Indií a Pákistánem s rikšou a kinem

28.2.2017

Jak jste vůbec přišli na svůj dost potřeštěný projekt?
Vzniklo to tak nějak spontánně. Prostě mě to před lety napadlo a zdálo se to jako dobrý nápad. Pár kamarádů, s kterými jsem se o tom bavil, tomu fandilo. Nápad léta zrál v hlavě a byl cizelován. Pak se sehnaly peníze, přidal se Králík, parťák, bez kterého bych to nedal, byl čas, tak se jelo.

Jak jste se dali dohromady vy dva a jak vám to po cestě šlapalo?
S Králíkem se známe déle. Nějak přes cestování a naše společné zájmy. Je to nenáročný a věrný druh do nepohody. Nemůžu říci křivého slova. Šlapání probíhalo střídavě, tj. chvíli jel na rikše jeden z nás, zatímco druhý jel na bicyklu, a po nějaké době jsme se střídali. Časem jsme si našli své tempo, navíc Poganží je rovinatý kraj. Nijak jsme se nehonili. Když nám nebylo dobře, což se občas stávalo, odpočívali jsme. Ušlapali jsme 2537 kilometrů a během 46 dní jsme jednatřicetkrát promítali.

Co vám bylo před odjezdem bližší? Kinematografie, nebo cyklistika? A co po návratu?
Ani jeden z nás není od fochu. Já dělal v novinách a Králík pracuje v IT. Kromě kočování s kinem přes subkontinent máme oba ke kinematografii pouze velmi vlažný uživatelský vztah. Kolo používám na přepravu po Praze, pokud mám čas a chuť. Někdy dám přednost motorce.

A proč zrovna Grand Trunk Road? Co je to vlastně za silnici?
Je to svým významem něco jako naše D1, ale samozřejmě v indickém podání. Tj. jezdí se běžně v protisměru a k tomu potkáte volské povozy, stáda koz a ovcí či odpočívající krávy. Je to taková „řeka", okolo které je život a cvrkot. Putuje po ní zboží v kamionech, lemují ji dhaby, ve kterých řidiči jedí, a někdy bývá k mání prostitutka, levný alkohol nebo opiová směs. Někde je rozbitá s výmoly a neustále se opravuje, jinde je ještě horší. Zkoušeli jsme i postranní cesty a menší asfaltky, ale ty byly v takovém stavu, že po několika dnech výmolů a půlmetrových kaluží jsme se rádi vrátili na rozmlácenou GT Road. Ale byly i civilizovanější úseky. Zejména výjezdy a vjezdy do velkých měst. A v Pákistánu byla docela dobrá. Indové děsně předělávají a „modernizují". Spíše to vypadá na nějaký tunel.

Jak náročné bylo v Péšávaru koupit pořádnou rikšu, která by měla alespoň malou pravděpodobnost, že takovou cestu zvládne?
Sehnat rikšu byl lidově řečeno porod. V Péšávaru byla jedna z mála tříkolkových šlapacích rikš ta od popkornového vozíku. Ještě jedna firma měla snad zmrzlinářské, ty ale nebyly svou konstrukcí pro náš účel vhodné. Snažili jsme se v prvotní panice, kdy zcela zásadně krachoval celý přepravní systém našeho kočovného kina, nakreslit a vyprojektovat na papíře vlastní tříkolku, kterou by nám tam v zámečnické dílně ze dvou kol svařili. Dokonce jsme si na to sehnali dvě motorková kola a v jedné dílně absolvovali konstrukční, technologické a ekonomické jednání. Nakonec jsme rikšu koupili v Rávalpindí.

Co všechno jste si vlastně vezli z domu a co jste kupovali až na místě?
Z domu jsme s sebou tahali projektor, komputery, ozvučení v podobě aktivní „odposlechové" bedny, která vážila 11 kg, kabely, mikrofon, foťák a každý trochu oblečení plus pas a kreditku. Na místě jsme sháněli hlavně tu rikšu. Jakmile byla, začali jsme nakládat. Pořídili jsme elektrický generátor, nechali ušít plátno, koupili kanystr s benzinem, hrnec na vaření, provazy, nářadí atd.

Měli jste některá promítací místa domluvená předem, nebo jste prostě promítali tam, kam jste přijeli?
Promítali jsme, kam jsme přijeli. Tu a tam, když jsme zůstávali více dní, například v Dillí, nebo pak u moře v Puri, jsme dávali na určitých místech vědět a promítali jsme pravidelně. Ale to bylo spíše výjimečně.

Jak jste dávali lidem na vědomí, v kolik, kde a jaký program mohou vidět?
Prostě jsme někam k večeru přijeli a už to, že se v okolí objeví běloši s divným nákladem, vyvolá údiv. Pak se shromáždí nejzvědavější, kteří jakmile zjistí, že se něco děje, svolají ostatní. Jindy jsme někam došlapali, začali hrát hudbu, resp. jejich bollywoodské hity, posléze pouštět s přicházejícím večerem klipy a posléze film. Promítali jsme to, co jsme sami neviděli. Jen snad v Puri jsme na Life of Pi dělali plakát a v Dillí dávali vědět předem, že druhý den ve slumu budeme hrát Mauglího.

Kolik filmů jste s sebou vezli a jak jste rozhodovali, co se který den bude hrát?
Pár jsme jich měli. Cestou jsme stahovali další podle toho, co se nám zdálo, že tzv. frčí. V Péšávaru, kde žije hodně Paštunů, utečenců z Afganistánu, jsme dávali Ramba 3, v rodišti Krišny Vrindavanu animovaný film o jeho životě. V jednom slumu jsme promítli Slumdog milionáře. Hráli jsme všelicos. Zejména ale místní produkci. Filmy v urdštině, hindí, telugu a bengálštině.

Řešili jste nějak práva na promítání, nebo je to v Indii úplně zbytečné?
Neřešili jsme nic. Veškeré filmy byly prachsprostě upirátěny na webu a promítnuty zdarma indickému lidu.

Který film z vaší nabídky se vám nejvíce líbil a nikdy vás neomrzel?
Osobně mám rád film Dhoom. Je to pěkná akční podívaná ve stylu Rychle a zběsile. Nostalgické pocity chovám i k disneyovskému Mauglímu, kterýžto jsme několikrát promítli dětem.

Vybírali jste vstupné, třeba i ve formě nějakých naturálií?
Vstupné nebylo žádné. Spíše jsme si hlídali, aby nám něco během projekce v té tmě neodcizili. (smích) Myslím, že jednou nebo dvakrát nám z toho kápl čaj či sušenky a jednou vařená vejce. To byl pán, kterého rozčílilo naše promítání ve slumu. Měl pocit nějaké provokace. Vše se však vysvětlilo, nechal donést čaj a vejce, v dobrém jsme se rozešli a Milionáře z chatrče chudině odpromítali.

Kolik lidí na vás většinou chodilo a kolik bylo maximum?
Mělo to šílené výkyvy. Měli jsme promítání pro pět diváků i pro sto padesát. Průměrná návštěva byla tak okolo padesáti lidí. Nejvíce jich bylo ve slumu v Dillí, kde se na film přišlo podívat 250 až 300 lidí.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

připravil Honza Galla
foto Honza Turnovec a Ondřej Kašpar

Menu