každodenním životě, nejen při cestování.
Přestože hodně cestuji sama, neznamená to, že nikdy nejezdím s dalšími lidmi. Zrovna nedávno jsem byla na cestě přes Írán a Turkmenistán s dalšími čtyřmi lidmi v rámci většího projektu Rowerowe Jamboree, kdy skupina cyklistů jela na světové setkání skautů do Japonska. Byla to naprosto úžasná výprava. Rozhodně jedna z nejlepších v mém životě. Ta přidaná hodnota, kterou člověk získá tím, že jede se skvělou partou lidí, nebo hodnota, když jedete se svým partnerem, je stejně důležitá, jako když člověk cestuje sám. Nechci sama sobě zavírat dveře před možnostmi cestovat ve skupině. Je to prostě jen jiný způsob cestování. Není lepší, ani není horší. Jen musí člověk umět poznat a ocenit právě to, co mu cestování ve skupině, nebo osamoceně dává. Z nějakého důvodu se cítím o něco lépe, když jezdím sama, ale nerada bych byla viděna jako samotářka. Tak to prostě není.

 

Jak se pak ze samoty dá přejít k průvodcování zájezdů?
To je pravda. Momentálně se živím jako průvodce. Ale tak, jak jsem zmínila dříve, nemám problém s tím cestovat s dalšími lidmi a dokáže mě to i hodně bavit. Je to mimochodem jedno ze zaměstnání, které prostě musíš dělat rád, protože jinak to bude hrůza pro tebe i pro zákazníky. Já osobně nemám žádný problém vyrazit na cestu o samotě hned druhý den poté, co jsem se vrátila ze zájezdu s padesáti lidmi, a opačně.

 

Kdy jsi začala cestovat sama a kdy na kole?
Sama jsem začala po světě jezdit zhruba před deseti lety v Laponsku a před sedmi lety jsem poprvé vyrazila na kole. To bylo v Estonsku. Ta země je poměrně rovinatá a v té době byl tento fakt pro mě hodně důležitý. (smích)

 

Vypadá to, že máš zvláště ráda polární oblasti. Proč?
Zaprvé, nemám ráda města a hromady lidí a stejně tak naprosto miluji přírodu, pobyt v ní a všechny věci spojené s tábořením a pohybem nadivoko. Na severu se rozkládají ohromné prostory a příroda, jakou nikde jinde na světě nenajdete. A k tomu mě opravdu přitahuje a fascinuje ta odlehlost a s ní spojené úsilí, které člověk musí vynaložit, aby tam nejen přežil, ale dokázal den za dnem jen tak žít.

 

Jaký je hlavní rozdíl mezi Kamčatkou a Aljaškou?
V každém případě lidé a kultura! Kamčatka je stavem duše a místo, které je absolutně mimo jakékoliv struktury a zařazení. Ta je daleko i od Ruska. A také tam nejsou černí medvědi.

 

A co rozdíly z cyklistického pohledu?
Na Kamčatce je jen o něco málo více než sto kilometrů asfaltovaných cest. To znamená, že po dlouhé týdny jede člověk po šotolinových cestách, z kola mu upadávají šroubky a šíleně ho bolí zadek. Ale to je pro mě samozřejmě spousta zábavy! Třeba když se člověk chce dostat na vrchol sopky, a proto musí řekou tlačit kolo jeden celý den. „Silnice" je totiž na Kamčatce dost relativní pojem. Z tohoto pohledu je pak Aljaška dost nudná. (smích)

 

Jak se stalo, že tě lidé znají jako Bear Girl?
Je to přirozené spojení mezi polárními oblastmi, přírodou, zvířaty a mou vášní pro tyto věci. A také se to snadno pamatuje, takže to lidé používají.

 

Jak blízko medvěda ses ve volné přírodě kdy ocitla?
Nejblíže to bylo asi na Kamčatce, kde jsem se zničehonic objevila asi pět metrů od dospělého samce. Ale on byl klidný, takže jsem pomalu odkráčela zpět. Měla jsem i několik dalších blízkých setkání, ale žádné z nich nebylo opravdu nebezpečné.

 

Měla jsi strach?
Samozřejmě! Já si opravdu myslím, že ne panika, ale strach je důležitý a potřebný. Pokud máte strach, znamená to, že máte něco, o co se musíte starat a chovat se kvůli tomu adekvátně. Ale nenechte se nikdy strachem ovládnout. Zablokoval by vás a nedosáhli byste cílů, které jste si vytyčili.
V zásadě se obávám jen situací v přírodě, které se nedají předpovědět. Ty, které se předpovědět dají, se lehce zvládnou.

 

Mimochodem, z čeho máš největší strach, když cestuješ sama jako žena?
Myslím, že bych nepřidala žádný speciálně „ženský" strach k běžným obavám, které mám, když cestuji. Neřekla bych, že jsem v horší pozici, když cestuji sama jako žena. Spíše bych řekla, že je často mnohem jednodušší cestovat jako holka než jako chlap, protože lidé jsou ochotnější mi pomoci a vyjít mi vstříc. Ano, samozřejmě že se mohou vyskytnout potenciálně nebezpečné situace spojené s muži, ale pokud chce ženská cestovat, musí se naučit zvládat je a nestavět se do role oběti, což spousta žen podle mě dělá. A to už ani nezmiňuji fakt, že v některých kulturách je prostě flirtování přirozené a běžné a není považováno za něco nepřípustného. Stačí pak být dostatečně striktní, drsná a nikdy nenechat muže myslet si, že by k něčemu mohlo dojít. To mi vždycky pomohlo dostat se z jakékoliv nepříjemné situace. Ale z toho prostě strach nemám.

 

Měla bys nějaké doporučení pro další ženy, které by chtěly cestovat samy?
Přestaňte moc myslet a analyzovat. Je to jednodušší, než si myslíte. Prostě jeďte!

 

Polsko má ikonického cyklocestovatele Kazimierza Nowaka. Můžeš nám o něm říci něco více?
Co on zvládl, je naprosto neuvěřitelné. Během pěti let mezi rokem 1931 a 1935 dojel sám na kole do Kapského Města a zpátky. Ujel tak 40 000 kilometrů. Jel na velmi primitivním kole, čelil divočině a také domorodcům, kteří nikdy předtím neviděli bělocha. Choval se k nim jako k sobě rovným, což bylo v době kolonialismu naprosto neobvyklé. Skoro každý den psal dopisy své ženě, několikrát prodělal malárii a byl pronásledován divokými zvířaty. Zabralo mu to pět let, než se vrátil domů. Rok na to bohužel zemřel kvůli komplikacím po africké horečce. (O Kazimierzu Nowakovi jsme psali v č. 2/2012 a připravili jsme rozhovor tehdy s Piotrem Romejkem, účastníkem této štafetové expedice. pozn. redakce)

 

Jak ses podílela na projektu Afryka Nowaka?
Hlavním důvodem pro vznik tohoto projektu byla snaha vrátit Kazimierza Nowaka do polské historie a informovat lidi o tom, že někdo takový vůbec existoval. Díky jeho brzké smrti a druhé světové válce byl totiž v podstatě zapomenut. Účastníkům tohoto projektu se celý nápad hodně líbil a chtěli jeho jméno v Polsku i ve světě co nejvíce zviditelnit. Proto jsme zopakovali celou jeho trasu v Africe. Já jsem jela její dvacátou čtvrtou etapu v Tunisku a také jsem vedla speciální dvacátou první v Polsku a na Ukrajině.

 

Co budeš promítat v Brně?
Budu povídat o své poslední výpravě skrz severní kanadskou provincii Yukon v zimě. Takže tam bude hodně pádů na ledu, polárních září, zasněžených výjezdů do kopce a další veselé příhody.

 

Kde jsi právě teď?
Ve vlaku mezi Koszalinem na polském pobřeží a Krakovem, městem, odkud pocházím. Nyní jsem na několik měsíců usazená v Polsku do doby, než přijde zima, kterou plánuji strávit v Laponsku.

 

A poslední otázka. Co pro tebe znamená móda?
Znamená? Nemám absolutně představu, jaká móda teď frčí. Ale ráda se oblékám žensky a barevně, takže lidé jsou často překvapeni, jak je možné, že jsem zvládla tolik ježdění na kole. (smích)

Děkuji za rozhovor.

 

jméno: Kamila Kielar
rok narození: 1985
bydliště: Krakov
vzdělání: Žurnalistika a kreativní psaní
zaměstnání: Průvodce a reportér
kolo: Cube Race LDT 26"
motto: A teď rychle, než zjistíme, že to nedává žádný smysl. (Král Julien XIII. z filmu Madagaskar)

 

připravil Honza Galla
foto Kamila Kielar

 

 

Menu